DMD č. 22 pro 22.4.2011 Téma: Bože můj Bože můj proč jsi mě opustil?

fandom : Ze života zvířat
Je slunný den a žába z katolické žabkorodiny sedí u řeky a čte žbibli. Z nory se vynoří štír a cupitá si to k žabce.
„Ahoj žabko, prosím, potřebuji se dostat na druhý břeh, ale neumím plavat tak dobře jako ty.“
„Štíre, mě nenachytáš, já tě převezu a ty mě štípneš!“
„Žabko, kdybych tě štípl, tak utoneme oba dva a co pa Žbůh nekáže pomáhat všem tvorům?
„To je pravda, štíre, nasedni na můj hřbet.“
Brodí se, v půlce štípne štír žábu, oba se topí. Žába v posledním nádechu zasténá: „Proč?“ a štír odvětí: „Protože je to pro mě přirozené.“

Fandom: originální
Mám horečku. Tisíc schodů a velikánský džbán oleje. Nemám v sobě dost síly. Nedokážu vyjít nahoru.
Včera jsem uložil Kaye do mělkého hrobu kousek od paty Majáku. Hlava mi třeštila. Ráno jsem při mytí objevil vřed. Vynosil jsem zásoby oleje ke svítilně. Zbývá poslední džbán. Chtěl jsem zůstat u lampy, doplňovat olej, udržovat plamen a až bude nejhůř, skočit. Viděl jsem, jak dlouho to trvalo Kayovi.
Je mi strašně špatně. Nemám sílu zvednout džbán. Ale já musím nahoru. Zvedá se vítr, přichází bouře. Cítím to v kostech.
Topícím se námořníkům se prý zjevuje Ježíš. Tak proč jsi mě opustil, Pane?

fandom: Budeč
“Lidé,” zopakovala, “docela obyčejní lidé.”
Obrátil se k ní.
“I když ti moc nad životy druhých dávala pocit boha,” ušklíbla se. Nesnažila se zbavit pout. Byla nepřirozeně klidná.
“Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem bůh.”
“Snažíš se sám sebe přesvědčit,” podívala se mu přímo do očí, “ale lidi jako ty jsou vždycky sami sobě bohy.”
Sklopil pohled.
“V tom případě jsem sám sebe opustil.”
Znovu zvedl hlavu.
“Ale kde byla cesta k opuštění, bude i cesta k návratu. Magii má Chodba pod kontrolou,” pousmál se, “ale naštěstí na magii nejsem závislý.”
Podíval se na Nelu a vytáhl pistoli.

Fandom: Monthy Pythonův Život Briana
Poznámka: V Janově evangeliu 19. kapitola, verše 26-27, stojí pod křížem učedník Jan a Marie. Ježíš říká Janovi: „Hle, tvá matka.“ a Marii: „Ženo, hle, tvůj syn.“ To znamená, že Jan se měl o Ježíšovu matku postarat po jeho smrti. O několik kopců dále se odehrával podobný příběh...
I řekl Brian Prvnímu učedníkovi: „První učedníku, hle, tvá matka.“ A své matce řekl: „Ženo, hle, tvůj syn.“ Možná to neměl dělat.
„Cože, tenhle debil se má o mě starat? To se radši nechám pověsit hned vedle tebe!“
„Já tu starou čarodějnici taky nemusím! Ať se o sebe stará sama, štokrle jedno!“
„Kdo je u tebe štokrle, ty budižkničemu? Já byla náhodou moc rajcovní holka, když jsem byla mladá!“
„Mami, nech toho. První učedník je hodnej kluk.“
„Ale říkal jsem, že tu bábu nemusím!“
A Brian se podíval k nebi a vzdychl: „Bože můj, Bože můj, proč jsi tohle dopustil?“

Fandom: Dragon Age
Poznámka: V Brně je dneska na ulicích čtení Bible! To se vám to krásně sešlo. :)
Teyrna Eleanor Cousland sledovala, jak dcera mizí v tajném východu. Eleanor se bála, že se Marion neprovdá, ale to by nakonec byla ještě přijatelná varianta. Teď ji čekal mnohem horší život. Mizí se Šedým strážcem vybojovat si své místo. Ale je silná, zvládne to.
Jen pro Eleanor a jejího muže Bryce Couslanda tady cesta končí.
Všude bylo tolik krve... A ještě přibude... Slyšela křik, jak se muži arla Howea přibližovali. Tříštění měčů, pláč a zpěv vítězů. Hrad byl dobyt.
„Stvořitel nás možná opustil, ale já tebe neopustím,“ řekla Eleanor, pozvedla meč a přichystala se čelit všemu co čeká za dveřmi.

