DMD č. 5. pro 5. 4. 2019. Téma: Falešná identita

Jmenoval se teď Karel Holý a oficiálně se narodil v Třebsku. V roce 1925, takže mu bylo skoro o dvacet let méně, než ve skutečnosti. Ale těžko by mohl tvrdit, že je mu 43, když na to nevypadal. Matka švadlena, otec horník. Klasická a bezpečná minulost. Studoval na gymnáziu, s Česťou se znal ze školy. Rodiče zmizeli - buď zemřeli, nebo někde zůstali, těžko soudit. Českožidovští předci, české jméno, česká minulost. Nevěděl, jak to Česťa zařídil, ani jak zaplatil. Věděl jen, že člověk, jehož jméno nosí, nejspíš zemřel v jednom z těch táborů, o nichž se mluvilo potichu.
Pokoj jeho duši.

Diskusia k článku: „Varte zdravo s brokolicou“
Daphne_532: jasné, brokolicu ráno, večer, napoludnie! zelený zázrak!

Diskusia k článku: „Na Liptove diviak vyhrabal poklad“
1Birithon: super, že to odovzdali. málo je takých.

Diskusia k článku: „Jednorazové plasty budú zakázané od Januára 2021“
Daphne_532: eu sa príliš stará sa do vecí
1Birithon: presne tak!

Diskusia k článku: „Je Rusko hrozba?“
Daphne_532: zase rusofóbia.
1Birithon: len rusko je naša budúcnosť!

Diskusia k článku: „Protestné zhromaždenia zaplavili ulice miest po celej krajine“
Daphne_532: sorošove deti!
1Birithon: ohlúpnuté davy, ulica nám rozkazovať nebude!
Barkinka: nech idú voliť a nebliakajú v uliciach, takto sa demokracia nerobí!

Hraběnčina chráněnka si roztřesenou rukou upravuje výstřih. Zvlhlýma očima posoudí oboje - prsty příliš bledé, šaty příliš odvážné. Polkne doznívající vzlyky. Nesmí zklamat. Hraběnku Congreve ani císaře.
Díval se na ni, skrz ni, jako by to věděl. Že není... Ale ona je. Musí být. Silná jako pravé Lvíče z Cintry.

Falka se vymaní z náručí oddechující Mistle. Hučení větru v černých korunách, varovně poblikávající ledové hvězdy. Pocit, že se zalyká. Závan zvuku, řev požáru, který ustane, jakmile otevře oči.
Zatne zuby, zatne pěsti.
Nenávidí je. Všechny. Nenávidí ty, kdo jí vyrvali právo být, kým skutečně je.
Jsem Cirilla. Fiona. Elen. Riannon.

Čenda byl veselá kopa.
Kolegové jeho žertíky brali s nadhledem, menší nadhled však projevovali cestující.
Třeba tenkrát, když končil ranní směnu na Andělu. Na perónu už ho netrpělivě očekával jeho nevidomý kamarád, aby spolu skočili na jedno.
Čenda při vystupování z kabiny přidal k černým brýlím, jež bývaly typickou součástí jeho výstroje, ještě slepeckou hůl, kterou během šichty schovával za sedačkou.
„Máš to dobrý,“ ujistil střídajícího řidiče. „Ale radši všechno zkontroluj, znáš mě!“
To odpoledne přišlo do vozovny Motol pět stížností.
Vedoucí se jimi probíral a nevěřícně kroutil hlavou.
„Kluci, ty lidi už jsou úplně vypatlaný. Prý tu zaměstnáváme slepce.“

K čemu by mi byla? Tak nějak přemítám nad tématem Falešná identita.
Mohla bych nepozorovaně pozorovat své okolí a zjistit, co si lidi myslí. Ha!
Raději ne. Pak se jeden dozví, co ani nechce vědět.
Mohla bych provádět nějaké nekalosti.
To taky ne, vždyť by mne uhryzalo svědomí.
Mohla bych hrdinně zachraňovat svět.
Já určitě, vždyť neumím ani překročit příkopu. Super síla či super schopnosti se také nedostavily.
Tak víte co. Já budu tajně, ale úplně tajně, maskovat svou osobu za svou osobu.
A nikdo nepozná, že to jsem já, ta holka vysmátá, co se schovává za tu dospělou paní.

