Kladivo na čaroděje

Stačilo pár kroků od garáže než Klaudii napadlo, že účastí v soutěži Felix určitě maskuje nějaký mnohem šílenější plán. Dost šílený, aby si ho raději nechal pro sebe, dokud nebude příliš pozdě vycouvat. 

„Manipuluje s námi, jak s loutkami na divadle,“ zamračí se. „Jenže já ničí loutka nejsem. Ať si klidně podpálí půl Brna, ale beze mě.“

Náhle se zarazí, a před očima jí vyvstane vidina hořící metropole. Spolu s vědomím,  že Felix to klidně udělá, pokud ho někdo nebude držet zkrátka. S povzdechem se otočí zpátky.

„Ale je to moje volba,“ bručí si cestou zpátky. „A budu mít podmínky.“

„Pecka. Beru bubny,“ zajásal Vincenc. A rovnou předvedl ukázku svého umění na odhozeném kýblu. 

„Je to folková soutěž," pokusila se ho zchladit Klaudie. Marně. Neposlouchal ji nikdo. Felix už zase bušil do kytary a Walter vypadal zamyšleně.

„Mám docela slušný hlas, zamumlal. „A kdybychom postoupili...“

Touha po slávě z něj doslova odkápavala.

„Přeskočilo vám všem,“ zhodnotila to Klaudie. „Tak si klidně jeďte. Ale já se zesměšňovat nebudu,“ dodala a vyrazila pryč.

„Počkej!“ křikl za ní Felix, ale buď přes Vincence neslyšela nebo ho ignorovala. Každopádně se ani neohlédla.

„Ať si jde,“ mávl rukou Walter. „Až budeme slavní, bude ještě litovat."

Strašlivé zvuky, ozývající se staré garáže, je nepřekvapily. Že je vyluzuje Felix na kytaru trochu. Dech jim vyrazilo až Felixovo: "Trénuju na Portu", kterým odpověděl na jejich tázavé pohledy.

"Šibe ti?" zajímal se Vincenc. Felix ho ignoroval a dál bušil do strun.

"Nechceš si to nejdřív naladit?" nadhodila Klaudie jemně. "Existují různé aplikace..."

Felix se zatvářil dotčeně, ale kytaru trápit přestal.

"Ladit byste měli vy,"  podal jí pomačkaný papír. Přihláška na sobě nesla jména všech čtyř.

Přeskočilo ti? ujelo tentokrát Klaudii. Walter jí nahlédl přes rameno.

"Bohužel, ač nerad, musím souhlasit s předřečníky," vydechl smutně. Oblastní kolo v Brně? Sérieusement?"

Úderný tým ve složení Felix Jonáš, Klaudie Doskočilová, Walter Semerád, a „last but not least“ Vincenc, mají novou práci. Na první pohled docela jednoduchou. Ale kdo je trochu zná, nepochybně tuší, že to vůbec nebude tak prosté, jak to vypadá.
Koho zajímá, jak se nechvalně známá čtveřice vyrovná s lehce šílenou rusalkou a možná ne tak docela šílenou starou čarodějnicí, nechť neváhá a začne na kapitole Pekelná jízda.

Příjemné čtení přejí všechny místní žirafy.

PS: Každá kapitola má v úvodní poznámce odkaz na další i předcházející díl, aby laskavý p.t. čtenář mohl snadno postupovat přímo vpřed, případně i vzad.

Klaudie tiše pozoruje řeku.
„Věřil bys, že chtěla Otýlie zničit vlastní dceru, pro trochu moci navíc?“ ozve se po chvíli.
„Věřil,“ odpoví Felix nevzrušeně. „Lidi dělají horší věci pro míň.“
„Ale vlastní dítě?“
Felix pokrčí rameny. Iluze o lidech si přestal dělat dávno. Ale že je dobře naladěný, pokusí se Klaudii trochu utěšit.
„Nakonec selhala,“ broukne. „A holka vypadá docela šťastně. Dokonce si našla mazlíčka. Ale že to pořádná myš.“
„To není myš,“ opraví ho Klaudie, ale pak jen mávne rukou a vytáhne placatku. „Dáš si?“ nabídne Felixovi.
Rusalka se zatím ve vodě bezstarostně honí s jednou z místních nutrií.

