Havajské problémy

Milovaný deníčku,
dnešní den patří ke dnům skvělým, jakých si v životě užíváme jen málo...

Ráno jako každé jiné, všichni upíři už zalezlí, kohoutům kvůli kokrhání vyschlo v krku a dali by si pořádnou whisky a k nám, jako vždy vešel sestřin chlápek, rozvalil se v obýváku na pohovku před televizí a naladil sport. Nenáviděl jsem ho, žral všechno co v lednici bylo, zabíral celou pohovku a někdy u nás spal...
Když se nudil, házel po mně vším, co našel...
Byl jsem rád, když mi oznámili že jedou na koncert, ale nadšen, když sestra mezi vzlyky sdělila: „Užžž ho nenánávividím."

Milí čtenáři, je nám velikým potěšením, zveřejnit pro vás tyto aktuální černé zprávy z našeho parlamentu...
Dnes, po dlouhé době, se náš nejodvážnější novinář nepozorovaně vplížil do parlamentu, měl tu čest, najít pana premiéra přímo u koupele...
Ale teď již k článku.

To byste nevěřili, kolik mýdla na jedno umytí spotřebuje, no prostě hrůza, už chápu, proč je mýdlo na havajském trhu ještě vyhledávanější než toaleťák v Čechách. No a ty boxerky, kdo by si myslel, že premiér nosí srdíčkové spoďáry? Spí v noční košilce. Opravdu poslední kapka:
Sušenku, ne obyčejnou, ale karamelovou, takovou, kterou chce každý, nadrobil koupací kachničce.

Nad Havají svítalo, bylo šest hodin, jen to ticho, všichni ptáci jako kdyby měli v zobáku uvízlou mega žížalu, a proto nemohli něžně řvát. No bodejť by ne, báli se, od té doby co se na Havaji přemnožili upíři, se žádný pták neopovažoval ani špičku zobáku vystrčit. Sluneční zář pořád sílila a po chvíli byli všichni upíři už zalezlí na půdách lidských obydlí. Havajané ještě chvíli počkali, pak se jako každý den vydali na cestu do práce. Všechna dítka spěchala do školy a upíři na půdách hráli mariáš, děti se bály, upíří pandemie sílila a poslední magické proužky česneku došly...

Můj milý deníčku,
dnes je jeden z nejlepších dnů v roce, začátek nějakých prázdnin. Už se nebude muset chodit do té hloupé školy a nebudu nosit domů pětky z výtvarky... Moje máma sice říká, že to nejsou prázdniny, ale rekonstrukce školy, hlavně kvůli mně (jako kdyby někomu vadilo, že jsem na předčasný karneval šel za Bořka nestavitele a trochu, opravdu jenom nepatrně proboural tunel skrz na skrz celou školou.) Jako kdyby po nás nechtěli kreativní masky...
V každém případě doufám, že jsem všechny ty místnosti, o kterých zatím nikdo nic neví, udělal opravdu pořádně, a že rekonstrukce bude trvat dlouho.

Milý deníčku, dnes se moje oblíbená hra sázka na smrt trochu pokazila. Já sázím na smrt sám se sebou snad každý den, třeba jestli při procházce do lesa dokážu utrhnout vyšší trávu než je můj malíček, nebo jestli skočím z výšky půl metru. Ale dnes ve škole jsem potkal rváče Waltera, problém byl v tom, že jsem se předtím vsadil, že na prvního, koho uvidím, vypláznu jazyk...
„Hele, mrňousi, co kdybysme si zejtra o velký přestávce dali zápas, určitě vyhraješ, když si na mě takhle troufáš?"
Nemohl jsem odmítnout, ale pro jistotu stejně zítra řeknu mámě, že mi není dobře...

Milý deníčku, dnes se mi stalo splynutí uší, ne nechtěl jsem napsat duší, opravdu uší. Ráno jsem dostal esemesku od naší úči, bylo v ní, že jdeme na školní výlet do lesa a že si máme vzít nenápadné oblečení, aby se nás zvířata nebála...
Z domu jsem vycházel ve svítivě zelených šortkách a máminou růžovou halenou. Dorazil jsem tři minuty před odchodem, pančitelka stála v čele naší maskáčové výpravy, na hlavě připevněnou větev, už jsme se prodírali lesem hodinu a pořád nic, zvířata se asi urazila.
„Uááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá," všem nám splynuly uši, ůča našla zvíře...
Nechápu, mě se ten had líbil.

Milý deníčku, někam to napsat potřebuji a ty se mi jevíš jako nejbližší volný kus papíru (v učebnicích pro samý příklad není kam psát). Budu ti vyprávět o nespravedlnosti ve škole.
Už hodně dlouho nám paní učitelka vysvětluje, co je koronavirus, všechny ve třídě to nebaví. Ale dnes nám řekla:
„Děti, uděláme si týdenní odpočinkový projekt MY SE NEDÁME...
Budeme kreslit a vyrábět věci, ohledně krize a že ji zvládneme"
Hned první hodinu jsme se pustili do kreslení, nakreslil jsem úchvatný obraz naší Havaje, poseté malými křížky a víš co mi úča řekla???
„Ale, to má být pozitivní." Taková nespravedlnost...

„Ach Alen, to je úplně skvělé!!!" Paul radostně skáče po své dílně a pořád ještě nemůže uvěřit tomu, že se mu právě povedlo dokončit Detektor citů!!!
Alen je to úplně jedno, radši by si dala obrovskou kachní pečínku, nebo biftek, o vědu se nikdy moc nezajímala, nebo spíš vůbec, protože je to pes.
„Hned ho vyzkouším," volá Paul a zapíná přístroj, Alen se snaží schovat pod stůl, nejde to, je moc velká. Vůbec nerozumí, proč Paul míří tou rourou co před chvílí do-stloukal, přesně na ni.

„Vstávej Alen, jdeme na procházku," uslyší Paulův hlas.
„Byl to jen sen," oddechne si...

„Mami, koupil jsem ti cestou ze školy noviny a trochu je pročetl, koukej to je ale hovadina," Willy podává mamince noviny a prstíkem ukazuje na článek s nadpisem: Rozhovor s místoprezidentem, karanténa a co dělat.
Maminka čte...

„Pane Wolfgare, je pravda, že hned po vašem příjezdu z Itálie, jste se vydal rovnou za prezidentem a nakazil koronavirem jeho psa???"
„Do * * *, já žádnej koronavir nemám!!!"

„A opravdu jste tu povinnou karanténu nařídil vy a zavření škol taky???"
„Ano, za to mi tahle mizerná zem může poděkovat."

„Co si myslíte o karanténě pana prezidenta???"
„Být obložený zdravotními sestrami, přece není žádná karanténa!"

Nalu otevře dveře a vejde do domu, zamíří rovnou ke kleci s králíkem, nechovají ho na jídlo, ale proto že ne a ne umřít. Ještě jeho babička toho králíka vlastnila, pan doktor říkal, že se bude předávat z generace na generaci ještě dlouho. Naluovi ho matka předala teprve před třemi dny a on vůbec neví co králíci žerou...
Přijde ke kotci a vybalí z tašky celozrnnou bagetu a žužu.
Ke kleci přiběhne jeho matka.
„Proboha, co to Koulínečkovi dáváš??? Říkala jsem, kup mu zdravou stravu!"
„Ale mami, vždyť je bageta celozrnná, ale neboj nezdravej nebude, žužu mu chutná daleko víc."