Gellert Grindelwald se postavil naproti zrcadlu a rutinně si protáhl krční páteř. Stále to byl nezvyk. Dopnul škrobený límec košile a uvázal si kravatu. Dnes ho čekala velká spousta práce. Chvíli se ztratil uvnitř vlastní mysli a plánoval. Až po chvíli si uvědomil, že hovoří nahlas. V odrazu se pohybovaly rty pohledného muže v elegantním obleku. Oči byly černé, tmavé vlasy prošedivělé na skráních. Grindelwald je prohrábl dlaní a tentýž pohyb v zrcadle učinil Percival Graves. Ušklíbl se.
A pak se v hlavě zjevila myšlenka. Drobná, droboučká, jen nepatrný záblesk nesoustředěnosti. Gellerta napadlo, zda by se tahle tvář líbila Albusovi.

Měsíc září jak rybí oko. Na úplněk se vždycky těšila. Dneska neví.
„Stalo se něco?“ jeden ze stínů se promění ve světlovlasého muže.
„Tilda se poprala. Zase. Našla si kamarádku. Takovou tichou, nesmělou dívenku. Spolužáci jí často zlobí a znáš Tildu."
„Chrabrá ochránkyně slabších, já vím.“
„Jenže tentokrát ho poškrábala.”
„Děti ...“
„Nehty má úplně nakrátko.“
„Myslíš, že ...?"
„Bude úplněk. Tilda je hodně po tobě. Co když ...“
„Promluvím s ní,“ slíbí. „Poradím jí, ať ho příště kopne do kou... lena,“ doplní se smíchem. „Neboj, je ještě malá. Do puberty času dost,“ dodá konejšivě.
„Doufejme,“ vzdychne žena. „Pojď dovnitř, je mi chladno.“

„Jsem Groot?“

„Šlo to skvěle, díky za optání...“

„Jsem Groot?“

„Jo, byl to sarkazmus, jak si to poznal?“

„Jsem Groot.“

„Tak předně mě do tý hospody nechtěli ani pustit. Že prej zvířata jedině s košíkem. Quille, jestli se nepřestaneš tlemit, tak budeš ty zuby sbírat z podlahy.“

„Jsem Groot!“

„Nakonec jo. Tak tam tak sedím, čekám, a najednou si ke mně sedne nějakej chlápek… Přestaň s těma gestama, Quille!“

„Jsem Groot?“

„Ne, to mi nevadilo. Vadilo mi, že to byl doprdele člověk!“

„Jsem Groot!“

„Jo, ale na FurryMate.com měl fotku mývalice! Quille ještě jediný slovo a tejden budeš kašlat chlupy!“

Hostinec U Pocestného kamene se topil v tichu a to ticho se skládalo ze tří částí.

První dvě ticha byla zřejmá. Byla to dutá ozvěna toho, co chybělo, slova, která nikdo nevyřkl, mlha, která se rozpouštěla na střeše, vítr, který nefoukal.

Třetí ticho bylo skryté. Bez hnutí viselo u nohou postele rusovlasého muže, který zapomněl, kým dříve byl. Leželo jako vycpávka v tenké vrstvě pod maskou, kterou si kdysi nasadil a už ji nikdy nesundal. Hostinec u Pocestného kamene mu patřil stejně jako třetí ticho. Bylo táhlé a věčné jako mlčení odsouzence čekajícího na smrt, jako poslední hluboký nádech vesmíru.

Bezvětří vylákalo z podpalubí pana Cliftona. Obličej měl nezdravě propadlý. Zamířil do stínu vratiplachty.
„Už se cítíte lépe?“ zeptal se první důstojník.
„Asi ano... Poslyšte, jste si jistý, že kapitán je dostatečně kompetentní?“
„Není v mé pravomoci, soudit své nadřízené.“
„Ale vždyť jsme se v té hrozné bouři málem potopili! A považte, že se vydává za někoho, kým není!“
Hlas přeskakoval rozčileným šepotem.
První důstojník odpovědět nestihl.
„Připomínám, že vaše slova by mohla být považována za podněcování vzpoury.“
Zbledl.
„Pokud nevíte, jakým způsobem se tento přečin trestá, ráda vás nechám nahlédnout do válečných řádů.“
Pichlavý úsměšek rozšklebil zjizvenou tvář kapitána.