Zkušenost exilu

Začíná babí léto, ve zlatém listí se třpytí sytě červená jablka. Grigorij je v Berlíně, spolupracuje na tvorbě herbáře pro tamní botanické muzeum. Naděžda zůstala v Charkově.
Volná nedělní odpoledne ráda právě tady, ve starém sadu. Sedí na lavičce, vyhřívá se v podzimním slunci. Usmívá se. Dvou zvlášť vypasovaných šatů už se musela vzdát, byť jinak na ní ještě nic není poznat. Bála se, hrozně se bála. Teď je ráda. Možná to není dokonalý svět, ale… Vstane, utrhne jablko z jedné z nejstarších stále rodících jabloní. Známá sladce natrpklá chuť se jí rozlije v ústech. Ale pořád stojí za to.

Grigorije znala celý život. Byl jejím dětským kamarádem, důvěrníkem, její první a snad i poslední láskou. Bylo těžké mu lhát, a ještě těžší před ním něco tajit. Neuměla to, nikdy před sebou nic neskrývali.
V lednu roku 1908, rovné tři roky po té neděli se mu svěřila. A Griška, milý úžasný Griška, ji držel za ruku a řekl, že je to jenom její rozhodnutí. A ať si dává pozor, protože petržel může být při předávkování jedovatá. Myslela, že bude plakat, ale nakonec se smála – botanik v jejím milém se umlčet nedal.
Čtyři roky po svatbě a šest let po té neděli si dovolila svůj čaj jednou vynechat. A potom, postupně a pomaličku ho přestala užívat docela.
Jestli mám nebo nemám mít děti… Teď už to není na mně.

Získal titul magistra botaniky, koncem roku se stal soukromým docentem Charkovské univerzity. Navíc získal pozici asistenta v Charkovském veterinárním institutu. Nic z toho vlastně nebylo důležité.
Naděžda se z Petrohradu vrátila v lednu roku 1905. Ale až teď se konečně směli vzít. Když jim bylo pět, říkal jí Zubatice a Veverka. V pětadvaceti to byla Růžička a Naděnka.
Toužil po dítěti. Zdávalo se mu o zlatovlasém chlapci s předkusem po matce a hnědooké dívence… Netušil, že Naděžda si pravidelně připravuje hrnek silného čaje ze semínek petržele. Na svůj odjezd z Petrohradu nedokázala zapomenout. A do takového světa dítě přivést nechtěla.

Ve Švýcarsku pobývá již téměř rok. Většinu času mu zabírá studium na Lausannské univerzitě a práce pro Botanickou zahradu v Ženevě. Spolupráce na jejím herbáři je neuvěřitelně zajímavá; Grigorije velmi mrzí, že zde nemůže zůstat déle.
Mnoho času tráví psaním dopisů Naděždě a netrpělivým očekáváním jejích odpovědí.
Našel zde pochopitelně několik velmi dobrých přátel, zejména pak mezi svými dočasnými spolužáky. S nimi také zažil vlastně jedinou neobvyklou příhodu: Hans ztratil náprsní tašku s jistým finančním obnosem. Nicméně díky pomoci celé jejich skupiny – a s velkým Grigorijovým přispěním – se ji podařilo najít ve velmi krátkém čase, takže nedošlo k žádné škodě.

„Podívej se, Allium victorialis, ten poznáš podle nažloutlého květenství. Zato tady, to je Allium ursinum. Květenství je čistě bílé a mnohem řidší, vidíš? A tady Allium angulosum, obvykle mívá květenství mnohem tmavší, do červenofialova…“
Kdyby Grigorij pustil Naděždu ke slovu, možná by mu řekla, že je to pořád jenom bíle kvetoucí, silně aromatický... česnek. A možná taky ne. Je jim už devatenáct, mají po maturitě a před sebou celý svět. Naděžda odjede s otcem do Petrohradu a bude studovat na Bestuževových Vyšších ženských kurzech. Grigorij zůstává v Charkově, přijali ho na zdejší univerzitu. Nic z toho ale teď není důležité.

Otec se u stolu věnuje účtům. Matka sedí v křesle, na kolenou položenou velkou knihu a na ní bílé papíry. Kreslí tužkou, hotové výkresy odkládá na stolek. Grigorij stojí vedle ní, dívá se jí pod ruce.
„Jé, tenhle je hezký.“
„To jsou beduíni se svými velbloudy. Mohl by se jmenovat třeba Večer na poušti, co říkáš?“ navrhuje maminka.
„To už to rovnou můžete nazvat Soumrak soumarů,“ zahučí otec, aniž by zvedl hlavu od svých počtů. Grigorij se nadechne k protestu – ale tatínek se na něj usměje a mrkne jedním okem. Griška se nahlas rozesměje.
„Jasně, mami! Bude to Soumrak soumarů!“

Naděžda Zacharjevna, dcera otcova přítele a jeho kamarádka, sedí na dece, ponořená do knihy nevnímá okolí. Grigorij Ivanovič klečí v trávě, hlavu skloněnou skoro až k zemi, vybírá vhodné rostlinky. Otec mu dal k osmým narozeninám velkou prázdnou knihu. A on si teď může udělat svůj vlastní herbář! Možná odpoledne přesvědčí matku a půjdou se projít do parku; třeba najde nějaký druh, který ještě nemá. Jen koutkem mysli si uvědomí, že zvony na kostele odbíjejí půl druhé. Co je tohle? To ještě neznám, musím si zapamatovat tvar listů a doma se podívat…
„Griško! Neměl jsi být náhodou na oběd doma?!“

Třiadvacátého bylo pořád sněhu po kolena, ona měla pořád vepředu ohořelé vlasy a Ivan se při pohledu na ni pořád smál. Jejich malé – Saša v hloubi srdce nepochybovala, že to bude chlapec, ale jistotu pochopitelně neměla – ji nadále nutilo konzumovat hrozinky v neskutečném množství (díky Bohu, že Ivan byl kupec; kdyby se živil jako krejčí, nemohla by si takovou spotřebu dovolit) a odmítalo se narodit. Stručně řečeno, mezi třetím a třiadvacátým lednem se nezměnilo nic.
Takže čtyřiadvacátého se pochopitelně změnilo všechno. Ačkoli… obleva nedorazila, vlasy nedorostly, Ivan se nepřestal smát. Jen ona z toho všeho porodila. A byl to kluk!

Charkovský leden voní medem, jehličím a sněhem. Ve dvaaosmdesátém roce převládal sníh; tři dny před Vánoci ho bylo skoro po kolena. Mrzlo až praštělo – a Alexandra by také s chutí někoho praštila. Ninu například, která zapomněla nakoupit, a ráno proto odběhla pořídit alespoň jídlo. Ani nezatopila. Nebo kominíka. Nebo sebe.
Kdyby si ráno udělala ten účes pořádně, kdyby byl komín řádně vymetený, kdyby se nerozhodla rozdělat oheň sama; byl by teď v místnosti podstatně čistší vzduch a ona by měla podstatně méně ohořelé vlasy. Přešla k zrcadlu a zadívala se na sebe. Vpředu ohořelé vlasy se vysmívaly dlouhým loknám vzadu.