Statek je rodu ženského

V koši na smetí vzkaz nebyl. Nebyl ani mezi papíry na stole. Alex, naštvaná na nejvyšší míru, překotně prohrabovala batůžek. Nestrčila ho tam? Nestrčila. Napřímila se a zamyslela. Co naposled dělala, když držela ten proklatý papír v ruce? Nebyla schopná si vzpomenout.
Jan Ámos ji tiše pozoroval. Bylo mu jí líto, ale jak jí má pomoci? Zasklená rytina zachytila poslední sluneční paprsek a nasměrovala ho do temného koutu za křeslem. Víc už pro ni udělat nemůže.
“Tady je,” zajásala Alex. Na zmuchlaný list papíru svítil odražený proužek slunečního světla. “Díky, Jene Ámosi! Tak já za ním teda vyrazím., když myslíš!”

Alex dlouhými vzteklými kroky rázovala po pokoji. Na portrét, s kterým tak rád rozprávěl Antonín, házela vyčítavé pohledy.
“Jene Ámosi, ty to vidíš! Vypaří se, nastraží na mě pitomou past s lékama a myslí si, že já se za ním budu honit přes půl Evropy!”
Jan Ámos klopil zrak a raději mlčel. Ještě by si mohla vzpomenout, že on taky rád cestoval.
“Za čtrnáct dní mi začíná letní škola. Copak já mám čas jezdit sem a tam a hledat ho? On snad opravdu věří, že budu ty jeho hádanky fakt luštit!”
Zamračila se. Kam vlastně s tím blbým vzkazem mrskla?

Franz Nowak očima pobízel řidiče elektrobusu. Hergot, dělej, pohřeb skoro začíná! Beze mě hrát nemůžou, mám v pátém taktu sólo! Zatracená vídeňská doprava! Ještěže elektrobus zajíždí až téměř k místu srazu kapely. Popadl futrál a připravil se u dveří. Teď! Sotva se otevřely, vystartoval. Prásk! Zatmělo se mu před očima, jak narazil do jakéhosi muže. Futrál mu vyletěl z ruky a s rachotem se otevřel. Jeho krásný zlatý milovaný lesní roh dopadl na zem ve chvíli, kdy se Franz zapotácel. Plnou vahou došlápl mezi ústnici a náustek.
Rup!
Antonín zvedl oči od mapy. “Jejda,” pravil udiveně. “Zlomil jste si hornu!”

“Ženo moje,” četla Alex, “své kůře mozkové nedáváš pokoje ve dne v noci. Všimla sis vůbec, že už jsou prázdniny? Mám návrh. Co kdybys kůru svou mozkovou podrobila kúře odvykací? Dej si pokoj od matematiky a fyziky a přijeď za mnou odpočívat. Kam? Tam, kde je plno těch, co odpočívat nikdy nechtěli, ale teď už odpočívají věčně. Podivíš se, jací velikáni tu leží. Ale pozor: na celém velkém hřbitově najdeš jen jednoho tvého kolegu fyzika. Zato má na náhrobku vytesán zákon, který objevil. Jestli jsem tě správně pochopil, je to základ jednoho z oboru fyziky.
Tak co, bereš? Tvůj Antonín.”

Antonín, šťastně utahaný, probíral prospekty vídeňského hřbitova a plánoval trasu na další den. Jestlipak už dorazí Sašenka, zamyslel se. Chvilku počítal, pak přikývl. Už by mohla. Léky určitě našla a jak ji zná, okamžitě ho pojede zachraňovat. Odmění se jí. Vezme ji k hrobu fyzika Boltzmanna.

Alex hleděla na léky na stole a kroutila hlavou. Tak Antonín se fakt vydal na cesty! A jí tady nechal tak průhlednou vějičku. Na tohle má skočit? V době, kdy člověk zavolá a recept mu přistane v mobilu? Tohle už zvládne i Antonín. Zvedla krabičku. Ležel pod ní složený papír. Se zájmem ho zvedla.

