Statek je rodu ženského

Flotila válečných lodí čekala na oběžné dráze na výsledky analýzy této planety. Budou-li vyhovující, spustí invazi. Co půjde sežrat, sežere, co zotročit, zotročí.
Malý šnekovitý robůtek se zeleně svítícími tykadly sbíral poslední informace a připravoval soubory k odeslání.
Atmosféra: vyhovující
Teplota: optimální
Flora: jedlá
Fauna: jedlá
Nejvyšší forma života: primáti, jedlá, inteligence nízká, lehce manipulovatelná, riziko odporu zanedbat-
Vtom robůtka rozdrtila rozevřená dlaň jednoho ze zkoumaných primátů.
Zpráva nebyla nikdy odeslána. Válečná flotila vyhodnotila planetu jako rizikovou a odletěla pátrat jinam.

Antonín se vyhrabal z křoví. Otíral si sliz z dlaně. “Zatracení šneci, jsou všude! Já tak nesnáším, když křupnou!”

Antonín si uraženě odfrkl.
Alex pochopila, že přestřelila. “Ano, svítící prdelky jsou opravdu krásné. Světlušky jsou neskutečně zajímavá stvoření. Víš, že pod průhlednou pokožkou zadečku mají luciferin? A podle toho, kolik k němu pustí kyslíku, jim prdelka svítí nebo ne? To je díky enzymu luciferáza. Ten reakci katalyzuje a pak prdelky svítí…”
Alex mluvila a mluvila a Antonín, šťastný, že svou ženu tak zaujal, se rozhodl, že jí jedno to krásné stvoření uloví. Zahlédl nádherný exemplář, světélkující na dosah ruky. Předklonil se, natáhl se po něm a… zahučel po hlavě do houští.
Alex dotčeně přerušila přednášku: “Antoníne?! Co tam děláš?”

Modrá hodinka přikrývala Bad Ischl sametovým nádechem. Pomalu se stmívalo a čisté nebe nad nimi se zvolna rozsvěcelo zářivými tečkami hvězd. Některé z nich sklouzly dolů a začaly se navzájem obletovat.
“Svatojánští broučci,” rozplýval se Antonín. “V podvečer tvá čeládka, jak k slepici kuřátka, k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine…”
“Ježíš, to byla blbá knížka,” srazila Alex jeho romantické rozpoložení. “Jestli zmrznou, tak poslušně! Kurník! Víš jak mě to jako dítě štvalo? Co je to za blbost, chtít poslušně zmrznout?”
“Hanč a Vrbata taky zmrzli!”
“Ale ne poslušně!”
“Ale svítící prdelky mají přece krásné!”
“Hanč a Vrbata?” Alex protočila oči.

Antonín si povzdechl. “K první světové se tak jako tak schylovalo. Na druhou stranu, nebýt Marie Terezie, nebyla by povinná školní docházka. A Josef II. zrušil robotu a nevolnictví!”
“K tomu se taky tak jako tak schylovalo,” oponovala Alex. “Jenže degenerace toho rodu prostě byla, to nemůžeš popřít. Ten Karel II. Španělský, o kterém jsem mluvila, nebyl nikdy zcela zdráv. A všichni jeho starší sourozenci zemřeli. Víš proč? Sedm z jeho osmi praprarodičů pocházelo přímo od jediné osoby, od Johany Šílené. Pak neměly být děti nemocné a zdegenerované. A všechno kvůli moci a udržení trůnu… Na co jim, bláznivým, byl?”

“Habsburkové, to je rod!” horoval Antonín u Císařské vily. “Doložená historie sahá až do roku 973, kdy zemřel Guntram!”
“A my pod Rakouskem úpěli tři sta let, jak pravil Palacký,” zavrčela Alex.
“Vidíš, byli zdatní politici!”
“Drželi se na trůnu jen tím, že se křížili mezi sebou. Vem si Karla II. Španělského! Ten byl překříženej tak, že se na něj nedalo ani dívat!”
“Ale tady žila habsbursko-lotrinská dynastie!”
“Jasně. Franz Josef, pýcha Evropy. Mimochodem, dnes je 28. července.”
Antonín se rozzářil. “111 let od chvíle, kdy tady podepsal dekret Mým národům!”
Alex smutně vzdychla. “Víš, co tím nadělal zlé krve?”

