Kladivo na čaroděje

Adam Reys stál u pootevřených dveří a vyčkával.

Cítil strach Klaudie Doskočilové, jak roste a roste, až se pomalu mění v paniku.

"Proč?" Klaudiin hlas byl skoro nezřetelný.

"Nemám ráda zakrvácené koberce," odpověděla jí klidným hlasem Regina Zinnerová z Vnitřní sekce Vatikánské vyšetřovací komise.

"Prosím. Zřejmě spolu oprášíme pár polních výslechových metod. Horká a ledová koupel udělají s pamětí skutečné divy. A když ne, najdeme nějakou manikúru a kleštičky," pokračovala Regina.

Adam Reys cítil, že Klaudiin strach dosáhl svého vrcholu. Byl čas zakročit.

"No tak... Trochu vychování slečno Doskočilová. Nenuťte mě, abych vás -" Adam vstoupil a Regina nestihla dokončit výhružku.

„Brnkačka,“ prohlásil Vincenc. Ukázal na špičku morového sloupu. „Vidíš tam tu zlatou hvězdu nebo co to je? To je ten artefakt. Vylezeme na tu sochu a je náš.“
Vtom se přiřítily Rashilovy gorily.
Vincenc nafoukl svaly. Pěsti, kopance a zmrzačení démoni rázem lítali na všechny strany.
„Nekro, lez!“ řval.
Walter se přikrčil za sokl.
„Jednoznačně odmítám. Nikdo po mně nemůže žádat, abych tam nahoru šplhal. Parblé, jsem intelektuál, žádná potřeštěná vopice…“
Ucouvl před zmasakrovaným tělem, co mu zrovna padlo pod nohy. „Jistě existuje jiná možnost…“
Zpoza rohu konečně vyběhl Felix a artefakt hladce sestřelil.
„Měl jsem pravdu,“ uzavřel Walter vítězně.

"Včera jsem byl na koncertu Ortelu," hlásil Vincenc spokojeně.
Klaudie se zatvářila pohoršeně. "To jsou přece náckové! To ti nevadí je podporovat?"
Vincenc se zašklebil. "No, já bych neřekl, že jsem je tak úplně podporoval. Jsem nejdřív zařval Antifa, ale to po mně jen blbě čuměli. Tak jsem zkusil "Radek Banga na hrad," to mi konečně jeden zkusil dát do držky, a potom se na mě vrhli úplně všichni včetně kapely."
"A jak to dopadlo?" ptal se Felix zaujatě.
"Nahovno, koncert museli zrušit, ale dobrá třičtvrtina zdrhla, než jsem se k nim propracoval. Dneska už ty náglové taky nic nevydržej."

"Čumte, hrobošoust má nový kvádro! Ty vole, z jaký mumie jsi tohle stáhl?" halekal rozjařeně Vincenc. Walter zachovával důstojné mlčení. S povýšeným výrazem si rovnal krajkové manžety a límeček.
"Hele, nekro, a víš, že zrovna ty sis mohl novej vohoz v pohodě i koupit? Dětský velikosti se prodávat můžou!"
"To si vyprošuju!" zaječel Walter. "Už mě nebaví neustálé narážky na moji postavu, vkus a způsob života!"
"Tak ho pošli někam," zasáhl svojí autoritou šéfa týmu Felix.
Walter se napřímil do celé své stopětapadesáticentimetrové výšky: "Jsi nekolegiální, agresivní primitiv!"
Vincenc se rozzářil. "Díky, Nekro! Od tebe se člověk vždycky dočká uznání."

