Zkušenost exilu

Pavel Timofjejevič Gorgulov je klidný. Ví, že udělal chybu, ale také ví, kde a proč ji udělal. Podruhé už se připraví lépe. Má nový plán, nový objekt pomsty, nový důvod k nenávisti. Vše je zařízeno, vše je připraveno, chybí jen jediný dokument. Už poslal žádost, každým dnem jistě dorazí odpověď a potom…
Pavel Timofjejevič Gorgulov běsní. Chyba, chyba, chyba! Ale co udělal špatně? Ne, tentokrát chybu neudělal on. Na nic nepřišli, nikdo o ničem neví. Nemohou vědět, nemohou nic vědět! Chybějící vízum není neřešitelný problém a i kdyby, Německo není jediná země na světě.
Pavel Timofjejevič Gorgulov pohlédne na mapu.

Stojí v přeplněné čekárně a lehce se usmívá. Všichni se těší, všichni se trochu bojí a všichni předstírají, že nejsou ani trošku nervózní. Dvě děvčátka v krojích se o cosi přou, ale jakási žena, snad matka jedné z nich, je rychle umravní.
Je za minutu tři čtvrtě. Vlak zastavuje, kapela hraje a Pavel Timofjejevič v kapse kabátu nahmátne revolver.
Prezident republiky vstoupí do místnosti. Jedna z krojovaných dívek mu podává kytičku a on ji s úsměvem přijímá. Potom zvedne hlavu a pohledem se střetne s mužem v černém obleku. Mírně se usměje. Pavel Timofjejevič pustí revolver a úsměv mlčky oplatí.

Je pátek třináctého, dva dny po úplňku. Dost světla, aby Pavel Timofjejevič nemohl spát. Dívá se do kraje a občas se lehce dotkne pistole.
Dívá se do jasného dne, přes Šatavu na malé nádraží s čekárnou plnou lidí. Jako stádo ovcí, nic nevnímají, nic jim nedochází, jen jim řekli „Usmívat se!“ a oni se usmívají. Ale on vidí dál než ostatní, a tak tu taky stojí a usmívá se, ale v kapse má pistoli a už brzo, už brzo to budou vědět všichni, musí jim to přece dojít! Ten jejich bůh není nesmrtelný ani neomylný a on jim to dokáže!

Na začátku roku devatenáct set dvacet devět byl svět zdánlivě v pořádku.
Když se potkali.
Když ho sama od sebe oslovila.
Když jí sliboval věrnost.
Když mu pomáhala s přípravou Skifu.
Když se smála.
Když zjistila, že nikdy nebude mít děti.
Když týdny mlčela a plakala.
Když zpívala při mši.
Když nechtěl mluvit a ona se neptala.
Když chápala, proč nemluví o Rusku.
Když s ním jela k soudu.
Když při něm stála.

Na konci roku devatenáct set dvacet devět bylo všechno špatně.
Když dostala zápal plic.
Když už nemohla vstát.
Když zemřela.
Když tu nebyla.
Dušenka maja? Kde jsi?

Dlouhé roky předstíral, že je všechno v pořádku. Že je přinejmenším spokojený, když už ne šťastný. Že se smířil.
Nikdy na své Rusko nezapomněl. Šílel z vědomí, že je naprosto bezmocný. Kdysi chtěl pohnout světem, vstoupit do dějin. Postupem času zbyl jen hořký pocit vlastní bezvýznamnosti. Vnitřní vztek obrátil vůči všem okolo. Proč nikdo nic neudělá? Proč, k čertu, nic neřeknou? K čemu je, že pomáhají tady, když tam nás umírá násobně víc? Každý se staví na piedestal, každý prý pomáhal… Lži! Jen samé lži.
Věděl, že svému Rusku už nepomůže.
Zalykal se vražedným vztekem.
A chtěl se jim pomstít.

