DMD č. 28. pro 28. 4. 2018. Téma: Co když řeknu ne?

Když mu řekneš ano, budete manželi,
a květinovou chodbou půjdete v neděli.
Pak šampaňské a bliny, tanec a světlo svic,
a další den už na vás nemyslí nikdo víc...
Když mu řekneš ne, tak smutek zastře sen,
a ty už nesmíš dovnitř, a on zas nechce ven.
A všechno bude jiné, a přitom stejný muž,
když při cestě za moře máš v srdci tupý nůž...
Když mu řekneš ano, tak přijde o svůj svět,
o moc, prestiž, krajky, a to vše pro pár vět.
Snad nelitovat smíte - však Bože, co pak dál,
když bude jenom Edward, a ne anglický král?

Né, dneska vaří Jarda svíčkovou! Nechápu tenhle jeho páteční rituál, jím to jenom abych ho neurazila. Na šetrný naznačování nikdy nemám sílu a celý to do sebe vecpu. Musim si koupit nějaký pečivo, abych to měla čim zajíst. Fuj, to je pach. "Ahoj Jardo!" "Ahoj lásko!" odpovídá zpěvně, "udělal jsem trochu svíčkový, dáš si?" Zastavila jsem se .
Proč se mě vždycky zeptá? Mám snad na výběr? On se přímo vyžívá v mém "ano, drahý", v mém slitování. Citový parazit. Víš co? Má se říkat pravda, nebo ne? Ať už je jakákoliv. "Ne." vyhrkla jsem
Překvapená nevinnost jeho pohledu mě udeřila.

Jakmile ho Scarlett spatřila vejít do dveří hospody, okamžitě se zvedla od baru a zamířila k zadnímu, nouzovému východu. Vůbec si nevšimla, s kým přišel. Nové příchozí skupinka se vydala za ní. Neotočila se, nezastavila. Zach jí musel chytit za zápěstí, aby jí zadržel.
S otráveným vzdychnutím se otočila. „Nevím, co chceš, Zachary, ale já nemám čas.“ Vyškubla se mu.
Konečně si všimla, že není sám. Chlapec, který se až do teď schovával za Zachem, udělal krok v před a namísto něj začal vysvětlovat. „Na Souostroví se něco děje a není to hezké. Potřebujeme Vaši pomoc.“
„Nejsem ten pravý člověk.“

Thrúðr nakonec kopí restartovala a odešla, což Edvinovi vesměs nevadilo. Jednak to nebyla ta jeho, druhak mohl sledovat, jak odchází, jestli mi rozumíte…
Každopádně potřeboval odvoz a na bandu rozhádaných pirátů se spolehnout nemohl. Vlastně se mohl spolehnout na jedinou osobu v tomhle vesmíru, shodou okolností taky boha básnictví, pivovarnictví a antikoncepce. A tak si povzdechl, napsal na pergamen souřadnice a zachránci slíbil poklad a zánovní plachetnici. Pak ho nacpal do flašky od turbomedoviny a hodil do moře.
Jenom se bál, aby nenastal nějaký paradox a jeho minulé já to současné nenechalo na holičkách, protože to by bylo fakt trapné.

Patrik notebook rezignovaně zaklapl. Tak holt příště.
Když se přiloudal ke skladišti, všiml si, že ostatní chlapci
o něčem čile rokují.
,,Marek nám vyprávěl o tom vašem pátečním plánu jít na koupák
okukovat frajery!" Prohodil Láďa.
,,A taky samozřejmě zaplavat a utužit kondičku!"
Dodal jakoby omluvně Petr.
Radek s Tomem přikyvovali.
,,A co když nebudu chtít?" Zeptal se napůl rozčileně, napůl v žertu Marek.
,,Proč bys nechtěl?" na to dva Červení provinilci. ,,Hele, sorry, kámo.
Hormony nám tlačily na mozek!"
,,To teda jo."
Vydali se všichni směr koupaliště, Patrik s Markem ruku v ruce,
ostatní v družném hovoru za nimi.

