Zkušenost exilu

Studium na lékařské fakultě dokončil pět let po svém příjezdu do Československa. Krátce nato se i s Emílií odstěhoval do Hodonína. Otevřel si tu (budiž, nelegální) ordinaci a začal konečně pracovat. Oficiálně léčil pohlavní nemoci, ovšem…
Čas od času se u něj objevila krásně nalíčená dáma nebo naopak uplakaná děvečka. Pokaždé ve volné haleně, pokaždé s nervózním výrazem a balíčkem bankovek. Pane doktore, bude to stačit? Půjde to? Pochopte, v mé situaci si nemohu dovolit…
A doktor Gorgulov pokaždé chápal a šlo to vždycky. Některé z nich už potom nikdy neviděl, s jinými se naopak setkával ještě dlouho a pravidelně.

V parném létě pětadvacátého roku zuřil ve svém pražském bytě světoznámý romanopisec Pavel Bred. Kdejaký Hašek se svou komedií, kdejaká Hašková se svými verši — každý tu najde svého nakladatele, jen jeho romány nikdo vydat nechce. Napsal všem velkým i středním vydavatelstvím, obešel několik malých, ale nikdo, nikdo mu spolupráci nenabídl. Nabízel román veselý, s dobrým koncem, nabízel tragiku (dokonce svou hrdinku nechal zemřít)— vše marno. Dokonce se mu odvážili tvrdit, že nemá talent! On, takový skvělý spisovatel. Ale nevadí, vydá své knihy samonákladem.
V parném létě pětadvacátého roku zuřil v pražském bytě špatný a zcela neznámý spisovatel Pavel Timofjejevič Gorgulov.

Zoufale by potřeboval tlumočníka. Slova mu splývala, podobnost obou jazyků nepomáhala. Spíš naopak. Významy i výrazy se mu pletly, psanému textu skoro nerozuměl. Jak ale přednáška střídala přednášku, praxe praxi a pijatyka s přáteli pijatyku s přáteli, začal zjišťovat, že najednou už to docela jde. A když potom začal česky i číst a s Emílií se opatrně zkoušel domluvit její mateřštinou, zjistil, že na ulici rozpozná, kdo mluví česky a kdo slovensky, a že se mu ta řeč vlastně docela líbí.
Někdy v té době mu vytanula zastrčená vzpomínka. V té chvíli věděl, že se brzy proslaví. Velice, velice brzy.

Pražské povstání, osvobození Prahy, oslavy vítězství… To všechno známe, o tom všem jsme se učili, to není nic nového.
Tak jenom pár jmen: Generál Sergej Nikolajevič Vojcechovskij (zemský vojenský velitel v Brně). Kníže Petr Petrovič Dolgorukov (politik). Geograf Petr Nikolajevič Savickij (člen eurasijského hnutí). Kníže Konstantin Alexandrovič Čcheidze (spisovatel). Plukovník Sergej Alexejevič Fjodorov (publicista). Architekt Nikolaj Pavlovič Paškovskij (projektoval například kostel sv. Anežky a patronů českých v Praze na Spořilově).
Ve skutečnosti byly po osvobození Československa do SSSR odvlečeny stovky emigrantů (z nichž část měla československé občanství (!)). Vrátily se jich řádově desítky. Někteří později spolupracovali s STB. Jiní raději zemřeli.

Emíliina rodina byla docela obyčejná — kam jen její paměť sahala, všichni pracovali jako sloužící. Neexistovala žádná rodinná tajemství — ani temná (žádná podivná úmrtí), ani naprosto skvělá (ne, ani recept na tu nejlepší bramboračku pod sluncem). Nicméně…
Schopnost přesvědčit panstvo, že lepší služebnou nenajdou, a manžela, že lepší manželku opravdu nesežene, se mezi ženami napůl dědila a napůl šeptem předávala (společně s receptem na druhou nejlepší bramboračku pod sluncem).
Asi půl roku po svatbě si Emílie vzpomněla na svoji maminku. Potom přestala používat slova jako „srdíčko“ a „drahoušek“ a provedla pár drobných úprav svého chování.
A kupodivu jim to začalo klapat.

