DMD č. 29. pro 29. 4. 2018. Téma: Tetovaný

Větrní nomádi jsou synonymem pro nevázanost a lehkomyslnost. Přesto dokázali několik hodin, možná dní, sedět v nepohodlné poloze, zatím co jim někdo do těla zabodával jehlu.
Pro členy vodního kmene nechávají vládce vody, aby jim natlačili inkoust pod kůži. V posledních letech však tato primitivní pověra, která má chránit před démony, pomalu začíná ustupovat modernímu myšlení.
V zemním království je tetování pro vojáky a zločince. Odvaha a ostuda. Jak se blíží konečná porážka, přestávají se od sebe lišit.
Lidé ohnivého království nevěří na démony a čáry na kůži, které je zadrží.
A jsou lepší způsoby, jak někoho na věky označit.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či tiež vidíš toho človeka, čo sem ide.
- Veruže vidím. Voľajaký černoch to je, alebo čo.
- To veru nebude černoch, Pištík môj.
- Dobrý den. Jak se tady máte?
- Čo hovorí? Uráža nás?
- Nechytaj hneď valašku, Pištík. Toto nárečie je mi povedomé. Počuj, biedna duša, nekandidoval si ty za prezidenta?
- No, jo. Ale to už jsou čtyři léta. A stejně byl zvolen někdo jiný.
- Vieme, aj toho sme tu už mali. Všetku slivovicu nám vychlastal.
- Aha. Tak to tady chytnul tu virózu.

Split slib, který dal léčiteli, bylo těžké. Věděl, že v Aldormě i Tristenolu by se na něj dívali skrz prsty. I v Tezárii by byl jeho život složitý. Snad jen v Theosu by jej přivítali s otevřenou náručí.
Chvíli nad Theosem uvažoval. Ale pak museli zasáhnout draci. Putoval Karaminskou vrchovinou aniž by znal cíl své cesty, když narazil na kmen barbarů. Bál se, že přijde o život, ale oni jej ignorovali. Měli větší problém než jednoho cizince. Jejich šamanka bojovala o život.
Nezaváhal ani na vteřinu. Zachránil ji.
S prvním tetováním našel nový domov.
Stal se jedním z nich - Barbarem.

Netušil, kde se v něm vzala síla opustit oba muže a vrátit se do Města. Přitom to bylo jednoduché. Stačilo jen pomyslet na místo a čas a ve vzduchu se objevila brána, kterou prošel.
Netušil, co znamená být Vypravěčem. Měl snad vyprávět příběhy lidí z města? Pokud to tak má být, začne svým.
Posadil se na náměstí vedle malého chlapce.
"Chceš slyšet příběh tajemný jako město samo?" zeptal se. Chlapec mlčky kývl.
"Dobrá. Ale každý příběh něco stojí," pousmál se Jindřich. "Čárku za příběh," pronesl s úsměvem a nastavil ruku. Chlapec vytáhl barevnou křídu a udělal čáru na hřeb dlaně.

Zaslechla jsem nové slovo. Je divné. Za nic na světě nemůžu přijít na to, co by mohlo znamenat. Možná má ten člověk moc tet... Ale to asi nebude ono. Protože tety já mám taky. I strejdy. Všechny lidi mých kámošů, co spolu chodíme na nedělní procházky. To bych mohla být klidně třeba strejdovaná, ne?
Taky mě napadlo nakouknout do naší koupelny, jestli náhodou někdo právě nevlezl do této vany. Jenže tam vůbec nikdo nebyl a navíc mi došlo, že vanu nemáme. Jenom sprcháč, co mi v něm moji lidi myjou nožičky…
Tak už nevím. Mohli byste mi to někdo vysvětlit?