Fandom: Bjørkhallen
Poznámka: dějově předchází drabblíku Pár slov nad sklenkou vína.
Pro dnešní den skončil. Všichni odešli: Lisina matka i těch pár vytrvalých klepen. Už ani nechtěl přemýšlet, která z nich to udání tehdy asi poslala.
Děvčátko zůstalo. Hořelo horečkou jako suchý vích.
Přinesl si olej na poslední pomazání.
Zaváhal.
Maminko, prosím, už ne, já už budu hodná...!
Co když místo úlevy přinese jen další bolest?
Náhle se cítil strašlivě prázdný.
„Deus, Deus meus, quare me dereliquisti...?“
Kdosi tiše prošel chrámem. Stoupl si vedle kněze. Sepjal ruce. Chvilku mlčel, pak pronesl poslední slova téhož žalmu: „Haec fecit Dominus.“
Otec Brian na něj pohlédl.
Mnich...?
„Ano,“ přikývl ten neznámý. „A také lékař.“
-------------------------
Poznámka pod čarou: Jelikož očekávám náraz na latinu, dovolím si několik vysvětlivek.
Verše citované v textu jsou první a poslední verš ze Žalmu 22. (česky... a pro fajnšmekry latinsky).
Historická poznámka k tomuto žalmu: schválně jsem ho dala do odkazu celý. On totiž není depresivní. Existuje názor - a mně se velmi líbí - že Ježíš na kříži nezoufal, ale zpíval právě tento žalm, celý, a že evangelista zapsal jen incipit, jak byla dobová praxe.
(Takže vlastně ani dnešní zadání vůbec nebylo depresivní. ;o)) )
Název drabblíku je druhá polovina 17. verše z jiného žalmu, 51. (česky... a pro fajnšmekry latinsky).
Cituju latinsky, protože využívám všech významových rovin těch slov. Vím, že se překladem ztratí. Snad jsem udělala dost, aby porozuměli i ti, kteří latinu neovládají.
(Chci zpátky tridentskou mši!!!)
A tady je bonus, 51. žalm (Miserere) ve zhudebnění Gregoria Allegriho. Ano, to je to, co se nesmělo zapsat a předávalo se jen ústně, dokud si to jednou neposlechl malý Mozart a pak to doma nezapsal podle paměti.

Riko se plazil po dunách pouště. Slunce pálilo do zátylku a žízeň mu sužovala hrdlo. V ruce křečovitě svíral kříž. Nikde v dohledu nebyl ani náznak zeleně. Věděl, že jestli do několika hodin nenajde vodu, zemře. A tato myšlenka byla jak přítěží, tak i hnací motor, aby se na úkor svých sil plazil dál.
Nastala noc. Místo spalujícího vedra padl na poušť mráz. Riko již byl na pokraji svých sil. Přetočil se na záda, zadíval se na hvězdnou oblohu a zvolal umírajícím hlasem.
„Bože můj, proč jsi mě opustil.“ S těmi slovy zahodil z ruky opatrovaný kříž a naposledy vydechl.

Fandom: originální
Poznámka: proč jen se sem musím dostat vždycky, když je tak děsné téma?!?
Svatby jsou opravdu fajn věc.
Fůra lidí, co mají jiný starosti, takže my malí frajeři máme trochu volnosti.
Teda, v tom kostele jsem se dost nudil, ale nedal jsem to najevo.
Měl jsem strach, že mě potrestají jako toho nahého pána, co tam visel na kříži.
Ale zase říkali něco o Bohu, co je hodný a každému pomáhá. Uvidíme.
Teď by mi mohl pomoct nepozorovaně proklouznout k pečeným kuřatům.
Prý se bude jíst až za hodinu, jenže to já nevydržím, takže se takhle natáááááhnu...
„Jedeš od toho jídla, Davídku!“
Ach jo. Zasténám:
„Bože můj, ploč ši mě opuštil zlovna teď?

Klečel jsem na zemi před jednoslovným vzkazem.
„Můj Draco, proč jsi mě opustil?“
Na papíře stálo strohé: KONEC, typickým malfoyovským krasopisem.
„Můj Draco, proč jsi mě opustil?“
Sotva jsem přemáhal slzy.
„Můj Draco, proč jsi mě opustil?“
Už jsem jen šeptal, tohle stejně nemělo cenu,
„Můj Draco, proč jsi mě opustil?“
Vrzly dveře, zazněly tiché kroky a do místnosti vešel on.
„Bože můj, ty jsi zpátky?“
Zašklebil se.
„Správně a špatně. Ano, říkej mi bože, ale ne, nevrátil jsem se, jdu si pro věci.“
Rychlým mávnutím hůlky si sbalil všechny hábity a opět zmizel.
„Bože můj, proč jsi mě opustil?“

První noc Vně se probudil dlouho před svítáním. Zíral na blednoucí hvězdy a přemítal, co ho vyrušilo. Nejdřív ho napadlo, že to byla Eva. Ležela stočená do klubíčka a občas neklidně zasténala ze sna. Ale pak mu to došlo. Bylo to Ticho. Nikoli Mlčení, to znal. On mlčel často a rád, ale vždycky mlčel s ním a vedle něho. Stačilo se ho dotknout, otázat se a promluvil.
Tohle bylo Ticho. Už ho necítil, nemohl se ho dotknout a nevěděl, zda slyší jeho otázky. Obzor pomalu světlal a Adam poznával prázdnotu. Teď už nemohl vědět, zda tam je. Mohl jenom věřit.