Chiméra je pryč. Zbytky kouzla z kotlíku, překlopeného v nedávném boji, se vpíjí do země. Část se vsákne i do oblečení bezvládné čarodějky. Nebo spíš toho, co z ní zbylo.
Klaudie vytáhne z kabelky pohotovostní placatku a zhluboka si přihne. Neměla Otýlii ráda, ale ten pohled není hezký. Jenže si za to čarodějka může sama. Neměla Klaudii podcenit.
Lhát telepatům se nevyplácí. A pokoušet se Klaudii zneužít k posílení vlastní moci pod zástěrkou srdceryvného příběhu už vůbec ne.
Místo přílivu magie a mládí, které čekala, si tak Otýlie dala schůzku se smrtí. Rychlou a definitivní.
Klaudie se otočí k odchodu.

Kouzlo je skoro hotové. Zbývá poslední ingredience. Malý smotek látky dopadne do vroucí hmoty a chvíli se líně převaluje na hladině.
Pak se konečně ponoří a z kotlíku se vyvalí oblaka páry v hutných, téměř hmatatelných kotoučích.
Otýlie rytmicky zaříkává.
Kotouče páry se začínají formovat do postavy. Člověka ale příliš nepřipomíná. Kde by měly být ruce se vlní chapadla, nohy jsou moc tenké a zahnuté na špatnou stranu a chodidla má spíš žabí, než lidské. Oči strašidelně září.
Chiméra se vztyčí. Chapadla prosviští vzduchem a obejmou Otýlii v sevření téměř láskyplném. Jejich pevný stisk udusí v zárodku výkřik staré čarodějky.

„Nechápu, proč mi chceš pomáhat s přípravou rituálu,“ vrtí hlavou Otýlie. „Dobře vím, že mě nesnášíš. A magicky tě to může zajímat jen těžko, když sama nevyčaruješ ani chlup na bradavici.“
„Nesnášela jsem,“ připustí Klaudie. Hodnocení svých magických schopnostech přejde. Ostatně je přesné, s praktickou magií si rozhodně netyká. „Prostě jen, sama jsem vždycky chtěla dceru a těžko kdy mít budu. Tak bych ráda pomohla alespoň té tvé,“ vysvětluje místo toho a trochu omluvně se usmívá. „Ruce navíc by se ti mohly hodit,“ dodá ještě.
Otýlie ji chvíli podezíravě sleduje, ale pak pokrčí rameny.
„Tak mi podej žabí oči,“ zabručí.

Felix zamává stuhami, které stáhl z Vincencovy pomlázky.
„Máme pro tebe dárek,“ zavolá k řece. Z vody vykoukne rusalka.
„Pojď si pro ně,“ láká ji Felix.
„Utopím tě a vezmu si je pak,“ odsekne rusalka. Voda hladově olízne Felixovi botu.
Felix o kousek ustoupí. Voda se natáhne za ním. Felix ustoupí. Voda se natáhne...
„No tak,“ mumlá si Felix a očima těká mezi rusalkou a mostem. Konečně se u zábradlí objeví Klaudie a mávne.
„Nechceš, nedostaneš,“ ušklíbne se Felix, schová stuhy a vyrazí pryč. Na mostě ho čeká kromě Klaudie i Walter se zmáčenou mrtvolkou potkana a útržkem rusalčiných šatů.

„Moje holčička. Varovala jsem, že je falešný. Nevěřila mi. A když ji opustil... Rozum jako by se zatemnil. Mě vinila. Že prý jsem ho vyhnala. Rozumné slovo neslyšela. Doufala jsem že čas... A voda mi ji vzala.“
Otýlie vzlyká, že by se kámen ustrnul.
„Roky jsem hledala. Dokážu ji dostat zpátky. Jen musím mít něco jejího. Cokoliv. Ale nejpozději do týdne. Na filipojakubskou noc. Letos bude mocná. Tak blízko úplňku. Tomu prvnímu jarnímu. V tom je síla zrození. Prosím. Já k vodě nemůžu. Nevěří mi.“
Upře na ně zoufalý, uslzený pohled.
„Uvidíme, co půjde,“ ozve se kupodivu jako první Klaudie.