DMD č. 28. pro 28. 4. 2018. Téma: Co když řeknu ne?

Král Avad seděl na svém slunečním trůně a shlížel z paláce dolů na své město i na celý Meridian. Už pár dní jeho mysl tížilo neblahé tušení. Když před ním poklekla zrzavá Nora, ukázalo se, že předtuchy nelhaly. Ta dívka měla plán. Brilantně odvážný, šílený a sebevražedný. Nicméně při troše štěstí proveditelný.
V duchu počítal válečníky Meridianu. Mohl počítat s Vanashou a jejími lidmi? Dejme tomu, že může. Co ostatní Carjové? Dívka tvrdila, že přijdou i bojovníci z jiných klanů.
Opravdu měl dopustit, aby se centrem války stalo město, které tak obtížně budoval? Ale může si vůbec dovolit říct ne?

„Podívejte,“ tajemník úřadu se natáhl v křesle a přehodil si nohu přes nohu, „je to docela jednoduché. Jste náš dlouhodobý stálý dodavatel. S vašimi produkty není žádný problém. Naše vztahy byly vždycky dobré. Tak proč to teď všechno kazit? Vám to dává smysl?
Prostě stáhnete tu stížnost na náš údajný nezákonný postup v tamté kauze a my vám přihrajeme zakázku za miliony. Nebo nestáhnete a už si tu v životě neškrnete."
Podnikatel, pan Pilavý prohlásil, že si to musí ještě promyslet.
„Promýšlejte, ale ne moc dlouho.“
Když přišel pan Pilavý za týden zas, měl v saku ukryté policejní odposlouchávací zařízení.

Merwionis z Welhelinu zemřel dokonale přirozenou smrtí.
Gidon Redarský se z radosti opil. Z tohohle jej nikdo obviňovat nemohl!
Po šesti letech konečně volný!
Druhého dne dostal pozvání na večeři k paní Meltémi.
V životě o ní neslyšel.
Možná měl odmítnout, otupen kocovinou však přijal.
“Pan Redarský…” uvítala jej štíhlá černovláska, o nohy se jí otíral mourovatý kocour. “Mnoho jsem o vás slyšela. Chci vás zaměstnat.”
“Ne. Už nikdy se nenechám nikým zaměstnat,” ujistil ji s úsměvem.
Oplatila mu jej. “Chápu.” Pak na něj koketně mrkla a ze záňadří vytáhla pečlivě složený papír opatřený pečetí toho parchanta Merwionise. Byla rozlomená…

"Ale mně se to nelíbí. Co když prostě... Ne?"
Sotva to dokázal vyslovit.
"Ty vole, nerozumíš srandě. Seš trapnej," protočí spolužačka oči a ušklíbne se.
Vůbec nedává smysl, že ho tohle má přesvědčit, ale stejně. Bylo by fajn nebýt trapnej a rozumět jejich srandě. Bylo by lepší nemít strach, že příště budou vymýšlet srandu proti němu - jako teď proti Honzovi. Honza je divnej a možná za tohle nestojí. Posledně jsem se přece takový srandě smál...
Ale řekne ne. Má pocit, že zas něco zvoral a že nestojí za nic. Hrdinství je osamělost s upocenýma rukama, utíkajícím srdcem a spoustou pochyb.

Deník 13.8.2017
V noci jsi ke mně zase přišel vonící po brandy a doutnících. Myslím, že začínáš mít s pitím problémy, zvlášť když dny strávené s mojí sestrou kombinuješ s nocemi strávenými se mnou.
Alkohol ti zatemňuje rozum, zeptal ses mě totiž na ten největší nesmysl na světě: „Nemohl bys mi konečně někdy říct ‚Ne‘?“ (– přepis, ve skutečnosti to znělo spíš jako „N-hl bs mi ň-dy končně říc ne?“, ale z toho, jak jsi to svými ústy šeptal do mých úst, mi šel mráz po zádech)
Nevím, jak tě tohle mohlo napadnout, Hloupý Viku. Tobě nikdy neřeknu ‚Ne‘.