Přerývaný výdech. Pět vteřin ticha. Prudký nádech. Křik! Šustění papírů dopadajících na zem. Dlouhý výdech. Odbíjí celá. Rána do zdi. Několik prudkých nádechů, vzlyk. Rychlé těžké kroky. Řinčení rozbitého skla. Zavrzání židle. Staccato bubnované prsty na stůl. Tupý úder, překocená židle. Hrnec sražený ze sporáku třeskne. Jako pistole… Tři vteřiny ticha. Dlouhý hlasitý křik. Spousta vzlyků. Odbíjí čtvrt. Dvacet vteřin ticha. Peří z roztrhaného polštáře létá tiše. Cvak. Odjistit. Klap. Zajistit. Hlasitý nádech, napůl šílený smích. Dlouhé nezřetelné mumlání. Porcelán zazvoní o podlahu. Odbíjí půl. Kroky sem a tam, spousta hluku.
Cvak.
Cink.
Klap.
Nádech.
Ticho.
Zničený byt. Zničený majitel.

Rozbitá kolena, matčin vlídný úsměv, první dětské lásky, přítmí chrámu. A zrcadlová hladina.
Laba.
Rozbitý svět, zákopy, hlad, strach. A špinavá narudlá hladina.
San.
Rozbitý on, práce v nemocnici, chlast, beznaděj. A nepřirozeně klidná hladina.
Laba.
Rozbitá země, studium, soljanka. A srpem a kladivem rozbouřená hladina.
Don.
Rozbitý ideál, mizerná naděje, záplava zrzavých vlasů, smích. A v soumraku krásná hladina.
Vltava.
Rozbitá Emílie, skandály, lásky, ordinace, politika. A černočerná hladina.
Stará Morava.
Do budoucnosti nikdo nevidí. Ani Pavel Timofjejevič. Možná by chtěl, alespoň na malý okamžik. Je dobře, že nemůže. Zbývají mu poslední čtyři řeky života.
Svratka.
Spréva.
Seina.
Styx.

Co s životem? Rozvedená ženská na prahu čtyřicítky. Posledních pět let poslouchala, jak jsou komunisti blbý. Něco na nich přece musí být...
Vrátila se do Prahy, začala pracovat jako krejčová a vstoupila do strany. Žila sama, podruhé se nevdala a z prvního manželství děti neměla. Za války působila v odboji. Měla štěstí, její skupinu nikdy neodhalili. Taky se nikdy ani vzdáleně nepřipletla k Velkým dějinám. A vůbec jí to nevadilo. Věřila, že jedná správně. Pevně přesvědčená, že Rusko nás v tom nenechá.
Po válce se radovala. Konečně budou vládnout komunisté.
Zemřela na infarkt půl roku před Vítězným únorem. Bohužel. Bohudík?

Opravovala. Znovu a znovu. Dokončila jednu opravu a pokazilo se to jinde. Ale ona byla trpělivá. Opravovala. Po pěti letech neměla nic — jen tisíce oprav a pocit, že už ji považuje spíš za součást vybavení bytu než za ženu. V uších jí dokola zněl jeho křik.
Bolševici jsou svině! Všichni se na nás vysrali! Každýmu můžem‘ bejt ukradený! Copak to nikdo nechápe?!
Ona mu byla ukradená už dávno. A tak jednou práskla dveřmi. Nejdřív se nestačil divit, potom pokrčil rameny a namluvil si jinou. Vždyť vlastně o nic nejde. No ne?
Rozvedeni byli dvacátého čtvrtého února devatenáct set dvacet sedm.

Již téměř pět měsíců plní týden co týden stránky našich bulvárních plátků skandály a výstřednosti váženého lékaře, pana P. Gorgulova. Nyní stalo se ovšem, čeho jsme se obávali nejvíce: Doktor G. míří do politiky. Uvítejme tedy jeho Všeruskou lidovou zemědělskou stranu!
Dle našich bohatých zkušeností s tímto milým fašistou zdá se nám, že brzy bude se v parlamentu projednávati legalizace mnohoženství. A poněvadž doktor je názorem stálý, bude asi následovati válka s Ruskem.
Nezbývá nám než doufati, že tato „strana“ jakož i lékařova ordinace brzy zkrachují. Pro tento případ dovolujeme si upozorniti na možnost zaměstnání v blízké továrně na sušenky.