DMD č. 9 pro 9. 4. 2019. Téma: Sklepmistr

Hlasitě našlápnu na stupnici nad ním, zaječí, seběhne a noří se do útrob tmy. Snaží se rozsvítit stropní žárovku, ale zasirkoval jsem. Paprsky baterky mnou procházejí, hodím stínem na stěnu za sebou… Přepadnout je zezadu, na trase úniku, je velmi účinné a blahodárné. Rostu, mohutním.
Nechám jej zpoceného prorazit zpět.
„Žádní bubáci neexistují,“ zlobí se maminka nahoře, „jsi obyčejná bábovka!“
Škrabu zdi, roztahuji stíny, krtkuji v uhlí, lebedím si v bramborách, houpu se na drátech a občas nějaký překousnu. Starší než Metuzalém, netrvám na stravě. Živí mě strach, vědomí nesmrtelnosti. Byl jsem, jsem a budu, nejstarší z nás, Mistr, Sklepmistr.

Strážník u žluté pásky se choulí do dlouhého pláště. Zívá. Polevuje v ostražitosti.
Netuší, že ze zrcadla za ním se potichoučku souká černý spár.
Drápy se už už zatínají.
Vtom tmu rozčísne oslnivý blesk.
Cosi zmizí.
Ostré světlo bolí.
Přibíhá rozčilený zrzek: „Člověče, vy tu spíte? Málem vás to dostalo!“
„Kde je?“ blekotá strážník zděšeně.
„V zrcadle.“ Muže následuje žena, šalvěj a černobýl pohotově.
Zas ty protivné byliny!
Cosi hledá úkryt.
Rozbité zamřížované okénko?
Šup tam!
Matné zrcadlení zelených lahví.
Dřevěné sudy.
Osvěžující voda, hřejivý oheň, svěží vzduch, plodná země. Nade vším éter.
Krev a maso nikde?
Cosi začíná zkoumat.

To Floriana Ilunia takové stíny minulosti netížily. Po rozhovoru s mágem, se věnoval jen svému obrazu, dokud panovalo přesně to světlo, které k práci potřeboval.
Egnatiin palác stál na venkově nedaleko útesů na východním pobřeží. Pozemky k němu náležící obepínala zeď a vše potřebné k chodu domácnosti nakupovalo služebnictvo v nedaleké vsi.
Srdcem sídla bylo atrium s trochou zeleně a mramorovou kašnou. Což bylo to místo, kde měl mistr stojan s plátnem. A kam mu nyní sluha přinesl láhev s bílým vínem.
„Vyřiď sklepmistrovi, aby připravil navečer lahvinku milferiskeho červeného. Hodlám mít v lázních společnost.“
Mínil Lucretia přizvat po obědě.

Zlodejka, ktorá kráčala prvá, náhle zastala a zakryla lampáš handrou. Kobka sa ponorila do tmy a ticha.

„Niečo sa mi zdalo, ako keby som počula zvuk dopadajúcich kociek,“ povedala a lampu odokryla.
Pred ňou sa slizila veľká zelená masa.
„To nedáme! Naspäť!“ zavelila.

„Ktorou chodbou?“ pýtala sa, keď sa dostali na rázcestie a zabudla, ako treba odbočiť.
„Doprava!“ kričal klerik, poverený kreslením mapy podzemia.

Kocky zarachotili a dopadli.

Do chodby vystrelila spŕška šípov. Prieskumníci pred nimi ledva uskočili.
„Goblini!“
Prebili sa cez nich, ale slizký tvor im bol stále v pätách.

Pán podzemia sa spokojne usmial a znova hodil kockami.

Když farmářka byla prve budoucí farmářkou:
„Kulíšku, převezeme spolu traktory z jedné louky na druhou, je to pár kilometrů, já pojedu před tebou a ty v klidu za mnou. To zvládneš, nemůže se nic stát!"
„Ale já traktor nikdy neřídila!"
„Neboj, to bude v pohodě, jedéééém"
Bylo to v pohodě, až do chvíle, kdy cesta začala klesat. Budoucí farmářka šlápla na brzdu a nic. Znovu a zase nic. Strhla volant, sjela ze silnice na louku a zastavila v protisvahu.
„Promiň, já jsem ti zapomněl říct, že ten traktor moc nebrzdí."
Rozklepané děvče by v tu chvíli nepohrdlo snad ani Sklepmistrem.