Princezna Veverka se prohlížela v odraze studánky, když si za jejími zády kdosi odkašlal. Otočila se a uviděla fešného prince. Který smrděl jako starý kozel.
„Rád tě poznávám, princezno. Už dlouho o tobě sním a vidím, že realita tentokrát předbíhá sny a je vskutku pohádková.“
„Kdo jsi?“
„Princ z Nemanic. Jsem tu, abych tě vysvobodil z tvého zajetí a vzal si tě za ženu.“
„Aha. A co když řeknu ne?“ vyhrkla Veverka.
„Proč?“
„Víš, celá tahle historie s drakem mi ukázala, že nemá význam plnit očekávání druhých. Já se vlastně vdávat nechci. Chci poznat svět. A pak budu vládnout sama.“

Někdy se mu chtělo křičet, aby ho měli rádi. Aby si připadal doma. Aby pro ně každý jeho krok nebyl selhání.
Někdy je chtěl jednoduše nenávidět a nenáviděl sebe, že v něm zarezonovala ozvěna radosti, když mu projevili náklonnost. Někdy chtěl být svůj bratr.
Když pochopil, že se zavděčit nedokáže, přestal chtít. Z nepatření vytvořil životní styl. Potěšilo ho, kdykoli je dokázal rozzuřit.
Aspoň nějaká emoce.
Poslední šance. Na kratičkou chvíli si znechuceně představil, že by se stal tím, koho z něj chtěli mít.
"A když řeknu ne?"
Ten večer Sirius Black přišel o rodinu. Naštěstí měl už dávno jinou.

Proroctví bývala málokdy lichotivá pro příjemce a příjemná pro toho, kdo je nesl.
Často mluvila o tom, co je špatně, občas vyhrožovala zkázou.
Vždycky se v nich skrývala i šance k záchraně, šance k nápravě.
Tohle proroctví bylo jiné.
Zpráva zněla standardně - obraťte se, litujte toho zlého, zachráníte si život.
Co bylo neortodoxní, byl adresát.
Jdi do hlavního města nejmocnějšího a nejnepřátelštějšího národa v okolí.
Na jejich ulicích kaž nabídku Boží milosti.
Pokud přijmeš ty i oni, bude tvoje proroctví rozsudkem smrti pro Boží lid.
Když přijmeš a oni odmítnou, zabijí tě.
A co když odmítneš?
Hospodin ti pošle velrybu.

"And what if I say... no?"
"Well, I thought that the knife on your neck should give you the answer."
"That's your biggest problem you suppose that I'm scared to die. You know the thing is I would rather die than lead you to my daughter, I would rather die than lead to my brother or my boyfriend... I would rather die than lead you anywhere than to hell."
"I sort of expected this answer, you Winchesters are so predictable, but little trouble could change your mind... why are you smiling?"
"You wanted to meet my boyfriend? Just turn around."

"Prokázal bys mi tu čest a přišel hrát na mou oslavu?"
Denisa si pomalu, koketně natáčela na prst uvolněný pramínek vlasů.
"Na tvou oslavu?" Loutnista nakročil k Denise nohou v měkkém střevíci. "Milerád. Nevěděl jsem, že něco slavíš." Přejel si rukama po módních cípech doubletu.
"No..." Lehký ruměnec. "Slavím. Chystám oslavu. Naše preceptorka mi dovolila zabrat kolejní dvoranu. Budeme mít jídlo..., víno... Moc bych si přála i dobrou hudbu..."
Loutnista založil ruce v bok. "To vypadá na popromoční slavnost." Zvedl obočí. "Tvoje? Gratuluji."
Denisa naklonila hlavu. "Ayreho."
Okamžitě odstoupil. "Anderson?! Tomu jsem slíbil, že s ním už v životě nehraju!"