DMD č. 9 pro 9. 4. 2019. Téma: Sklepmistr

„Pan Donovan? Sklepmistr dramonského zámku?“
Vincent Donovan si prohlédl kulhavého muže, který před sebou vedl asi čtrnáctiletou dívku, a přikývl.
„Já jsem Ryko Niman a tohle je moje dcera Sofie. Sofie teď bude nějakou dobu bydlet na vašem zámku. Vím, jaký jsem byl v jejím věku já, takže jsem si chtěl ujasnit jednu věc – pokud se byť jen přiblíží k vašim sklepům, okamžitě informujte vévodu Veilla. A když bude poblíž, za žádnou cenu se neotáčejte zády. Pro jistotu ani nemrkejte. Její matka v jejím věku uměla odemknout zámek vlásenkou, takže jsem si naprosto jistý, že Sofie dokáže ukrást lahev vína.“

Ale pánové, dovolte mi přece vysvětlit to trapné nedorozumění.
To víno opravdu není pašované, věřte mi. Netvrdím, že nevím, kde se vzalo pod podl... ve spodním patře mého sklepa. Mám jisté podezření.
Pánové, asi už jste slyšeli o takovém tom chlápkovi odněkud z Nazaretu, co pořád někde káže a k tomu dělá zázraky. No ano, jak tehdy v Káni proměnil spousty vody ve víno! Tak ten tu nedávno byl! Rozumíte už? Neměl jsem o ničem tušení, až když jsem dole uviděl ty plné sudy. Předtím byly prázdné! Vážně!
Můžu za to, že vybral zrovna tohle převzácné víno? Já to nechtěl!

„Tato odrůda se vyznačuje méně agresivní tříslovinou, zato poskytuje nebývale kulatý buket…,“ rozplýval se nad svým produktem vinař Pentangelli, převaluje lahodný mok na jazyku.
„Ah… ten bokeh už také cítím,“ přitakával nadšeně Vito, „…říkal jsem si, odkud se bere ten lehce rozmazaný pocit v hlavě.“
Pentangelli nesouhlasně zapráskal mrožím knírem.
„Chuť nezralých malin se mísí s jemně dřevitým nádechem santalového dřeva…,“ nedal se.
„Já vám nevím, mistře. Já tam ty sandále vůbec necítím.“
Giulietta se zachichotala. Opět naprosto rozkošně. Vinař nereagoval. Ztratil se světu v sommeliérské nirváně. Vůbec si nevšiml, že jeho dcera dnes večer klopí oči více než půvabně.

Léto 1990.
První oficiální rande ve Stromovce. Našli si nejzapadlejší lavičku, aby nikoho nepobouřili, kdyby neodolali a chtěli si vyměnit pár polibků. Ivo přinesl víno – naslepo, byl pivař a nevyznal se. Doufal, že Adama nezklame.
„Červenej Sklepmistr! Miluju červený!“
I+A=VSL, vyryli do lavičky tajemně a smáli se.

Léto 2018.
Soužití nebylo jednoduché. Oběma přibyla léta a navzájem se okoukali. Žili vedle sebe spíš jako bratři. Když už nebylo co ztratit, nechal se Ivo ostříhat podle fotky z devadesátého a ve večerce koupil láhev Sklepmistra.
Adam přišel domů zase pozdě a roztěkaný, ale vína na uvítanou si všiml.
„Takový patoky nepiju.“

S rozšířením portfolia se ocitla před novými výzvami. Chaloupka praskala ve švech a přes všechnu přiopilou mládež nebylo k hnutí. Rozhodla se vybudovat sklepní prostory, aby měla kde skladovat své produkty i úlovky. Jenže zkuste si vybudovat sklep z perníku. Musela se inspirovat na emiminu, aby našla recepty na ty s maximálním stupněm tvrdosti, ale zpropadené perníčky časem vlhly a opovážlivě měkly. Teenageři se nedali skladovat u lektvarů, upíjeli. Také ostatní aspekty experimentu byly ke zvážení. U dětí to bylo podobné jako u vína, starší ročníky měly silnější bouquet. Nedalo se ovšem říci, že by to ústilo ve větší chutnost.

