Statek je rodu ženského

“Jindřiško,” přivítala nově příchozí Karolína, “poslouchej, co napadlo Martu! Prý půjdeme ukrást vlajku z hasičskýho tábora!”
“Jsem pro každou špatnost, ale proč?”
“Prý aby měl náš Vojta pořádný zážitek,” zrozpačitěla Anna. “Ale já nevím!”
“Jo ták,” protáhla Jindřiška. “Tohle by je mohlo pobavit! Celý den stříkat hadicí, to musí být hrozná nuda!”
“Ale,” starala se Anna, “nebudou se zlobit?”
“Kdepak, k táboru to patří,” argumentovala Marta.

Když se pak ženy s přesvědčením, do jak záslužného podniku se pustily, plížily lesem, jen Marta znala skutečný důvod.
Těš se, Fikare. Nemáš místo naší dovolené jezdit na dětský tábor! Užij si tu ostudu!

Oheň dohoříval, kytara dozněla. Malí hasiči pohlédli na vedoucího Mirka. 
“My chceme pohádku!”
“Už jste velký!”
“Nejsme!”
“Dobrá. Povím vám, jak jeden tábor přišel o vlajku.”
Děti zajásaly.
“To takhle jedna hlídka místo hlídání vykrádala špajz. A cestou zpátky potkali prasátko. Takové černé, štětinaté. A hlídka, místo aby vzbudila vedoucího, zdrhla na strážní věž a klepala se strachy.“
“A jak to dopadlo?”
“Blbě. Kluci z vedlejšího tábora, co se prasete nebáli, si mezitím v klidu došli pro vlajku. A místo ní pověsili špinavý trenky. Taková ostuda! Doufám, že vám se to nestane!”
Táborníci se ohlédli.
Vlajka byla na místě. 
Zatím.

“Zavolala jsem si vás ohledně vaší budoucnosti,” pravila Alex ke schlíplému studentovi. “Nemám sice křišťálovou kouli, ale přesto vám řeknu, co se bude dít. Nejdřív už potřetí neodevzdáte protokol v termínu. Takže obdržíte hodnocení X, což vás předurčí toto praktikum opakovat. Vzhledem k tomu, že budete souběžně řešit navazující praktikum a k tomu tři povinné přednášky, dovoluji si prorokovat, že se z toho pravděpodobně poděláte. Nepřipustí vás k bakalářské zkoušce, tudíž nepostoupíte do magisterského studia a tím jste zbytečně ztratil tři roky života. Dovoluji si vás upozornit, že věštba nabyde platnost za devadesát minut.”
Student zaúpěl.
“MAZEJTE TEN PROTOKOL DOPSAT!”

Antonín rázoval mezi hroby a prohlížel s nadšením náhrobky na venkovském hřbitůvku. Už je blízko. Ještě najde pradědečka strýce Mirkovy pratety a uzavře pátou generaci mečové větve Fikarů. Pak zaběhne na faru, nahlédne do…

Do prdele! Tedy klatě, opravil se. Zaujat nápisy si nevšiml, že cestička zatáčí a pokračoval rovně. A teď trčí na dně jakési jámy. Vlastně hrobu! Čerstvě vykopaného! Hlubokého! Hodně hlubokého. Pokusil se vyškrábat ven. Neúspěšně. Nu což, povzdechl si.

Noc přešla v ráno a hrobník, který šel obhlédnout stav hrobu, dostal málem infarkt. Na dně kdosi ležel.
Přivolaný lékař konstatoval lehké prochladnutí a velmi kvalitní spánek.

“Tati, nemohli bysme si koupit hada?”
“Brzděte, děcka!” vyletěl Vašek. “Už máme kozy, koně, psa, kocoura, králíky, slepice, želvu, andulky, potkana a rybičky! A do toho zvěřince chcete přitáhnout ještě hada? A vůbec, víte, kolik stojí takový had?”
“Taky nejsme žádná zoo,” zamračila se Anna. “To jsou nápady!”
Děti posmutněly.
“Ale my vám ho nezakazujeme,” řekla laskavě Maruška. “Až si na něj našetříte z kapesného, klidně si ho kupte!”
Vojtovi zasvítily oči. Mrkl na Rozárku.

Když se Vašek nazítří vracel z práce, nevěřil vlastním očím. Cestu ke statku lemovaly cedule: 

MINIZOO u Kovandů
Vstupné 10 korun
Přispějte nám na hada!
 

