DMD č. 28. pro 28. 4. 2018. Téma: Co když řeknu ne?

Trineron seděl na (ne)živém trůnu z kostí, a četl zprávy z bojiště.
"Khargatr zradil - chtěl se domluvit s Kharáncema."
"Spropadenec! Budiž proklet!" zahartusil Wadelain.
"Není třeba, popravili ho."
Trůnním sálem zaduněly ozvěny výbuchů.
"Elwingilští letci - ti zatracení orli létají mimo dostřel."
"Dharminston zablokoval příchozí zprávy, není mu jak doručit rozkazy, prostě se zakopal v Kezakinantru."
"Možná bych zvládl doručit ty rozkazy osobně ..."
"Volnek se asi propadl do země, asi bych po něm měl nechat pátrat přízraky ..."
"Veličenstvo, vidíte, situace je beznadějná, během dvou dnů nás obklíčí, musíme prchnout než bude pozdě."
"NE, JÁ NIKAM ZDRHAT NEBUDU! A ani ty ne!"

Cesta byla vyčerpávající. Vůbec poslední dny a týdny mě nesmírně vyčerpávají.
A k tomu to strašné sychravé počasí. Jsem už starý člověk, měl bych se šetřit.
Jenže je potřeba vědět, na čem jsme.
Jednání se nekoná. Jen oznámení bez debat, rozkaz.
Tohle nepodepíšu.
Řev, vzteklý, hysterický. Musím vydržet.
Proč ležím na pohovce? Co tady dělá lékař?
„Podepište to, Herr Staatspresident!“
„Co když řeknu ne?“
Žoviální tlusťoch s bodrou tváří mne odvádí stranou a měkce domlouvá, je-li opravdu nutno, aby ta krásná historická Praha byla v několika hodinách srovnána celá se zemí, aby do povětří vyletělo všechno. Alles in die Luft…

"Pane doktore, jdete-li kvůli tomu, co všichni chlapi z hvězdárny, tak ne! O vás, speciálně o vás, jsem si nemyslela, že jste takový sprosťák!"
"Nechte si prosím vysvětlit..."
"Ne! Vy chlapi! Myslíte jen na jedno a věda to není..."
"Naopak, potřebujeme to pro vědecké účely."
"Hahaha. Tisícovku! Zásoby na rok dobré zábavy, ne?"
"Výzkumu."
"Chlap je potřebuje, ale vědec?"
"Sbíráme meteoritický prach. Kuličky železa a niklu, obroušené z meteorů. Usazují se na dně moří nebo rybníků. Chytají se na silné magnety, ale ty musejí být obaleny blankou. Tu odbahníme a pozorujeme pod mikroskopem. Ale bez..."
"Tak já ty prezervativy objednám!"

Princezna křikne do jeskyně: „Vylez, ještěrko! Nemysli si, že ti přišel oběd! Nastává nový život, potvoro!“
Saň zalapá po dechu.
„Makat budeš jako kůň a taky tak žrát! Seno, trávu, brambory… na maso, zvlášť moje, si nechej zajít chuť. A koukej vykydat a nově podestlat, to seš drak? Čuně seš!“
„Ale…“ Devět hlav jen zírá.
„Vyvětrat! Támhle bude okno, tady máš majzlík a sekej! Tady bude krb. A před ním chci kožešinu.“
Největší hlava nesměle pípne: „Co když řeknu ne?“
„Ty, holenku, už nikdy nic neřekneš,“ praví Xena, princezna bojovnice. Vytasí meč, vyřízne devět jazyků a nemilosrdně pošle saň makat.

Nakonec to dopadlo tak, jak to obvykle dopadá. Záporák po spektakulárním boji zahnaný do kouta, před ním skupina klaďasů, namířené zbraně, odhodlané výrazy...
"Vím, co teď uděláte," zasípal Xitlipatchl, "vím, že teď mi budete nabízet milost výměnou za vzdání se všeho. Že mě někam zavřete, někam, kde si budu moct v klidu žít pod dohledem nějakých bláznivých strážců nebo mnichů. Že to bude dobré, jen když vám vydám tu knihu, co? A co když řeknu ne? Nemáte knihu a já jsem nezničitelný. Tak co uděláte?"
"Zabijeme tě, protože," Mossi vytáhl řečenou knihu.
"Protože můžeme," dodal Amra a usekl čaroději hlavu.

Úskalí rozhovoru, který se Snape snažil vést, spočívalo v Brumbálových úhybných manévrech, které způsobovaly, že rozhovor nakonec vedl on.
„To, co vám tu popisuji, nejsou výplody mé představivosti -“
„Podívejte se na ta rajčata, Severusi. Říká se jim býčí srdce. Dorůstají velikosti kriketových míčků!“
„Longbottom mívá sny -“
„Mým snem je vyšlechtit cuketu, která by chutnala jako rajče.“
„Vy mi nejspíš nerozumíte. Situace začíná být -“
„Dáte si šálek čaje? Je z mého speciálního maliníku.“
„Brumbále, já jsem nepřišel obdivovat vaši zeleninu a popíjet čaj! Přišel jsem vás povolat zpět do služby! Je přece vaší povinností -“
„- zalít hrášek. Vidíte, na ten jsem zapomněl.“

Kdo prožil pár let s kočkami, nikdy nezapomene. Nelze zapomenout na (většinou) přítulné kožíšky, (vždycky) mlsné jazýčky, vědoucí pohledy a ležérní chůzi. Každá je jiná a všechny jsou stejné. Vždy elegantní, vždy krásné, vždy nad věcí.
Když si vzpomenu na naše začátky, musím se smát.
Bylo to pomalu jako v těch omletých vtipech:
- Ne, naše kočky nebudou chodit za plot.
- Dobrá, ale jen chvilku a hned zas domů.
- Ještěže přišly aspoň ráno…
- Ne, nebudou spát v posteli.
- Dobře, tak jen v nohách.
- Hele, odsuň se! Nech mi aspoň kus polštáře!
Říci ne kočkám? Zkuste to. Třeba pochodíte lépe než my.