Statek je rodu ženského

“Walíčku, opravdu si mám půjčit?”
Karel Waldemar Zajíček přikývl. “Jasně. Přece na Maledivách nebudeme za šupáky. Jsi neopominutelný dědic, lásko. Jsem to nastudoval na netu. Věř mi.”
Libuše vzdychla, ale po telefonu sáhla. Po chvíli ho odložila. Vypadala vyjeveně.
“Dojednáno. Ale mají strašné úroky… Co když to nestihnu vrátit včas?”
“Nestarej se. Došlápnu si na ty druhé dva dědice. Když to nepůjde rychle, vyrazím prachy z nich.”
Libuše k němu obdivně vzhlédla: “Ty jsi tak úžasný! S tebou se nebojím ničeho! Jsme skvělý pár!”
Objal ji a na svůj odraz v zrcadle se vítězně zašklebil. Opravdu mu zobe z ruky!

Libuše Skýbová, Eva Skýbová a Miloš Jelínek podruhé seděli v křeslech u notáře.
Libuše se mračila. Vůbec se jí nelíbilo, že se řady dědiců rozšířily, a navíc si Eva s Milošem podezřele rozuměli.
Zato ona byla nervózní. Velmi. Peníze potřebovala. Pořád jí ležela v hlavě slova z Milošova deníčku. Stihl tu závěť změnit nebo ne?
Notář sypal paragrafy jeden za druhým. Jména Eva a Miloš padaly v jednom kuse. Vdova marně čekala, až notář řekne, co připadá jí.
Právník klesl hlasem. Vyděsila se. Takže ona nedostane nic?
Než se JUDr. Nesvačil stačil nadechnout, aby závěť dočetl, vdova omdlela. Už zase.

“Rundu na mě!”
Barman se podivil. “Pro všechny? Máš na to?”
“Jasně. A když ne teď, tak brzo mít budu. Tuhle rundu mi ještě naposled připiš na futro. Brzy ti zaplatím všecko. I s dýškem. Pořádným!”
Barmanovi se do akce moc nechtělo. “Máš tam čárek jak kdybych je psal hráběma. Seš si těma prachama jistej?
“Klid, brácho, jako bych je už měl.”
“Nevím, jestli ti chci věřit. Ty tvý akce, to je vždycky kapitola sama pro sebe. Řečí máš jak Palackej a nakonec to pokaždý poděláš.”
“Cha. Teď už je to jistý. Zobe mi z ruky. Zajíček bude brzo pracháč!”

Jousef galantně pomohl Jindřišce vystoupit z autobusu. Podal jí vodítka a vyložil kufry.
“Tak jsme doma,” oddechl si. “To teda byl výlet.”
“Za všechny peníze,” zasmála se Jindřiška, ale pak se zarazila. “Tohle je to poslední, co nám ještě chybělo ke štěstí,” kývla hlavou k hloučku žen před obchodem s potravinami.
“Místní rozvědka?”
“Co neví, nepoví,” zavrčela Jindřiška. “Kdoví, koho mají momentálně v prádle. Nedá se nic dělat, musíme kolem nich. Stejně potřebujeme nakoupit. Doma není nic k jídlu.”

“Ale dobrý den, Jindřiško! Můžeme gratulovat?”
Jindřišce zaskočilo. Copak k úmrtí bývalého manžela se gratuluje? Koukla na Jousefa. Tvářil se divně.

“Po vesnici jdou hlasy, že se bude Jindřiška vdávat.” Hlouček žen na návsi vzrušeně zahučel.
“Nebude, není blbá!”
“Bude! Není blbá! Ten její Nor, nebo co to je zač, je prej hrozně bohatej! Má prej síť hotelů po celý zemi!”
“Houby Nor! Švéd!
“Nene, je to Dán!”
“Ani jedno z toho, holky. Je to Čech jak poleno. Emigrant. A žádný hotely nemá. Snad ňákou hospodu. Nebo možná kiosek na pláži. A vůbec, kdoví, jestli to není podvodník!”
“Sňatkovej!”

“Ale dobrý den, Jindřiško!”
Houf zmkl.
“Můžeme gratulovat?”
Jousefovi zaskočilo. Jak to ty baby vědí? Vždyť Jindřišku ještě o ruku požádat nestihl!