Antonín seděl jak na jehlách. Na kapsu mu svítilo sluníčko a čokoládová hmota měkla. Měl by pralinky rychle sníst, ale jak? Už ví!
Zavřel se na WC. Z kapsy vydoloval nevzhledný slepenec. Nacpal si ho do pusy. Taková dobrota! A zadarmo! Vychutnával si božskou chuť čokolády a pomalu polykal. Sáhl na kliku. Zamrazilo ho. Na jazyku ucítil pálení. Současně se automaticky začal škrábal na noze pod kapsou. Strnul. Chilli v čokoládě! A on je na ně alergický! Co teď? Schlíple se vrátil ke stolu.
Alex zářila nadšením. “Koupila jsem si bonbóny! S chilli! Ty mi je nesníš, neb je nesmíš!”

Ze zákusků, vystavených v Zaunerově cukrárně, jim oči přecházely. Antonínovi však oči přecházely i z jiného důvodu. Jak vlastně Alex myslela tu pozvánku na dortík? Kdo bude vlastně ty nekřesťanské ceny platit? On?

Mladá servírka se proplétala mezi stolky s tácem plným drobného cukroví. Jenom aby… než domyslela, skutečně zakopla. Pod stoly se rozkutálely čokoládové bonbóny, medvídci, prasátka, vajíčka… Zoufale padla na kolena a začala cukroví sbírat.

Antonín nenápadně nohou přihrnul několik čokoládových vajíček pod sebe. Pak se sehnul a nacpal si je do kapsy. Dobrých deset euro, zajásal v duchu. Případná platba za dortík se mu aspoň trochu zrefunduje!

Antonín popocházel po nádražní čekárně. Do příjezdu jeho vlaku zbývaly téměř tři hodiny. Pohledem zavadil o cosi zapadlého za lavicí a oči se mu rozzářily. Kniha! A podle vazby nějaké staré vydání! Po chvíli šmátrání svazek vylovil. Stráví čas hodnotně, pocvičí se v němčině. Zaostřil na název: Hexengold. Čarodějné zlato? podivil se. Stačil mu však jediný odstavec. Červená knihovna! Brak největší! Děj mělký, postavy plytké, historické reálie nevěrné! Pryč s ní!
Než ji však stačil odložit, vtrhla do čekárny starší dáma. Zahlédla knihu a vrhla se po ní. “Mein Schatz! Danke schön!” Vytrhla knihu zkoprnělému Antonínovi z rukou a zmizela.

On: Moje milá, vše jsem odhalil, jedu za tebou! Ráno se sejdeme na hřbitově!
Ona: Nechtěl bys raději přijít za mnou do hotelu? Kde budeš trávit noc?
On: Ach ano, máš pravdu! Kde jsi ubytovaná?
Ona: Hotel Sonnhof, hned vedle nádraží.
On: Jsi úžasná!
Ona: Já vím.
On: Ale bavilo tě to, že? A na ten hřbitov zajdeme zítra spolu.
Ona: Ne. Zajdeme na išelský dortík a půjdeme se podívat do Císařské vily.
On: Ale na hřbitov taky, aspoň na chvilku… počkej, jde průvodčí.
…
On: Lásko… promiň. Sedl jsem do špatného vlaku. Jedu do Badenu. Uvidíme se zítra dopoledne… Snad.

Antonín se znovu zamyslel. Dortík, opereta, Habsburk. Habsburk - přece Franz Josef! Opereta - první, kdo ho napadl, byl Lehár. A dortík? Sachr, pišingr, išelský… Strnul. Išelský! Bad Ischl! Samozřejmě! Vytáhl mobil a začal hledat vlakové spojení. Výborně! Za chvíli mu jede vlak.
Na nádraží přiběhl unavený, vyčerpaný, hladový. Zakoupil lístek, zaběhl si pro bagetu a něco k pití a nastoupil do vlaku, který přijel k první koleji. Spokojeně se usadil a těšil se do Bad Ischlu. Dalo mu práci na to přijít, ale obstál. Sašenka bude potěšena.
To, že sedí ve vlaku směr Baden, mu sdělil až průvodčí při kontrole jízdenky.