Kladivo na čaroděje

"Proč chce Sedmička zrovna nás?" zeptal se Felix.
"Máte jisté nepatrné... schopnosti," odfrkla Ester von Blaschkof, dokonalá jako vždy. "A nebude vás škoda."

"Proč chce Sedmička zrovna nás?" zajímalo Klaudii.
"Protože máme schopnosti," Felix se ani nezačervenal.
"To myslí mě," nafoukl se Vincenc. "Ester zná můj potenciál!"
"Tu příšeru máme zneškodnit, nikoli osouložit," rýpl si Walter.
"Hele, Nekro, hleď si mrtvol, abych omylem nezneškodnil tebe!"

Felix si povzdychl. Typické. Když se objeví hrozba, od které inkvizice i mágové dávají radši ruce pryč, schytá to samozřejmě jeho tým. A smrtelnému nebezpečí se nejlíp čelí debilními kecy. Aspoň doteď to vždycky zabralo.

Debatující hlouček majitelů psů zabíral celou šíři chodníku. Pejskaři, i navzájem cizí, si mají vždycky co říct; obvyklým startovacím námětem je stav a funkčnost rozmnožovacích orgánů. Dnešní rozhovor byl ale poněkud výstřední i na venčící poměry.
"A pak se ten čokl, nekecám, proměnil na chlapa, a úplně nahatýho! Tady Anička ho taky viděla, viď, Aničko?"
Dívka, která vypadala, že nahého chlapa doteď viděla stejně často jako psa měnícího se v člověka, dychtivě dodala: "On bude asi vlkodlak. A ten pán jak ho venčil, zas vypadal jak upír. Škoda že nesvítilo sluníčko, to by se hned poznalo. Upír by se třpytil."

Všechno jde do kopru, pomyslel si Felix Jonáš otráveně, zívl nudou a zaklapl notebook. Zakručelo mu v břiše. Usoudil, že když melancholicky meditovat, tak radši s plným žaludkem, a doloudal se do bufetu přes ulici.
Sotva se usadil, zabzučel mobil.
„Dej si bacha, jdou po tobě.“
Než se stačil nad anonymním varováním zamyslet, démonické embryo v jeho útrobách se zuřivě zazmítalo.
Felix se hbitě otočil, v pravé ruce pistoli, v levé talíř s koprovkou.
Muž v černém koženém kabátě ani nestačil namířit samopal. Schytal přesný zásah špláchem omáčky.
„Vždycky jsem si myslel, že koprovka je těžké jídlo,“ pokýval Felix hlavou.

Klaudie si nutně potřebovala cvaknout. Snažila se soustředit a nevnímat hlásek, který se jí neodbytně ozýval v hlavě. Připomínal, že je neschopná prochlastaná troska a na tuhle akci nemá. Najednou si uvědomila, že do jejích vlastních chmur se přimíchal cizí tón.
"Jen pokračuj, ty chudinko. Všimni si, že já na tebe útočit ani nemusím, ty se dokážeš odrovnat úplně sama. Jonáš by byl určitě rád, kdyby věděl, že zatímco jemu zrovna vycucávají mozek z hlavy, ty nevíš co dělat, lituješ se a myslíš na flašku."
Zaútočila. Nikde nikoho neviděla, ale to jí nevadilo. Možná je alkoholička, ale každopádně taky telepatka.

Walter si zachmuřeně prohlížel obličej své nejdražší. Pořád se výrazně bortil k levé straně. Osobně ho to nerušilo, ale kdyby se tu objevil Vincenc nebo Felix... Další posměšné poznámky na její adresu by nesnesl. Udělá pro ni cokoliv - pokud to ovšem nebude stát moc peněz. Před dalším rozkladem tělo chránila Walterova magie, jenže se škodami, které utrpělo předtím, se nedalo dělat nic. Magicky ani jinak. Balzamovací roztok by teď už nebyl k ničemu, navíc ho Walter neměl. Vyspravování kolíčky a vycpávání vatou se ukázalo jako neúčinné a komické.
Nakonec stáhl mrtvé spodničku a spíchl improvizovaný závoj.
"Vypadáš tajemně, ma chérie."

Černá doga se vrhla k hubenému vlasatému individuu v brejličkách a začala ho poněkud překvapeně očichávat.
"Hele, poznala mě! Čau bejby, posledně jsem vypadal jinak, ale věř tomu, že moje nadsamčí superpéro je stejně výkonný jako dřív, a ještě o něco větší! Tisíce děkovných dopisů...! Ale víš, teď už by to nebylo společensky vhodný... a stejně jsem zadanej."
"Tys s ní měl... styk?" Mužík v černém obstarožném obleku se zatvářil pohoršeně.
"Je to nedůstojné! A smrdí!"
Víš, nekropichu, že od tebe to sedí? Mimochodem, ta tvoje poslední měla zaživa obrnu, nebo se ti už rozpadá? Že měla hubu trochu šejderem..."
Walter se uraženě odvrátil. Nedá se nic dělat, bude muset sehnat ještě nějaký kolíček.

Studenou vlhkou komoru v podzemí ozařovaly tlusté voskovice. Mezi nimi na improvizovaných márách spočívalo tělo mladé ženy.
Mužík v sametovém fraku přihlížel pochmurné scéně s měkkým láskyplným úsměvem.
Všiml si, že tvář mrtvé se už trochu bortí k jedné straně.
„Olalá, malá chybička na kráse. Hned to spravíme.“
Posunul si krajkové manžety, povytáhl ochablou kůži a pod uchem ji upevnil kolíčkem. Ústa se stočila do křivého úsměvu. Zakryl úpravu blonďatou loknou.
„Chtělo by to přitáhnout i vlevo, ale další kolíček už nemám. Nevadí. Máš interesantní výraz, ma chérie.“
Mrtvá otevřela oči.
Pomalu si sedla.
Walter nedočkavě rozevřel náruč: „Vítej, lásko.“