DMD č. 28. pro 28. 4. 2018. Téma: Co když řeknu ne?

Když Matka Elis vyšla ze stanu, musela si rukou zaclonit oči proti nezvykle silnému slunci.
„Nikam s vámi nepojede, poručíku. Dokud neseženeme léky, podobné záchvaty mohou udeřit naprosto kdykoli. Stačí únava, nečekaný záblesk světla nebo zvukový vjem.“
Poručík žmoulal v kapse krabičku cigaret. Měl chuť si zapálit.
„Mám ho odvést do Pevnosti. Je nebezpečný.“
„Máte tam snad nějaká antiepileptika?“
Poručík zavrtěl hlavou.
„Poslední záchvat byl hodně silný. Musí teď odpočívat.“
„Mohu uplatnit vojenskou pravomoc…,“ napřímil se nad drobnou ošetřovatelkou. Na okamžik širokými rameny zastínil slunce.
„Na mě vaše silné řeči dojem neudělají. Profesor zůstává zde. To je moje poslední slovo.“

“They won’t make it in time,” Lynx protested, as Thorne barked orders, dispatching the extraction team.
“Why doesn’t she have the standard equipment?” Thorne turned to him.
“For the same reason you didn’t have any. They would detect magic.”
“At least she can portal.”
“She can’t. Even a short distance in the perimeter would sound the alarm.”
“You forbade her to do so.”
“Yes.”
“And you didn’t give her the activator.”
“Right.”
“And you didn’t deploy the extraction team in time.”
“Exactly, but the mission is safe.”
“But the agent isn’t!”
“There is enough agents, Raven.”
Bad choice of words.

Stáli před prosklenou stěnou nemocničního pokoje. Daniel ležel na lůžku obklopeném futuristickými přístroji monitorujícími životní funkce. Jaroslav identifikoval pouze displej zobrazující čáru srdečního tepu.
"Fyzicky je na tom dobře, vzhledem k tomu, co prožil. Zlomeniny a vnitřní zranění se zahojí zhruba do týdne, povrchová zranění dříve," sděloval jim právě Danielův ošetřující lékař. Naslouchající Marek se znovu nestačil divit rychlosti regenerace strážců.
"Mentální stav?" zjišťoval Jindřich.
"To budeme vědět, až se probudí. Mozek každopádně funguje," řekl doktor.
"Budete potřebovat něco ode mě?" ozval se Marek. Co když...? Co když řeknu ne? obával se.
"Neboj, nebudeme potřebovat tvoji krev," ujistil ho Jindřich.

"To všechno, co jsem dělal pro Hydru... Steve si myslí, že mě donutili, ale co když je to prostě ve mně? Nikdy jsem neodporoval. Nepochyboval. Co kdybych řekl ne?"
Giles se pousmál. V jeho očích byly vidět všechny ty roky zkušenosí. Dávné zkušenosti týraného dítěte. Nové zkušeností brutálního vyšetřovatele. Jestli ho utrpení něco naučilo, tak dobře rozumět utrpení.
"Víš, Barnesi, nejhorší není bolest. Ani ponížení. Nejhorší je, že nemáš nic. Jen to, co ti řekne tvůj mučitel. Nakonec mu uvěříš. Nechá ti tu zdánlivou možnost volby, aby tě udržel v ponížení a pocitu viny. Nejhorší je, že nemůžeš říct ne."

Co když řeknu ne-
lov ten mobil z toho akvária! ... A cos čekal od piraní?
dívej se jí tak do výstřihu! ... Ta sedla! Dobře ti tak! Ten mňam vazoun totiž patří k ní! No co,co?!?
choď k tomu koni zezadu! ... Kolik zubů ti zůstalo?
skákej do toho bazénku! ... Není tam voda!
říkej zase před mojí maminkou ty vtipy o tchýních! ... Já tě varovala! Máma kvůli tobě začala před měsícem trénovat sebeobranu!
přibližuj se k tomu couvajícímu hrochovi! ... Já ti říkala,že se určitě chystá kajdit a rozmetat to!
natáčej krmení medvěda tak zblízka! ... Mami! Jsem vdovou! Jde se slavit!

