Statek je rodu ženského

„Víš, tehdy to bylo fajn.“ Alex utrhla snítku a přivoněla. „Všechno jsme dělali spolu, všechno.“ Usmála se, smutně. „Víš, situace mívám spojeny s různými vůněmi.“ Vzdychla. „Vidím to jako dnes. Modrá vanička, plná okurek. Myslela jsem, že mě trefí, když jsem ji našla doma. ‚Chtěl jsem ti udělat radost,‘ řekl. Radost! Neměla jsem nejmenší chuť zavařovat okurky! Pochopil. Umyl je, nakrájel mrkev, přinesl kopr… večer pak voněl octem a mrkví a…“
Polkla, zahodila kopr, pohladila psí hlavu a vstala.
„Kdy jen se to, sakra, pokazilo?“
Punti štěkl a položil jí pod nohy kus klacku.
„Díky, ty náš jedinej chlape. Chytej!“

„Tři milimetry,“ bědovala Maruška. „Puntíku, není ti zima?“
"Na výstavu můžu zapomenout," vrčela Darja. "Podívejte, jak vypadá."
"Jako spokojenej pes," zvedla oči Alex. "Lítá houštím, skáče do rybníka a nikde nevisí za chlupy."
Bibi nezúčastněně hleděla z okna: "Tak mu ušij patchworkový kabátek, Maruško. To umíš!“
"Už ta srst z kliky zmizela?" prohrábla si znepokojeně vlasy Maruška. "Abychom se přece jen nenakazily!"

O měsíc později
"Bibi, ty máš nádhernej svetr! Hebkej! Takovou vlnu jsem ještě neviděla!"
"Bibi se zapýřila. "Ten je afg... angorský."
„Bibi!“
„Ale no jo, porád. Tak už toho psa nestříhejte, mám srst ještě na jeden, to stačí.“

POZOR!
Upozorňujeme všechny majitele dlouhosrstých plemen!
V KRAJI SE VYSKYTLA PSÍ PLÍSEŇ!
Je nebezpečná, přenáší se na lidi, způsobuje plešatost, strupatost a plochou nohu.
Žádáme všechny majitele dlouhosrstých psů o okamžité ostříhání jejich chlupatého mazlíčka.
OPTIMÁLNÍ DÉLKA SRSTI: 3 MM!
Psa stříhejte v ochranných bezpufrových latexových rukavicích, ostříhanou srst umístěte do sterilního sáčku a zavěste zvenčí na kliku. Bude bezplatně odebrána a bezpečně zlikvidována. Uvedený proces opakujte vždy, jakmile délka srsti vašeho psa dosáhne alespoň 15 cm.
Všem, kteří se psem přichází od pravidelného kontaktu: ostříhejte se, oholte a preventivně natírejte Pí vodou.
Žádáme vás: neberte onemocnění na lehkou váhu!

„Tys vařila? Řízky? A v úterý? Co chceš?“
„To dubový dřevo… na pile se jen válí… Co z něj udělat krovy na statku?“
„Blázníš! Se neválí! Zraje! Jednou ho někdo pěkně zacvaká! Na krov ti stačí smrk.“
„Na můj statek jen levný dřevo, jo?“
„Jak, levný, zadarmo nebude! Dám ti slevu třicet procent!“
„Slevu? Jsem tvoje žena! A ty vlastníš pilu! A chceš mi dávat slevu?“
„Nekradu! Ani ve vlastní firmě!“
„Tak víš co, ty pane nekradu-a-nenosím-drahý-obleky? Si trhni nohou, už toho mám vážně dost!“
Prvně třískl talíř. O zem.
Pak dveře.
Během dvou dnů se Darja přestěhovala na statek.