„Může vůbec člověk milovat dva lidi naráz rovným dílem?“ ptal se Viktor a nevěděl přesně, jestli sám sebe, skleničky nebo Jiřího. Vedl monolog. Přítel poslouchal. Na konci měl přinést rozhřešení. „Někdy je fakt milej, Jirko. Ráno, když jeho rodiče nejsou doma, vstane přede mnou a uvaří mi kafe. Přísaham, že kafe od něj chutná nejlíp. Ale i tak myslim, že je to jenom chtíč. Že ho ve skutečnosti nemiluju. Prostě jsem si hrozně rychle zvyknul mít to mladý tělíčko k mání. Ale co až se mě jednou zeptá, jestli ho miluju a já řeknu ‚Ne‘? Můžu mu to vůbec udělat?“

Zčásti si za to mohla sama.
Nikdy („Nikdy, Heleno, ty blbá!“) neměla Jakubovi svěřovat Viktorovo tajemství, že dřív chodil i s muži. Myslela si, že má ve svém malém bráškovi důvěrníka, a místo toho dala munici do ruky zrádci.
Snad chladnokrevné vyčkávání přinese své ovoce. Jen ať se šelmy nakrmí, klidně samy sebou, ona z toho vyjde celá. Na konci léta se jejich cesty beztak rozejdou – Jakub popeláší do nové školy, zatímco Viktor zůstane.
A pak taky mohla říct ‚Ne‘.
Co když řekne ‚Ne‘? Utekla by z toho bolavého údolí jednou provždy, byť za cenu skandálu.
Musela zvážit všechny alternativy.

Fregatu dohnali odpoledne. Siréne se víc podobala zuboženému vraku než hrdé válečné lodi. Byl div, že se shledali. Sinalé obličeje. Ve tvářích vepsaná bezbřehá únava.
Večer Gillingham zaklepal na dveře Francesiny kajuty.
„Vstupte!“
Na prahu smekl. Za vzpřímeným postojem skrýval nervozitu.
„Přejete si, pane Gillinghame?“
Z večeře se kouřilo. Propadlé líce značily probdělou noc. Pátravý pohled spaloval nitro.
„Madam,“ hlas halil falešný klid. „nebral jsem si vaše rady k srdci. Lituji toho. Prosím, přijměte mou omluvu.“
Nekonečný nádeh. Nevyslovené otázky. Mysl spoutaná úvahami. Bude odmítnut?
„Pane Gillinghame, přijímám vaši omluvu.“
Bouře pročistila vzduch.
Nikdy nebudou přáteli. Ale možná dokáží spolupracovat.

„Možná nechci, aby se mezi námi cokoli stalo.“
„Už jste jednou řekla ne. Jestli jste nezměnila názor, odejdu.“
Její milost neodpověděla. Nora postoupila o krok blíž. Téměř na dotek.
„Myslím ale, že ne tentokrát neuslyším.“
Hraběnka se najednou usmála, jako by získala jistotu, kterou ztratila. To Noru poněkud vyvedlo z míry. Toto svádění měla dobře promyšlené, ale její protihráčka se rozhodla jít proti pravidlům. Samozřejmě.
„Přiznávám, že jsem byla poněkud... zdrženlivá. To už mě ale přestalo bavit,“ řekla a nepopsatelně nebezpečně uzavřela prostor mezi nimi. Pak vzala její tvář do dlaní a ponořila se do nekřesťanského polibku.
Kořist zdolala lovkyni.

Kdokoliv jiný by byl asi nervózní, ale kapitán Simbacca byl v plánovacím módu a to pak viděl vlastní svatbu úplně stejně jednoduše jako jakoukoliv operaci proti Impériu, kterých měl za sebou už nespočet.
[„Je to úplně jednoduchý,“] vysvětloval své nastávající a používal při tom taktický hologram, [„strejda Fatayyr tě doprovodí až sem, ty pak uděláš ještě pár kroků, stoupneš si vedle mě, zopakujeme po knězi nějaký věci, řekneme si ano...“]
[„A co když řeknu ne?“] zazubila se Merumeccu a on se zarazil. Netušil, co na to říct, a jestli mu nevysvětlila, že to byl fór, tak tam zaraženě stojí dodnes.