DMD č. 28. pro 28. 4. 2018. Téma: Co když řeknu ne?

Stojí dům s bílou věží, se zahradou plnou květů.
Těsně pod střechou jsou bytečky pro kuchaře a vychovatelku.
Vůz s odklápěcí střechou tažený 120 koni čeká ve vlastní stáji, běžný na ulici.
V domě žijí On, Ona a jejich děti, šťastné a rozesmáté.
Splnění svého snu musím přinášet oběti, zejména svou morálku.
S tímto snem nemohu přeci říci ne na obálku s tučnou sumou za pomoc, která vlastně nikomu moc neublíží.
Co když řeknu ne?
V temné sluji v jedenáctém patře na zchátralém sídlišti se levným vínem upíjí schopný a čestný úředník magistrátu. Před domem parkuje trabant z druhé ruky.

Jako nečistokrevnému mu nedovolili být kapitánem famfrpálového týmu. Z tréninku odcházel vytočený doběla a ani si nevšiml, když se ze stínů za ním vynořil nový profesor lektvarů.
„Oliver Wood, že?“
Leknutím upustil koště na podlahu. „Ano, pane.“
„Pojďte se mnou, Woode, promluvíme si.“
Bylo mu čtrnáct, když se poprvé opil. Tišil vzpomínku na Skrkovy ruce na svých stehnech. Stal se kapitánem a svou pozici splácel pravidelně.
„Už nikdy nepřijdu,“ řekl konečně po dvou letech. „Co mi ještě můžete udělat, pane?“
Skrk se rozesmál. Nechal ho jít. O týden později znásilnil Katie Bellovou. Oliverovi poslal pozvánku k setkání potřísněnou její krví.

Podstatný je říct NE. A vybrat si tu nejvhodnější chvílí. (Dobře, asi neexistuje žádná nejvhodnější, ale i tak - časem se můžete utěšovat, že jste se přinejmenším snažili.)
"Tati?"
"Hm."
"Hele, víš, jak jsem teďka udělal ty zkoušky na akademii?"
"Hele, jestli ze mě chceš vyrazit prachy na prázdniny, máš smůlu, mladej."
"Ale ne, jenom... Ona to vlastně nebyla obchodní akademie."
"Cože?"
"Teda, klid - na obchodku jsem se dostal taky."
"V čem je problém?"
"Taky jsem se dostal na taneční konzervatoř. Berou deset lidí z šedesáti. Ehm."
"Ty tu obchodku..."
Vidíte? TEĎ to můžete říct. Pak záleží, jak rychle umíte zdrhat.

Peltán k Morávkovi zdvihl oči podlité krví a naplněné zoufalstvím.
„Nemyslíš, že těch pokusů bylo dost? Kolikrát ses ho pokusil vysvobodit? Šestkrát?“
Morávek mu pohled oplácel očima stejně unavenýma, z kterých však proudem tryskala naděje.
„Sedmkrát. Dnes už to určitě vyjde.“
„To jsi říkal i minule a jak to dopadlo. Já se strachy pochcal a ty jsi...“
Peltán s jistým odporem hleděl na Morávkovo počínání u jídelního stolu. Na to, jak si pilkou na železo odřezává ukazovák.
„...přišel o prst. Václave, neblázni přece! Už mu nepomůžeš!“
„Nikdy jsem Jožkovi pomoc neodmítl! Kdybych to udělal teď, nedokázal bych se sebou žít.“

"Frundore, mohl bys mi prosím říct, proč jsi mě tady přivedl?" zkusila jsem se ho zeptat, když jsem byla jednou sama.
"A co když řeknu ne?" ozvalo se mi najednou v hlavě.
"Tak to mě nepotěšíš. Jenže s tím asi moc neudělám. Myslím, že na to stejně není těžké přijít."
"A proč se mě teda ptáš, když to zvládneš zjistit," odvětil pobaveně.
"No a co když se mýlím, co když se snažím zbytečně a svou energií plýtvám špatným směrem."
"Možná můžeš pomoci ty, možná někdo může pomoci tobě. Je více důvodů, které vedlo k tomu, že se naše cesty proťaly."