“Sehr geehrte Herr,” použil Antonín svou rok šprtanou němčinu, “není pravdou, že Beethovenovi prokousl ucho jakýsi pofidérní mravenec, nýbrž je pravdou, že umělce trápila otrava olovem, jejímž příznakem je i hluchota. Koncentraci ve vlasech měl téměř stokrát vyšší, než je běžné, trpěl otravou akutní. Taktéž trpěl hepatitidou B a dalšími nemocemi.”
Zvedl prst v typickém gestu: “Ti vaši zlatí mravenci, pokud se nemýlím, žijí v korunách stromů, ne pod zemí. Myslíte zajisté tropický druh Polyrhachis dives, že?”
Chlapík otevřel ústa, ale než stačil něco říct, Antonín mu blahosklonně pokynul. S hlavou hrdě vztyčenou odkráčel k hrobu dalšího velikána. Bez čepice.

Antonín s nábožným výrazem stál před Beethovenovým hrobem.
Dnešní trasu naplánoval kolem hrobů slavných skladatelů. Nádhera!
Sehnul se, aby se dotkl alespoň ohrádky.
“Halt,” zahřmělo za ním. “Nebo vás dostanou!”
Chlápek s čepicí naraženou přes uši a dalšími deseti v rukou se k němu blížil s varovným výrazem. “Jsou všude! Chudák Beethoven! Prokousli mu ušní bubínek! Ohluchl! Jedině naše čepice vás před nimi uchrání!”
“Před kým?” vyděsil se Antonín.
“Před zlatými mravenci! Mají hnízdo v jeho lebce! A von je chráněnej, tak se na ně nemůže! Jen deset euro, pane, jen deset euro! Co vy na to?”
Antonín se nadechl.

“Nedovedu si představit, co by se muselo stát, aby mě donutil jet s ním,” sdělovala Alex Darje. “Na tu jeho funerální turistiku kašlu. Mám v létě jiné plány než chodit po hrobech.”
“Zírám, jak se snaží,” přisunula Darja Alex skleničku.
“Prý nebudu muset nic řešit. Všechno zařídí. Itinerář. Ubytování. Jídlo. Zjištění otvírací doby patřičných hřbitovů. Prostě masíruje mě od rána do večera. Nestačím odmítat!”
“Antonín? Takhle aktivní?” vrtěla Darja hlavou.

V té době si Antonín balil batůžek. Přihodil průvodce evropskými hřbitovy a doprostřed kuchyňského stolu ležérně položil krabičku svých léků na vysoký tlak. Tak co, Sašenko, jestlipak trefíš na Zentralfriedhof?

“Mám pro tebe překvapení,” nadskakoval Antonín nadšením.
“Hm?” broukla Alex od příprav.
“Co ti říká disco?”
“Sušenky? Na noc?”
“Ne! Rytmický pohyb! „Four on the floor“ rytmus! Šestnáctinový či osminový hi-hat činel prokládaný synkopickými linkami elektrické kytary! Bee Gees! Boney M! Travolta!”
“Nemáš horečku?” zpozorněla Alex.
“Jedině sobotní noci! Stayin’ alive!”
“Ty chceš na diskotéku? Zbláznil ses?”
“Nebudeme frivolně trsat. V rámci našeho letního poznávacího zájezdu navštívíme Zorgvlied!”
“To je co?”
“Hřbitov v Amsterdamu, Sašenko. Je tam pohřbený Bobby Farrell. To je překvapení, viď?”
“Takové si strč někam!”
Antonín pozvedl oči: “Vidíš, Jene Ámosi. Že já nezačal tím pohřbeným fyzikem!”

“Jene Ámosi, ty to vidíš,” rázoval Antonín po pokoji. Pohlédl na obraz, s kterým často vedl dialog. Jednostranný, ale účinný. “Mám o ni starost. Zase přibrala. Ne na těle, práci si přibrala! Nemá rozum, žena moje! Sám jsi napsal: Kvaltování hovadům více než lidem připadající. Máš pravdu! Za pár týdnů skončí škola. Vymyslel jsem nádherný výlet, panevropskou funerální turistiku! Père Lachaise! Friedrichswerderscher Friedhof! Invazní hřbitovy! A ona? Zorganizuje letní školu! Chtěl jsem, aby zvolnila. Aby si vzala dovolenou. Menší úvazek. A víš, čím naše dohady vždy skončí?”
Pohlédl na obraz. Jan Ámos evidentně nevěděl.
“A učit za mě bude kdo?”