Nemohla říct, že se do něj zamilovala na první pohled (popravdě si ho nejprve ani nevšimla). Za pár dní se setkali znovu a tentokrát už ona pověstná jiskra přeskočila. Věděla, že to nebude mít snadné, že její milý je jiného vyznání, že česky umí prachmizerně, že… Byla připravená všechny nesnáze překonat. Milovala ho.

Poprvé ji viděl na úřadě. Její zrzavé vlasy až příliš upoutaly jeho pozornost. Dal si záležet, aby se potkali znovu. Marie Valerijanovna byla daleko a on se nudil. A co má být? Konvence… Tak ji požádal o ruku. Vlastně mu na ní nezáleželo — poskytovala ale vítané rozptýlení.

Mám o tebe strach, když jsi celý den pryč. Já vím, jdeš na přednášku, potom do knihovny, potom máš schůzku se svým přítelem, je to lékař, budete řešit tvé studium… Zas přijdeš pozdě v noci, zas si mě ani nevšimneš. Jsme svoji ani ne měsíc, Pavle!
Já vím… Chceš být lékař. Tak moc se na to upínáš. Víš, že se usmíváš, když mluvíš o studiu? Ten úsměv je mnohem hezčí, než když mluvíš o mně. Ale slíbils, že zítra nikam nepůjdeš. Slíbils, že zůstaneš se mnou — a tak krásně ses na mě přitom smál! Jenom na mě.
Miluju tě, Pavle...

Bylo to otravné. Hrozně otravné. A navíc úplně špatně. Tak předně, ve špatnou dobu. Na konci prosince! Špatný kalendář, špatná doba, špatná víra. A Emílie se chovala přímo nesnesitelně.
To nedělej, zítra půjdeme tam a nezapomeň půlnoční. Nejez, dneska je půst! Já vím, že ty Vánoce slavíš jindy, ale myslím, že letos bychom je mohli oslavit dvakrát… Dáš si kubu? Nechceš pozvat své přátele na čaj?
Nechtěl! Chtěl si číst, chtěl studovat, chtěl se normálně najíst (houbový kuba? čočka?!), večer Emílii pomilovat a pak spát.
Proč chodit na mši? Vánoce ještě nejsou a i kdyby… Co je mu po nich?

Marie Valerijanovna byla ledová kráska s velkým osobním kouzlem. Znali se delší dobu, ale sňatek uzavřeli až šestého března jedenadvacátého roku. Do Československa přicestoval bez ní. Snad by bylo v souladu s jejími představami, kdyby jí psal láskyplné dopisy, kdyby ji žádal, aby za ním přijela, kdyby pro něj byla jediná na světě.
Emílie byla usměvavá zrzka, prostá ale chápavá. Dala se mu sama a oplátkou nic nežádala.
Hloupý kdo dává...
Na svatou Lucii se ještě neznali, na Adama byli svoji. Rozvodem se neobtěžoval, o Marii Valerijanovně jí neřekl. A proč by měl, vždyť se nikdy nezeptala.
...hloupější kdo nebere.

Třetího prosince konečně dorazil do Československa. Něco ho překvapilo příjemně (na přeplněném nádraží ho nikdo neokradl), něco nepříjemně (jedno slovo? ubytovna!) a něco vůbec.
Do poslední kategorie spadalo zejména veškeré papírování. Nikomu tu pochopitelně nerozuměl a navíc polovina jeho dokladů zůstala kdesi u čerta. Jestli je nechal v Rostově, v Polsku nebo v některém z vlaků nevěděl.
Teprve po týdnu zoufalého obíhání úřadů mu nějaký dobrotivec pověděl o ZEMGORu. Věci se tím značně zjednodušily, přesto ho armáda mrňavých úředníčků v oblecích strašila ve snech. Doklady, potvrzení, průkazy, fotografie...
Pokud bylo na těch prvních dnech něco příjemného, byla to dozajista Emílie.