Sledovali, jak se blíží.
“Hele, ona táhne celý batoh! O co, že jí ho seberou!”
“No jasně, už ho odkládá!”
“Moment, ona z něj tahá druhej, menší!”
“Ani ten jí neprojde, vsaď se!”
“Jak ji znám, má tam minimálně výškoměr. A tlakoměr. A rychloměr. A…”
“A stejně jí všechno sebrali! I mobil!”

Přihlížející na chvíli ztichli. Pak zdvihli hlavy a napjatě sledovali tmavou, neustále se zvětšující tečku.

Z nebe se na padáku snášela Alex, pevně připnutá k mladému instruktorovi. Šťastná jak blecha a vzteklá jak hrom. Jaký to mohl být krásný vědecký experiment, kdyby nahoru propašovala aspoň jedno dvě čidla!

Jiří sledoval Mirka, pracujícího s flexou. Roje jisker sršely a poletovaly vzduchem jako svatojánské mušky.
Po chvíli Mirek přestal řezat a kývl na kamaráda. 
“Vezmi si pivo, v kýblu jsou ještě dvě poslední. Klekla mi lednička.”
Jiří láhve vytáhl, sáhl pro otvírák a strnul.  
“Mirku!”
“Co je?”
“Hoří!”
“Kde?" odložil Mirek rychle flexu.
“Podpálil sis gauč v garáži!”
Mirek bleskově strhl ze zdi hasicí přístroj, vytrhl pojistku, stiskl páku  a…
Nic.
Jiří popadl kbelík s vodou a oheň jedním šplouchnutím uhasil.
“Koukám, že ti toho odešlo víc, než jen lednička, co? Ty nevíš, profíku, že i hasičáky chtějí občas revizi?”
 

“Mašo!” šišlal rozčileně starý Ryba. “Šoš mi to pjovedla! Takovej hnušnej šejja! Pšej Polibek Šlunce!” šermoval vyděšené Marušce před očima rozlomenou zubní protézou. 
“Proboha, tatínku!”
Bibi, sedící u kafe, zamrkala. Zaměřila pohled na žlutou tyčinku, kterou Ryba držel v ruce a potlačila nával smíchu.
“Šem ši jen vžal tjochu šejja! To šnad ještě můžu! Toš pošjala! Žlomil šem ši vo něj žuby!”
Bibi se už neudržela. Smála se, až slzela.
“Ty še nešměj” obořil se na ni Ryba.
“Musím,” sténala Bibi. “Našel jste sice značkový himálajský sýr s kurkumou, ale ten není pro lidi! Je to žvýkací tyčinka! Pro psy!”
 

Nejdřív vrzla vrátka od stodoly. Ven se prosmýkl temný stín. A za ním další. 
Našlapovali potichu, sebemenší chyba může ohrozit celou misi. Vůdce se otočil a zavětřil. Pohledem přehlédl celé stádečko svých věrných a pevným krokem zamířil přes dvůr. Šli najisto. 
Další dveře už nebylo tak lehké otevřít.
Bum.
Všichni strnuli.
Mise v ohrožení! Ostražitě vyčkávali. Nikde se ale nic nepohnulo.
Znovu opatrné ťuknutí. Lehké vrznutí a byli uvnitř.
Poslední překážka padla. Cíl dobyt!
Ta rozkoš!

“Kdo mi to sežral a rozšlapal všechny sýry?” sténala druhý den Anna.
Kozel Matěj věděl, ale odmítl vypovídat.
Kozy solidárně mečely mlčely s ním.

“Kolik nás letos bude?” zeptal se Vašek.
“Jako vždycky,” zamyslela se Anna. “Tak… třicet. My všichni dospělí, děcka a jejich kamarádi…"
“Dobře, mami, diktuj nákupní seznam.”
“Maso. Osm kilo krkovice, osm kuřecí stehenní. A osm kilo klobásek. Pak zeleninu. Rajčata, papriky… a pečivo. Chleby a rohlíky. Buchty neřeš. Holky donesou a taky něco napečeme.”
“Fajn, beru raději tvoji dodávku, tohle už do našeho sandera nenaskládám.”
“Nějaké slané zobání taky přidej. A hlavně: piva, tak šedesát. A děckám limču. A víno, Darja pivo nepije. A ještě zmrzlinu a …”
Vašek se podrbal za uchem: “Tak myslím, že nakonec vezmu traktor s valníkem.”