Ve dvě hodiny v noci 13. října 1981 zazvonil kdosi u bytu Ziny a Karla a představil se jako „Magor“. Zina byla sama doma a otevřela. Okamžitě jí byly zakryty oči a ústa a do bytu vniklo více osob. Po výhrůžkách, bití, kopání a otloukání hlavy o zeď ji přinutili sednout a ostříhali několik pramenů vlasů na temeni hlavy. Pak z ní strhli noční košili, nahou ji osahávali a přiměli si lehnout, že ji znásilní. Zina ztratila na okamžik vědomí, když se vzpamatovala, byli útočníci pryč.
Moc odpovídá na každé „ne“ stupňujícím se terorem.
Sdělení VONS ze 17. 10. 1981

Přiřítil se kastelán. Markéta ho předběhla a zeptala se: „Chtějí vyjednávat?“
„Ano,“ vyhrkl překvapeně kastelán. „Jak jsi to uhodla, paní?“
„Nevzbudily mě rány. Touto dobou už na nás obvykle metají kameny z katapultu.“
Nechala si udělat parádní účes a vyšla na hradby.
„Máme tu tvého bratra,“ hulákal nepřátelský velitel.
„Polovičního,“ doplnila ho Markéta.
„Když nám nevydáš hrad, tak ho zabijeme!“ křikl znejistěle velitel.
Markéta nad tím zauvažovala. „Nikdy jsem ho neměla moc ráda.“
„Obléháme vás půl roku! Docházejí vám zásoby,“ pokračoval velitel.
Markéta si ukousla z pečené kýty. Psů už moc neměli, ale to velitel nemusel vědět.
Ještě zbývaly kočky.

„Co když řeknu ne?“
„Zmlátíme tě.“
„Ne...“
Zmlátili ho.
„To bylo zbytečné. Nechtěl jsem říci ne, ale nedá se odmítnout.“
„Takže bereš?“
„Teď už ne.“
Zmlátili ho.
„Jak dlouho ještě budeš odmítat?“
„K čemu vám je můj souhlas?“
„O to se nestarej!“
„Když já nevím...“
„Tertium non datur.“
Zmlátili ho.
„A teď jste mě zatvrdili!“
Skřípají zuby, třesou se jak třásně ve vichřici.
Chápejme je, démonky pokušitele, šéf hlava horkořitní, řvát bude na lesy, ve vařícím oleji vykoupe, žádné násilí!, neslyšeli ke své škodě záškoláci na hodině základů oslovení, ale ego pošimrat, obzory otevřít, dobré úmysly rozházet při široké cestě.

A co když řeknu ne?
V tom případě budeme nuceni použít násilí.
To si netroufnete, budu křičet!
Jen do toho, stejně tě nikdo neuslyší, a i kdyby, lidem jsou problémy druhých ukradené.
Myslela jsem, že jsme přátelé, jak jste mě mohli takhle podvést?!
Milá zlatá, ty nevíš, co je pro tebe dobré. Jakýpak podvod, copak jsme ti někdy slíbili, že na tebe ruku nevztáhneme?
Říkali jste, že u vás budu v bezpečí!
To platí, mohu ti zaručit, že nikde nebudeš víc v bezpečí než tady, uchráněna ode všech přešlapů a pádů.
Počkejte!
Ale to už holčičku nemilosrdně strčili do postýlky.

„A co když řekneme ne?“ rodiče nevěřícně zírali na ošetřující doktory.
„Budeme se soudit.“
Maminka pohladila chlapce po hlavě. Nechápala to. Nikdo přece nemůže dát nemocnici za pravdu. Snaží se je soudním procesem jen zastrašit? Možná. Ale oni neustoupí.
---
Nevěřila svým uším. Opustila soudní síň a rozplakala se manželovi na rameno. Nerozuměla tomu. Měla pocit, že je to vše jen zlý sen. Copak jejich názor nikoho nezajímá? Copak má stát právo jen tak zabít nevinného člověka? Nemohla tomu uvěřit.
Rozsudek zněl jasně. „Není v nejlepším zájmu dítěte pokračovat v léčbě, ani jej za tímto účelem převážet do zahraničí.“
Dnes zemřelo.