DMD č. 28. pro 28. 4. 2018. Téma: Co když řeknu ne?

Adamar z opatovy pracovny zamířil rovnou do nemocničního křídla.
"Vypadáte překvapeně," podotkl léčitel.
"Opat přednesl nabídku míru," pronesl Adamar a posadil se.
"Měl byste jej přijmout," prohlásil léčitel pevným hlasem. Adamarovi došlo, že jde o příkaz.
"Co když o příměří nestojím?" zeptal se poťouchle.
"Zapomínáte, že i poté, co budou čtyři mniši rozvezeni do různých koutů Novie, zůstane tu jeden, co ví o vaši spoluúčasti v oné tajné skupině," připomněl mu léčitel.
"Ach, to by byl opat překvapen," zasmál se Adamar. "Mohu vám jen prozradit, že jsem uvažoval o jeho sesazení. Nakonec jsem přišel s mnohem ambicioznějším plánem," prohlásil Adamar.

"Co když se na to vykašlu?" prohlásil Jindřich.
"Zvolil si cestu k nalezení Vypravěče. Jen sis to vyložil chybně. Prošel jsi několika úkoly. V prvním jsi byl ochoten obětovat pro Město život. Druhý prověřil víru společníků v tebe. Salix věřila, že přežije, protože jsi tam byl. Třetím úkolem si potvrdil, že se nebojíš ve vypjaté chvíli rozhodovat. Čtvrtý byl zkouškou logiky. Pátým si prošel díky soucitu a lásce k minulosti. Šestým si prokázal nejpodstatnější. Dokážeš kráčet sám. Umíš nechat společníky za sebou, když to je nutné. Zbylé tři dostane jen Vypravěč. Jsi strážcem devíti klíčů, jsi Vypravěčem."
Jindřich si povzdechl.

Z oranžových záblesků semaforu fialové. Spirála temného světla šílí v křeči. Stěny praští.
Bušení srdce sílí s každým magickým gestem. Čáry volají, pootvírají cestu. Neodmítej.
Uprostřed běsnění prolomené hranice smutně leží opuštěný bezbranný medvídek.
Drásavý němý křik natahuje duši na skřipec.
Studený kámen nestačí. Vyříznout čarovný obrazec do vlastní dlaně.
Už nekřič, maličký.
Nepříčetný ryk se láme v nevěřícném úžasu.
Medvídek pluje v krvavé kolébce, s ozvěnou smíchu se houpe ve vzpomínkách na něžná pohlazení, vpíjí slzičky rozloučení.
Neřeknu ti ne. Je tvůj. Smíš se přitulit a konečně klidně spát.
Hračka se rozplyne v tichém šťastném vzlyknutí.
Semafor svítí žlutě.

Promočená potem doklopýtá do sprchy. Ruslana jí půjčí šaty. Přízrak ze zrcadla se vrátí, když Olena dopíjí kávu.
„Otec tě chce vidět.“ Zní to jako povzdech.
„Jsi v bezpečí před Militií. Nic ti nebude chybět. Být tebou, neodcházel bych. Tvá krev je v mém rodě vítána. Mám tři pohledné syny. Vybrala sis už dávno.“
Za ní prásknou dveře.
Obrací se jí žaludek. Pomyslí na Vrbenského. Co má dělat?
„Děkuji za nabídku,“ řekne pomalu, „ale nemůžu ji přijmout. Neznám ani jeho jméno.“
Náhle má v hlavě vatu. Vlastní vůle je pryč. Známý pocit.
„Rozhodnutí je na tobě. V každém případě zůstáváš.“

Pro matku: Synu, činíš jak přáno je. Nádoba nerozhoduje, jaká božská mana vlije se do ní.
provobolestný srdcetrh, přitisknout
Pro otce: Synu, kdo jsi? Ač vychoval jsem tě, neznám tě o nic lépe, než bys mi byl cizí. Kdo jsi, než odejdeš, pověz mi to!
výmluvný vztek, touha po vlastním sklizeném ovoci
Pro milenku: Když musíš, jdi tedy. Vrátil ses kéž by nezraněný.
žít s třískou v srdci, na věky věků, trest pekelný
Pro přátele: Pane, milujeme tě.
vezmi nás sebou, nejsme slepci
Pro něj samotného...
jsem jen člověk, bolí mě být
"A co když řeknu ne"? pomyslel si Ježíš.