„Peťásku, tak tam nejezdi.“
„Mami, když nepřijedu, bude nás málo a prohrajeme kontumačně.“
„Ale Peťásku, už nejsi nejmladší, nemáte někoho jiného?“
„Nemáme, jinak bych fakt nejezdil!“
V poslední větě Petr trochu lhal. Fotbal miloval a nevynechal jedinou příležitost nastoupit k soutěžnímu utkání. Věděl, že v devětatřiceti jich na něj už moc nečeká a byl rád i za hraní v nižší soutěži.
Jeho máma dlouho nechtěla uvěřit, že Petrovi ukončil zápas zásah bleskem, který nepřežil. Znělo to jak špatný vtip.
Před naložením do sanitky mu stáhli triko a odhalili na umírajícím těle kérku.
„Co tě nezabije, to tě posílí,“ sdělovala odhodlaně.

"Nechám si vytetovat srdíčko a do něj jméno Tabita!" praví Zdirad.
"Chraň tě ruka páně, to bych ti zmaloval zadek do fialova!" vyskočí Pankrác jak čert.
"Tatínku, mírni se!" zasahuje Jenovéfa.
"Takže argumentačně," pokračuje po svém uklidnění Pankrác, "jsi, Zdirade, přesvědčen, že to Tabita ocení? Když ne, bude ti to vadit pro známosti s jinými slečnami. Můžeme se pobavit o tričku na zakázku s nejrůznějšími obrázky či nápisy, třeba i Tabitou, ale svou kůži máš jen jednu. Tak si ji neprzni ani sebebohulibějšími motivy. Pamatuj, chlapče, my Zlámaljelitové jsme vždy byli, jsme a budeme seriózní džentlmeni, tetování tedy přenecháme hejhulům!"

Milý Matěji,
píši Ti, ač tuším, že dopis nikdy nedojde, ale třeba švarným mladíkům, jako jsi Ty, poštu nezadržují. Moc na Tebe vzpomínám, neviděla jsem Tě u vlaku, ale asi chápu. Mám se všelijak, moc nám pomohl náš dobrý kamarád Ivan Kyncl, Evžen Brikcius nás přivítal na londýnském Victoria station ohňostrojem!
Ale nepřestávám brečet, zajizvená zevnitř i zvenku, ty čtyři intenzivní roky se do mě vpálily jako tetování, každé zazvonění ve mně vyvolává hrůzu, každé ráno chci vidět ty, které jsem opustila.
Promiň, pro slzy nemohu pokračovat dál, pozdravuj tátu, až ho pustí.
Tvá Z.
V Londýně 13. 10. 1982

Občan zjevně exhibicionistický masochista, dlouholetý muž sadistky.
Na každém kousku jeho jenom otrenýrkovaného těla nějaká malinká jizva, od hlavy k patě pokryt roztrhanou pavučinou, sítí nespojitých narudlých čar, hieroglyfická hydra vypadlá z Boschova obrazu.
„Kdo vás sem vpustil?!“ nasadí ostrý tón starosta, ale nevyzní to, na chvostu trochu osičí.
„Moje propustka,“ ukáže návštěvník kuchyňský nůž, dosud skrývaný za zády.
„Co mi chcete?“ rozdrnčí třasořitka i okenní tabulky.
„Přestaňte už!“ prosí úpěnlivě tetovaný, „Za každou vaši lež, abych sám nezapomněl, řízl jsem se do kůže! Taková čárka za pivo. Jenže jsme v polovině volebního období a já už nemám kam psát!“

Z ničeho není nic.
Silvestra strávil v nemocnici, koncem ledna – vyčerpán a horečnatý, zato bez diagnózy – propuštěn domů, jenže antibiotika ani čas nepomáhaly, „Do psího anu,“ neklel kamarád internista, „nějaký úraz v dětství nebyl?“, vrtěl hlavou, nic, zdravý jak řípa i Říp, sportovec, patnáct let odmlky proklatě dlouho.
„Vždyť máš kratší nohu!“
Vlastně jo, rozmlátil se na lyžích.
Ve vydlabané noze přes všechnu supermoderní péči někdejší ortopedické chlouby socialistického bloku zůstalo zánětové ložisko, bakterie jak motýlí kukla přežila roky, aby se vylíhla, až když definitivně pozapomněl.
Z něčeho je něco.
Ani duše neumí udělat tlustou čáru za minulostí.
Natož tělo.