Adeline cípem kapesníčku nervózně setřela neviditelnou skvrnku na svém podšálku a... A...
A co? Edmur mrštil perem do trávy.
„Ne!“ S Jayou se přihnal vítr. „Zase očesali jabka!“ prskala. Draci za stodolou spokojeně vrněli.
„Maj je rádi.“
Zaťala pěst. „Já ve štrúdlu taky.“
Edmur raději sklonil hlavu a pohladil králíšočka, který pero ochotně přinesl zpátky.
„Žádná inspirace?“ zmírnila.
„Je to příšerná blbost,“ rozhodil rukama. „Proč nemůžu psát o skutečných věcech, o dracích, vodnících, mluvících králících? Vždyť o tom píšou všichni a navíc blbě, draci nežerou princezny, ale ovoce!“
„Znáš zákon...“
„A co když to stejně napíšu?“
Jaya se smutně usmála.

„Věž na C4.“
„Střelec C4,“ ušklíbl se Sirius a napil se čaje. Věž mezitím sváděla se střelcem poslední souboj.
„Nemůžeš ten hrnek na chvíli položit? Jsem z tebe nervózní.“
„A když řeknu ne?“ usmál se tím strašně provokativním způsobem.
„Tak se asi přestanu soustředit úplně…“
„To by byla strašná škoda. Asi bych si měl uvařit další.“
„Siriusi, nemusíš si čaj vařit. Jsi kouzelník,“ podotkl Remus netrpělivě.
„Něco jako čaj nemůžeš prostě vykouzlit. Chce to trpělivost, cit… A tak podobně.“
„Ale ještě jsme neskončili,“ namítl.
„Málem bych zapomněl,“ obrátil se Sirius se suverénním úsměvem zpět na šachy. „Dáma na F5. Mat.“

Denní plán je jasný. Ráno do garáže pro kolo, odpoledne musím do práce, máme zvláštní akci. A večer napsat drabble řádné, případně i bonusové.
Přišed do garáže odhaluji zradu. Zapomněl jsem doma tygra, tedy klíč od kola na přívěšku s tygrem. S kolem zamčeným k sáňkám neodjedu.
Po práci musím do garáže znovu. Se západem slunce konečně nasedám na kolo. Po zimě nemám formu, cesta mi trvá o pár minut déle než obvykle. Znaven dorážím domů.
Že bych si řekl, že dnes nic nepíšu? Neexistuje! Správný spisovatel ztvární i sebebanálnější námět. Nechť ctěné čtenářstvo posoudí, zdali se mi to podařilo.

Když jsem byla mladší, myslela jsem, že všichni lidé okolo mne jsou jako já.
Měla jsem za to, že když mne někdo o něco požádá a vyhovím, tak na oplátku mohu očekávat stejné od něj.
Změnit své plány, zrušit schůzky, abych pomohla.
Na oplátku: "Nemám vůbec čas. Nehodí se mi to."
Jako klíšťata - vysát a nic nedat.
A tak jsem postupně začala zjišťovat, co se stane, když řeknu ne.
Stalo se.
Někteří se odvrátili, mnozí se už neozvali.
Avšak zůstali ti, se kterými si nemusíme ani říct a víme, že jeden druhému pomůžeme. Někdy jen tím, že si spolu sedneme.

"Ne," řekl jedno ráno Laurent, když ho našli milované ruce. "Dneska ne, prostě..."
Čekal protesty, výčitky, přemlouvání. Ale Damen jenom kývl a přesunul se na druhou stranu postele. Nastala chvíle ticha.
"Ani se nezeptáš proč?"
"Důvod nepotřebuji. Pokud nechceš, tak nechceš," pokrčil rameny Damen.
"Zase noci mi v noci zdálo o něm. On mě nikdy nenechal říct ne, vždycky mě přesvědčil, že to chci. A někdy jsem to opravdu chtěl," slova se z něj řinula s překvapivou překotností. Jako odtrhnout obvaz z rány, vypustit bolest ven co nejrychleji.
"Jsem rád, že je mrtvý," řekl Damen tiše a stiskl mu dlaň.