Pravačku má bolavou od všeho podepisování záruk, pojištění, připojištění, proškolení bezpečnostního, protipožárního, zdravotního i antistresového, ale je to tady. Autobusová primice.
„Vy jste tu nový!“ upozorňují všichni.
„A právě proto,“ usmívá se, „dnes zadarmo.“
„Zítra tu ale budete taky nový!“ soudí pan Sháněl.
„Tím si nás nekoupíte, linku jste chtěli zrušit, a to vám neodpustím!“ neslevuje ze svých zásad paní Horáková.
„Nejsem žádný senior,“ rozčiluje se inženýr Starý, „za jízdu si zaplatím a hotovo!“
„Vydejte mi prosím doklad,“ trvá si na svém doktor Strach, bývalý sklepmistr, „pořádek musí být! Přijde kontrolor a pokutu zaplatí kdo?“
Vyťuká jízdenku za 0,00 Kč.

Bratru Bernardovi říkali Sklepmistr, protože málokdy vytáhl paty ven od počítače v laborce. Laborka je ve skutečnosti prostorný suterén a Bernardovo pravé jméno Jolana nezná. Jméno vás dává všanc nejen čarodějům.
Jen ta sklenka vína u monitoru je pravá.
"Teď to nepij," zavrčí Jolana.
Probíhá důležitý experiment. Totální extrakce z pětadvacítky. Zbytky půjdou do skladiště, kde ještě týdny budou výtěžné.
Sotva chodila, když ji přivedli a připoutali řetězy k zadní desce ždímačky. Jolana sundala náramek. Byla by ho škoda. Čarodějnice sebou cukala. Pak prosila. Pak už jen plakala.
Motory začaly vrnět.
"Kurva!" zařval Bernard od počítače.
Nastala tma a ticho.

„Zííív,“ polyká svět Apolo, „co je to sklepmistr?“
„Dle slovotvorby soudím,“ soudí Sikar, „že šéf sklepa. V našem případě tedy bubák nebo vrchní myš.“
„Jů, jů, vava, vava,“ řičí čilá Viktorka.
„Přečtěte jí někdo kocoura Vavřince,“ mátožně prosí Taura, „potřebuji aspoň hlt kávy!“
„Já musím jet,“ volá z předsíně Thea, vyrážejíc na třídní duchovní pařbu, „v Palestině moc sklepů není, takže Písmo nám asi nepomůže… Jeremiáše uvrhli do sklepení, totiž do kobek!“
„Sklepmistr se stará o víno,“ praví sečtělá Linkva, „a nejlepším vinařem je nepochybně Pán.“
„Víno?“ rve víčka přes ospalky Filcin, starý pivař, „po ránu, odpoledne ani večer ne!“

Myšák se chystal do pelíšku, ale Sovátko ještě dopíjelo poslední doušky osmdesátého šestého cappuccina, než vyletí na denní šichtu.
„Komu se nelení, zaseje osení,“ loučil se Myšák.
„Tak to není!“
„Tak dlouho se džbánem, až nehneš rumpálem!“
„V příslovích je staletá moudrost, ale ve tvých se ztrácí!“
„Kolik višní, tolik třešní,“ pokračoval Myšák.
Sovátko zaváhalo. Tohle bylo správně, ale stejně mu to nedávalo žádný smysl.
„Kdo jinému jámu kopá, vlastní nemá!“
Sovátko protáhlo křídla.
„Kdo se bojí, nesmí to sklepa!“
„Do lesa! Neumíš ani jedno?“
„V příslovích jsem náhodou mistr světa!“
„Leda tak mistr sklepa,“ zasmálo se Sovátko.
A odletělo.