Zkušenost exilu

Mramor nejvzácnější je tvoje kůže,
oči tvé - to zelená louka jarní,
tvé rty to pro mě rozvitá je růže,
a vlasy to něžné kudrny havraní.

Tvůj hlas to včel med divokých,
v tvém smíchu horský pramen zní,
jak husar jezdíš na koních
a včera svatbu slíbils mi.

Ty hrál sis na chudáka,
já ti věřila, pitomá husa,
nevědouc, cos za bídáka,
teď ale padla na kámen kosa!

Podvodníku, lotře a zmetku!
Sliboval jsi svatbu, leč já tě prokoukla!
Ty sprostý, nechutný kurevníku!
Na každém prstě - snoubenka!

Prý bez peněz - jen desítky tisíc máš.
Prý bez domova - jen tři vily máš.

Proslula hlavně svým tanečním uměním a milostnými aférkami. V baletu byla nedostižná a v posteli prý taky. Milovala když ji fotografovali a malovali. Nádherná, chtěná.
Za války se přidala k Vlajce. Ne, neuchvátila ji myšlenka nacismu. Ani neschvalovala likvidaci Židů.  Jen... jen prostě věřila, že žádná ideologie nemůže být tak zrůdná, jako ta bolševická.
V květnu pětačtyřicátého roku si sbalila pár nejnutnějších věcí a zmizela z Prahy. Nebála se obvinění z kolaborace. Z domova ji vyhnal panický strach z rudoarmějců. Už podruhé.
S jistotou věděla, že ji by, stejně jako mnohé jiné, gulag neminul. Vždyť po Velké říjnové revoluci emigrovala...

Nejprve oděv. Jednoduché bílé šaty. Ještě punčošky a boty. Do vlasů umně vplete perlovou čelenku a přidá několik volných perliček. Další perly jako náušnice a jiné na náhrdelník. Nezapomenout si prstýnek. Náramky ne, ruce i nohy potřebuje mít volné. Bílý pudr. Pečlivě nanese rtěnku. Rudou, samozřejmě. Tmavé oční stíny, tužka na obočí.
Je nejkrásnější. Jako obvykle. Jako vždy. Jelizaveta Nikolajevna Nikolská.
Nejprve oděv. Ten zbojnický připomíná uniformu. Nezapomenout paruku s copánky a klobouk. Šperky ne. Teď líčení; bílý pudr, rudá rtěnka, tmavé stíny. Tužka na obočí. Ještě zvýraznit kontury v obličeji.
Je nejlepší. Jako obvykle. Jako vždy. Andrej Fjodorovič Drozdov.

Mám Československo moc ráda. Úplně nejvíc se mi líbí jižní Čechy. Gali mne učí plavat a pan inženýr mi říká, ať mávám do toho legračního přítroje, aby mne mohl natočit. Nevím jak to chce udělat, Naďa si natáčí vlasy, ale já ji jednou pozorovala a vypadala při tom úplně jinak než pan inženýr. A taky mi říkala, že se ten přístroj jmenuje kamera a že ze mne bude velká filmová hvězda. Ale pan inženýr potom říkal tatínkovi, že Naděnka chodí moc do biografu. Tatínek se smál, ale já myslím, že panu inženýrovi moc nerozuměl. Tatínek se totiž rusky teprve učí.

Vlak zpívá kolejím starobylé byliny. Jaroslav Stýblo šeptá Melitiji Čirkině milostná vyznání. Na lokomotivě vypráví petrolejka plameni o denním světle. Strojvůdce proklíná tmu i válku. Někdo mumlá ze spaní. V nemocničním vagonu vzlykají obvazy o krvi. Hodiny na velitelově stole nesměle upozorní, jak rychle čas ubíhá. Dopisní papír tiše zachrápe, do půlnoci zbývají dvě hodiny. Pražce s mosty svorně nadávají na noční služby. Vagony si povídají o Vltavě. Bezejmenný potok zašumí soupravě na pozdrav. Tam, kde dřív stávala vesnice, naříká spáleniště bolestí. Telegrafní dráty nebzučí, touhle zemí nevedou.
Výhybka mlčí. Ví, že koleje povedou vlak ještě osm dní. Do Jekatěrinburgu.

Objednávka zadána na jaře roku třicet sedm. Soutěž probíhala mezi Škodovkou a ČéKáDé.
Škoda se zlikvidovala sama. Armáda chtěla moderní stroj. Hlavně na obranu a hlavně spolehlivý. Ne předělávku starého a značně poruchového podvozku.
V ČéKáDé měli odborníka. Za půl roku byl hotový návrh. V roce třicet osm šel do výroby. Přestože na doladění detailů nebylo tolik času, kolik by si jeho autor představoval (přece jenom, byly tu jisté zářijové události), byl prototyp v devětatřicátém roce považován za nejlepší svého druhu. Brzy bude připraven bránit značně okleštěnou zemi.
První kus sjel z pásu do německé náruče. Lehký tank vz. 38.