To šli jednou do práce čtyři členové pátracího týmu, který neměl žádné jméno, a přišli k zavřené brance vnořené mezi dvěma kmeny tlustých stromů.
„Pánové, vyndejte všechno z kapes,“ přikázala Klaudie.
Vyndali tedy všechno z kapes.
Byl tam jeden pečlivě naolejovaný sig (ten byl Felixův).
Lupa.
Posmrkaný kapesník.
Nůž.
Samopal.
Sto nábojů.
Tři mobily, jeden s prasklým sklíčkem.
Provázek.
Zpráchnivělá stehenní kost. Všichni věděli, čí je.
Nedojedená bageta se salámem.
Notes.
Tužka.
Slánka.
Ale nebyl tam žádný klíč.
„Pánové, co teď?“ zeptala se Klaudie.
„Zkusíme vzít za kliku,“ navrhl Felix a jak řekl, tak udělal.
Branka zavrzala a otevřela se.

Walter a dáma jeho srdce se sunuli k východu. Najednou z chodby po levé straně zaslechl kroky. Nebyl čas se vracet a cpát mrtvolu zpátky do boxu, nehledě na to, že ani vlastní přítomnost na tomto místě neměl jak legálně zdůvodnit. Přidal do kroku, byl téměř venku, když se nalevo rozlétly dveře, ze kterých na něj zírala nepříjemně povědomá ženská a neméně nepříjemně nabušený zřízenec.
"Šmarjá pane Vomáčka, to je von, ten úchyl! Ať neuteče!" Že jim prchá i klientka, jim kupodivu nevadilo.
Walter měl priority zcela jasné. "Zadrž je, ma chérie," křikl, a utíkal, co mu krátké nožky stačily.

Walter se rozhlížel po místnosti s chladicími boxy. Překvapilo ho, kolik jich tu je. Zkusmo otevřel první. Obsahoval stařenu s obličejem posetým chlupatými bradavicemi. Rychle ji zase zavřel. V dalším byl otylý chlápek středního věku.
"Merde!" Zabouchl box o něco prudčeji než úcta k zesnulým vyžadovala. "Takhle to nepůjde," pomyslel si, "zřízenec může přijít každou chvíli." Soustředil se, aby si v mysli vyvolal co nejpřesnější představu své vyvolené.
"Miláčku, zaťukej," pobídl ji jemně.
Z jednoho z boxů se ozvalo zaťukání. Walter ho otevřel a srdce mu zjihlo. Mrtvá se posadila. Galantně jí nabídl rámě a zašeptal: "Vítej zpátky, ma chérie."

„Měls poslat mě,“ opakovala Klaudie už potřetí. „Je to jemný a přemýšlivý člověk. Chodí do botanické zahrady meditovat a kreslit rostliny.“
„Vincenc to zvládne,“ řekl Felix Jonáš chlácholivě.
Vzápětí se rozletěly vyražené dveře.
Vincenc vítězně vpochodoval dovnitř. V dlouhých mastných vlasech měl zamotanou nějakou trávu. Kapsy bundy se nadouvaly nezralými banány.
„Brnkačka!“ mával telefonem. „Obcoval s temnými přízraky, přesně jak říkal tady nekro. Mám to vyfocený, sehnal jsem speciální apku. Případ vyřízen, hned jsem si ho podal. Čumte.“
Mladý muž pod širokými listy banánovníku zdánlivě předával čtvrtku papíru šedočerné rozplizlé postavě.
„To není přízrak,“ vzdychl Felix. „Máš na displayi flek.“

Crrr! Crrrr!
Klaudie s námahou rozlepila oči. Hmátla po budíku.
Z nočního stolku spadla nedopitá sklenička.
Drnčení nezmlklo.
U dveří, uvědomila si Klaudie. Vypotácela se z postele, trochu se ošplíchla v umyvadle. Snažila se nevnímat příšeru se slepenými vlasy a černými kruhy pod očima, která znechuceně koukala ze zrcadla.
Dřív by pečlivě zkontrolovala, jestli jsou dveře zajištěné řetízkem.
Teď už se nenamáhala.
Osoba neurčitého věku a pohlaví žmoulala v ruce prastarý inzerát. Kdysi v jiném životě ho Klaudie sama zadávala. Detektivní kancelář. Specializace na paranormálno.
„Promiňte, slečno… mám takový neuvěřitelný problém a vy prý…“
Klaudie smutně zavrtěla hlavou.
Zavřela dveře.