Bitva vůbec neprobíhala podle představ velení. Neustálé a marné útoky na postavení Angličanů si začaly vybírat daň, a teď navíc přicházeli i Prusové. Garda se teď jen snažila zachovat řady a pomalu ustupovala.
Generál stál v čele mysliveckého pluku a rozhodl se krýt ústup. Cena za to ovšem byla vysoká. Jednotky Aliance je postupně dostávaly do kleští, až je nakonec úplně obklíčily.
Po nějaké době řev boje poněkud utichl. K obklíčenému francouzskému pluku se přiblížil anglický vyjednavač. Generál na něj zavolal z půli cesty.
"Co chcete?"
"Náš generál vás vyzývá, abyste se vzdali."
"Garda umírá, ale nevzdává se! DO ÚTOKU!"

Je těžké být rytířem z povolání. To máte v popisu práce, že musíte furt někde někoho zachraňovat. Člověk se snaží vyhovět, ale někdy je to až úmorný.
Když po mně chtějí přemoct obra nebo zabít draka, to ještě celkem jde. Ale ty princezny! Fňukaj a vztekaj se, fakt děs. To se pak fakt snažim je co nejrychlejc dostat domů k papínkovi. Ať si taky užije. Jenže! Té poslední se chtěl král hned zase zbavit! (To teda fakt nechápu, proč jsem ji měl vysvobozovat.) A že si ji prej mám vzít!
To jsem zvědav, kdo ho bude zachraňovat, až řeknu NE!

"...nabízím ti odplatu. A pak tuhle celu."
"Vážně musíš být úplně zoufalý, žádat mne o pomoc, bratře."
Výraz, který Thorovi přeběhl po obličeji, sledoval Loki s uspokojením. Vážně si myslí, že jsem ho neprokoukl? Vím, že na mne stále hledí jako na svého bratra, ačkoli sám sebe přesvědčuje o opaku. Vždyť on i po tom všem věří, že nakonec budu hrát podle pravidel. Jeho pravidel. Cha! Jistěže svou matku pomstím. Ten, kdo ji zabil, až s ním skončím, si bude přát, aby se nikdy nenarodil.
Ale tyhle řečičky? Bla bla bla. Jak by se asi tvářil, kdybych odmítl?
"Kdy začneme?"

Vteřiny odtikávají, ale Veronika má pocit, jako by se čas zastavil. Viktor jí visí na rtech, oči má plné strachu, bezmoci a prosby. Ne viny. Viny nikdy.
Česťa jí stiskne ruku. Stočí k němu pohled. Utrápený. A v něm jedinou otázku.
"Budeš v pořádku, Veroniko. Možná ne hned, ale budeš. Ať už budoucnost přinese cokoliv."
Karl se k ní nakloní. Nejdříve mu nerozumí, pak ale jeho tichá naléhavá slova začnou dávat smysl.
"Démoni nikdy nehrají fér. Chce jeho duši, vždycky ji chtěl, vždy ji bude chtít. Vezme si ji, ať odpovíš jakkoliv. Ale když řekneš ano, zatratíš i tu svoji."

“Would you join me for a lunch?”
“Um...” Rebecca actually blushed, standing up. Her hand went through her hair... while her other hand behind her back disconnected the USB and slid it into the back pocket.
“That would be nice... but I already have plans. How about coffee after work instead?”
“Let me think... maybe...”
“So see you in the afternoon?” Rebecca turned to leave.
He slammed her to the wall, hard, punching her in her left shoulder.
No, not just punching. Pinning her to the wodden panneling with a knife he somehow materialised
“Maybe I don’t want to wait.”