„Hele, stačí tu trojnožku svázat takhle?“
„Utáhněte to, takhle vám to spadne na hlavu!“

„Postavil už někdo ty kamna?“
„Oni kluci ještě nedovezli cihly. Pospíchá to?“
„No jestli chcete teplý jídlo, tak docelo jo.“

„Kdo šel kontrolovat ten sklep?“
„Asi Honza, prej chce bejt sklepmistr.“
„A ví, že tam bude jen mlíko a vajíčka, že jo?“

„Kolik máme těch týpek?“
„Zatím tři, to čtvrtý holkám pořád padá, ale už tam šla Kája.“

Slunce zapadá, oheň praská; stojíme kolem něj a držíme se za ruce.
Pracovali všichni. A tak dnes máme kde spát a zítra kde jíst a kde si hrát.

"No a tady na té fotce jsme se someliérem," prstem poklepal na displej.
"Hádám sklepmistrem," zabručel děd.
"Ne, to je něco trochu jinýho, dědo."
"Jinýho, jinýho. Sklepmistr jako sklepmistr, hlava tě bolela stejně. Co to máš s fousama?" mhouří děd oči.
"Vidíš! Klidně tě objednám - otevřeli u nás novej barber shop."
"Myslíš holiče?!"
"Dědo, to je..."
"Něco jinýho, já vím, já vím," mávl děd rukou, "kromě brady oholej i peněženku - peněženku líp," dodal polohlasem.
Vnuk předstíral hluchotu.
"Jo a tetin Honza teď dělá lifestyle kouče. A to mi řekni, jak bys tohle řekl jinak!" vítězoslavně mrkne.
"Pijavice," suše odvětil děd.

„Dobrý den, vítáme vás u dnešního vysílání. Naším prvním tématem bude aktuální dění v sosácké diskuzi. Adame?“

„Dobrý den. Diskuze na webu SOS zažívá v posledních letech výrazný úpadek, nejnovější příspěvek je starý více než měsíc. Naše televize si ale nechala vypracovat unikátní studii, z jejíž výsledků vyplývá, že obnovení aktivity lze očekávat ve třetím dubnovém týdnu.“

„Děkujeme. A teď již zprávy ze sosáckého terénu. Kláro?“

„Dobrý den, tématem pro dnešní den bylo vybráno sklepmistr. Dle našich informací je téma hodnoceno převážně kladně, zatím na něj bylo uveřejněno přes čtyřicet drabblat. Pro TV SOS Klára Novotná.“

Minerva strnula.
Velevážený sklepmistr István Lens, pohledný třicátník a jediný člověk vyučený přímo skřítky, stál na břehu jezera a líbal Albuse Brumbála.
Otočila se a utekla.

Seděla pod stromem a objímala si kolena. Tahle si své sedmnácté narozeniny nepředstavovala.
Uslyšela kroky.
„Mohu?“ zeptal se Albus měkce.
Přikývla.
Přisedl si k ní.
Upřeně hleděla před sebe.
„Jsem tak hloupá,“ zašeptala.
„Nikoli. Jsi chytrá a výjimečná.“
„Myslela jsem…“ Zavrtěla hlavou.
„Minervo, nemohu ti nabídnout romantické city. Tobě ani žádné jiné ženě, ovšem mohu ti nabídnout přátelství.“
Mlčela a přemýšlela. Po chvíli se rázně postavila a podala mu ruku.
„Tak já to beru.“

Po prvním boji na život a na smrt Jiří prozvracel noc. Následující den odmítal jíst. Nechtěl mít sílu k dalšímu boji. Chtěl zemřít. Podvědomá touha žít ho však donutila zakousnout se do masa.

Ač se mu to hnusilo, stal se mistrem v sklepní kukani vytesané do devonských vápenců. Nikdo se k němu neodvážil přiblížit. Všichni vězni se ho báli.

S každým dalším zápasem Jiří ztrácel na lidskosti. Držel se jediné emoce - nenávisti.
Nejdříve nenáviděl své věznitele, ale postupně svoji nenávist směřoval k jediné osobě - Tomášovi.

Jiří byl odhodlaný přežít. Tomáš musí zaplatit za to, že ho nechal napospas těm zrůdám.