DMD č. 28. pro 28. 4. 2018. Téma: Co když řeknu ne?

Martin o tu poctu opravdu nestál.
Chtěl dál žít v klidu v ústraní, modlit se a pomáhat potřebným. Netoužil po žádných hodnostech a už vůbec ne po bohatství.
Jenže věděl, že si ho za nového biskupa přejí všichni. Mohl by opravdu odmítnout?
Ale také by se s nimi nemusel setkat. Kdyby ho nenašli…
Opuštěná kůlnička vypadala jako slibné útočiště.
Jenže se tam zatoulalo několik hus. V rozhodující chvíli začaly kejhat a upoutaly nežádoucí pozornost.
Nový biskup z Tours byl s jásotem pozdraven.
Husy se však dočkaly patřičného trestu.
Proto lidé dodnes na den svatého Martina mívají na stole pečenou husu.

Čtrnáctiletý Connor to nehodlá vzdát. Přespí v seníku a zítra zkusí majitele pozemku znovu přesvědčit.
V noci řádí bouřka. Není to však déšť ani hromy, co chlapce probudí. Jeho instinkt mu otevře oči. Někdo tu je. Náhle slyší hlasy: „Je to stařík, bude to snadné.“
Dva zloději se spolu tichým hlasem dohadují za chůze. Dojdou až ke Connorovi. Ten na ně zezadu klidně promluví: „Kdo jste?“ Je mu ale jasné, že nepřišli v míru.
„Nikdo, kým by ses měl zabývat, smrade,“ odvětí jeden z překvapených lupičů, „radši bys měl odtud zmizet, nebo se ti něco stane.“
„Ne,“ odpoví Connor jemně.

Dlouhovlasá postava si kleká pod strom a modlí se.
"Já pouze smím ti říct přání své, nic víc."
V jindy jistých očích lze číst zoufalství a strach.
"Odejmi tu číši zkázy hořkosti a bídy plnou."
Pokorně sklání hlavu před nebeským Otcem.
"Znáš můj úděl. Mám-li zemřít naplň zákon, děj se vůle tvá."
Odhodlanost ale opět vystřídá strach.
"Proč oběť mou ty chceš?"
Muž vstává a obrací zoufalý pohled k nebi.
Otče, skutečně musím zemřít?
Já... Je to nutné?
Můj Otče.
Mám strach.
Postava vyčerpaně padá na kolena a spíná ruce.
"Rychle na kříž přibij tělo mé, než strachy řeknu ne."

Říci, že byl Severus Snape pozváním Tauruse Hilla překvapen, bylo slabé slovo. Snad právě proto ke Třem košťatům dorazil.
"Proč jste si byl tak jistý, že neodmítnu vaše pozvání? Co kdybych řekl ne," zajímal se.
Hill se pousmál a podal mu mudlovskě fotky, na nichž Snape v doprovodu Smrtijedů vchází v den vraždy Hanniny matky k Abbotovým.
"To je nesmysl!"
"Jistěže, jde o fotomontáž, ale myslím, že to stačí k rozjitření pochybností."
"Na to nespoléhejte, Longbottomovi dobře vědí, že jsem byl v Bradavicích. A nepočítejte ani s odškodněním. Škola, jejíž žáci bojují s trolly a zlosyny, se jen tak nedá."

Byla tak nádherná, když se ho ptala. Její jemná kůže lákala k pohlazení a v očích se třpytilo něco zvláštního, tak lákavého. Vztáhla k němu ruku s jablkem a usmála se.
Řekl ne.
Bůh vyhnal Evu z ráje a Adam zůstal sám.
Občas se mu zastesklo. Anděl od brány mu vyprávěl, jak se Eva stala pramátí lidstva, jak její dcery rostou a prospívají.
Občas litoval svého strachu. Chyběla mu. Nikdy nepřestal doufat, že se vrátí. Anděl mu neřekl, kdy zemřela.
Nakonec se rozhodl jít za ní. Čekal na novou příležitost. Konečně se cítil připravený.
Ale ovoce poznání už znovu nedozrálo.