Maruška, oči jako angorák, bezradně bloumala ulicí. Co teď? Nestarala se o Karla dost? Vždyť si vždycky pochvaloval, že skvěle vaří a doma je jak v klícce.
Najednou je moc tlustá, moc stará (je pětatřicet stáří?). Našel si mladší, hezčí, takovou, co mu porodí dítě. Ona ano!
Bolestně jí záviděla.
Slzy v očích, do kohosi vrazila.
„Copak se děje, Maruško?“ zeptala se její sousedka Darja.
„Vyhodil mě!“
Rozhovor dospěl k překvapivému závěru.
"Vyprdni se na něj, na debila. Mám firmu, statek a ten můj mě taky štve. Pozice hospodyně je volná, dostaneš plat za to, cos z blbosti dělala zadarmo!"

„Vánoce, Vánoce přicházejí! Dáme Darje dárek!“
„Bibi?“
„Hele, chtěla trendy Vánoce? Má je mít! Letos frčí černý ozdoby!“
„Božínku!“ zděsí se Maruška. „Já chtěla dát na stromeček perníčky! Právě dělám polevu!“
Bibi svraští čelo. „Perníčky? Hm… Polevu? Ukaž!“
„Nelej do ní ferneta, zřídne! Nech ho radši pro nás!“
„Nevadí, černý uhlí to srovná, šup! Koukej, je krásně černá!“
„A místo řetězů starý kinofilmy! Jsou černý a lesklý!“ nadchne se Alex.
Po hodině horečného kutění si stromeček zkoumavě prohlížejí. Láhev Fernetu, kolující mezi nimi, je už skoro prázdná.
„To bude Darja zírat!“
„Škyt!“
„Maruško?“
„Holky… ten šmrk na mě mrk! Škyt!“

„Uf, to jsem ráda, že to máme za sebou, malování nesnáším!“
„Au! Komár! Má sosák přes celou hubu! Kdo nezavřel dveře?“
„Darjo, to bude dobré, zapnu odpuzovač, vždyť jsem ho koupila!“
„Bohužel jen náplň, Maruško, takže je nám naprd! Au, další! Bibi, ber pravou půlku, já beru levou! Makej!“
Prásk!
„Au, to byl hřebík!“
Plác!
„Darjo, ne! Koukej na Puňtu, jak se bojí! Au, nebij nás! Podívej, chudinka mi přepadává z klína!“
„Nemá mít komára na prdeli!“
„Darjenko!“
„Chceš být vysávaná celou noc nebo klidně spát?“
Prásk!
Plác!
Otevřou se dveře, vstoupí Alex.
„Ale děvčata… nemělo být vymalováno na bílo?“

„Áááááá!“
„Tříčárkované cé?“ konstatovala se zájmem Alex. „Kdo to jenom…“
„Áááááá! Běž pryč, ty debile! Táhni ode mě!“
„To sem zas vlezl pošťák?“ podivila se Maruška. „Ten má odvahu!“
„Pusť to! Necháš to! Nechoď ke mně!“
„Hele,“ přivolala je Darja k oknu. „Punti ulovil žábu a Bibi visí na jabloni.“
„Fakt?“
„Punti!“
Pes, šťastný, že je konečně zájem o jeho kořist, přiběhl k domu.
„Vyplivni to, než se zbleješ!“
„Darjo! Takhle ne! Punti, pusť ji,“ snažila se Maruška zachránit žábu, ležící u psích tlap. „Nech ji, Puntíčku, ono ji to bolí!“
Alex rýpla do nebohého obojživelníka špičkou boty: „Už ne.“

„Cos to…“ Maruška nešťastně zírala na změť v prádelním koši. „Proč jsi to proboha nenechala na mně? Chtěla jsem to udělat, hned jak dočistím okno…“
„Nejsem žádná neschopa, jasný?“ Bibi pohodila pestrobarevnou hřívou. „Tohle přece není nic těžkýho, pověsit prádlo dokážu i já. Nejsi tu sama, víš?“
„To bude mít Alex radost,“ probírala se Maruška barevnou kupou. „A Darja! Vždyť to je… teda byla… Darja tě zabije!“
„Prosím tě, vždyť tomu nic není!“
Maruška zvedla proděravěný saténově smetanový kousek. „Wonderbra! Jsi dcerou smrti!“
„Můžu za to, že došly kolíky? Sem to vzala sešívačkou, dyk je to jen podprda!“
Maruška omdlela.