Sedla si na nafukovací kruh, aby odlehčila naražené kostrči, a začala podrobně probírat papíry.
Byla vzteky bez sebe. Co si ten chlap dovoloval? Myslela si, že ho pěkně převychovala k obrazu svému. Vždyť šlapal jak hodinky! Přitom si myslel, že to ona je poslušná holčička která respektuje každé jeho přání! Tak pěkně to klapalo, a teď tohle!
Otevřela umolousaný sešitek popsaný známým písmem.
Deníček?
Zahloubala se do řádků.
…je strašné, co jsem se dozvěděl. Nemůžu tomu uvěřit. Ještě si to prověřím, ale jestli je to pravda, závěť změním. Totálně.
Vyděšeně se podívala na datum. Napsal to přesně týden před smrtí.

Auuu!
Libuše se vyděšeně posadila a zaúpěla. Kostrč! Ta bolest! A ucho! Bolí taky! Z natrženého boltce jí kapala krev. Chtěla ji setřít. V té chvíli zjistila, že v sevřené ruce drží klíč! Povedlo se! Zapomněla na bolest a co nejrychleji vkulhala do domu. Co je v té zatracené pokladničce? Teď se to konečně dozví!
Roztřesenou rukou pomalu otočila klíčkem. Víko odskočilo. Zírala na štos papírů.
Fotka Jindřišky! Fotka Evy! Fotka jakési cizí ženské! Fotka toho zatraceného chlapa, co ho viděla jen chvíli u notáře!
Rozčileně vyházela obsah ven. Účty, účty, účty. Alimenty.
Zatraceně! Naštvaně se svalila na židli.
Auuu!

Libuše vztekle seděla nad kasičkou, kterou našla v Milošově psacím stole. Co tam jen mohl skrývat? Když s ní zatřepala, bylo jasné, že prázdná není. Jenže klíček chyběl. Už prohledala celý dům. Třikrát. Teď o ni zlomila dva nože, šroubovák a pořádně se škrábla.
Zpocená otevřela okno. Zrak jí padl na kůlnu v rohu zahrady. Že by… zatetelila se nadějí. Už chtěla okno zavřít, když vtom zahlédla slabý záblesk od okapové roury. Ten bídák!
Vztáhla ruku po klíčku, ale nedosáhla. Posadila se na parapet a znovu se natáhla. Už jen kousek!
Zaklonila se. Ještě… Ještě kousíček!
Uáááá!

Pokračování příště. Možná.

Jindřišku probudil hlad. Koukla na mobil. Tři hodiny. Pokoj se koupal v denním jasu, vedle ní oddechoval Jousef a na gauči pochrupovali dva psi. Podívala se na displej, projela hotelovou nabídku a objednala dva obědy.
“Výborně jsi to vymyslela,” pochválil ji Jousef. “Už dlouho mi nikdo nedonesl jídlo až do postele!”
V té chvíli mu na peřině přistálo i něco dalšího. Házecí kroužek. Vedle něj druhý. Zpoza pelesti se na něj zubily rozesmáté psí obličeje.
“To víte, že půjdeme ven,” slíbila Jindřiška.
Jousef neodpovídal. Koukal na dva kroužky a uvědomil si, jaký měl vlastně být cíl tohoto výletu.
Je čas.

“Jak na jednu noc, jsou tři ráno!” vrčela otráveně sotva probuzená recepční z hotelu U Zlatého jablka.
“Jednu noc, potřebujeme se vyspat!” snažil se použít zbytky svého šarmu Jousef.
“Tak kterou noc chcete tady spát? Tuhle, nebo tu příští? V deset se vyklízí pokoje!”
“No tak tu příští,” rezignoval Jousef.
“Fajn, přijďte ve dvanáct,” zaklapla počítač recepční.
“Tak tuhle noc!”
“Dobrá,” prohlásila pomstychtivě. “Dvě osoby, dva psi. Tři tisíce a v deset kufry přede dveřma!”
“Ale…”
“Vezmi dvě noci,” šeptla mu Jindřiška. “Nebudem se s babou hádat.”
Jousef přikývl. “Tak dvě noci. A prosím vás, určitě tu nemáte večer karaoke?”