"Neměl bys ji tam nechávat," Polír se opře o haldu šrotu a přihne si z láhve.
"Já nevím," vzdychne Luciin otec.
"Na co čekáš? Až jí vymejou hlavu úplně?"
"A co mám dělat? Jít na Zličín a říct: Ano, moje žena koketovala s teroristickou organizací, ale je v pohodě, a tak si ji vezmu s sebou, děkuju pěkně? Vždyť ani domov nemám. A Lucie netuší, kde máma je!"
"No právě! Holka mámu potřebuje. Teď ji moc potřebuje."
"Ale oni nedovolí..
"Ani ses nezeptal a víš, že nedovolí? Srabe. Koukni se na sebe a řekni mi, co ti ještě můžou vzít?"

Magráta byla, jak známo, především čarodějka a teprvé poté královna. Byla tedy zvyklá jednat s osobami na pokraji šílenství, těmi, kteří už nějakou dobu šlapali vodu v jeho hlavním proudu i těmi, kteří byli dávno daleko za druhým břehem a se spodním prádlem nataženým přes hlavu stále vesele zrychlovali.
Teď ale vrhla na Verence pohled, který mu zároveň vyjadřoval náklonnost navzdory čemukoliv a zároveň dával jasně najevo, že tohle tady tedy ještě nebylo.
"Můj nejdražší, uvědomuješ si doufám, že jediná trochu rovná plocha v Lancre je tvůj pracovní stůl? A že ten vlak by odtud musel buď vycouvat, nebo odletět?"

Nevšimla jsem si, že se moje tělo začíná měnit, dokud mě na to neupozornilo okolí. Hvízdání, když jsem šla po ulici. Nechutné poznámky. Některým jsem ani nerozuměla. Prý mi to má lichotit. Prý kluci jsou kluci. A tak jsem mlčela. Stejně jako když mi cizí chlap na ulici "omylem" sáhl na prsa. Nebo, když se mi v autobuse o rameno někdo otíral stopořeným penisem.
První pusa? Nezeptal se a já neřekla ne. Koupil mi alkohol. Chtěl víc. Smrdělo mu z pusy a potil se. Nechala jsem ho. A potom se rozbrečela.
Nikdo mi tehdy neřekl, že mám právo říct "ne".

Po několika letech začal Hora cítit nutkání vydat se opět na cesty. Pevnost mu začínala připomínat domov a on si moc dobře pamatoval, jak dopadl jeho první.
Bál se, že by se to mohlo opakovat.
Věděl, že tentokrát by to neunesl.
"Co když s tím nebudu souhlasit?" zeptal se Bídák.
"Měli jsme dohodu. Můžu tu pracovat dokud chci," připomněl Hora.
"Já vím a odejít si beze slov," dodal Bídák. "To nemění nic na tom, že z toho nemusím být nadšený."
"Já vím. Jen mám prostě takový divný pocit," přiznal se Hora.
"Kamaráde, to tu máme všichni," smutně se pousmál Bídák.

Poslední prázdniny před odjezdem na studia lektvarů. Megan s rukama za hlavou leží v prohřáté trávě u Černého jezera. V mělké vodě se proužkatý maguár pokouší ulovit tlapkou pulce.
„Megan?“ pošimrá ji Teddy stéblem plochoklásku.
„Hm?“ odpoví ospale.
„Nejela bys se mnou do Itálie? Florencie je nádherná. Seznámil bych tě s přáteli. S Lorenzem... hm, s tím možná raději ne, ale se spoustou jiných.“
Napůl se posadí, podobná potměšilé kočce.
„Vážně nevím, myslím, že odmítnu. Ledaže... bys mě přesvědčil.“
Překulí ji zpátky do trávy a zasype drobnými polibky.
„Vyhráls,“ směje se. „Souhlasím. Jenom naprosto netuším, co na to řekne táta.“