DMD č. 3. pro 3. 4. 2020. Téma: Mrk smrk

Poté, co ji došlo, že se Brenta jen tak nezbaví, tak se rozhodla přistoupit na jeho hru a využít všeho, co se o něm dozví. Ačkoliv ji to nebylo vlastní, zkusila použít ženské zbraně. Takže na jednu stranu dělala mrk, mrk, aby zjistila, zda si toho všimne a na druhou stranu smrk, smrk, dávala najevo, že je jen slabá ženská, která potřebuje něco nést, s něčím drobným pomoci.

Za nějakou dobu už je všichni považovali za pár. A čím více to popírala, tím více byli ostatní přesvědčení, že se k sobě hodí. Dohadovali se pouze o tom, kdy bude svatba.

Tu elektrickou kytaru koupil už před lety v jednom lombardském vetešnictví, než se dotoulal zpátky domů a zakotvil na Havelském trhu. Nebyla ledajaká: ze smrkového dřeva zíral suk tmavý jako duhovka ohnivé Italky, a jeho tehdejší holka kolem něj holografickou barvou domalovala přivřené víčko s vějířem řas.
Takže když jste se nechali zlákat jeho hudbou, zamířili blíž a podívali se ze správného úhlu, to smrkové oko pohlédlo taky; na ty dvě pihami kropenaté holky, starou paní s rudými nehty, kluka, co se nedávno porval a zakaboněného závozníka.
Házeli mu do futrálu mince, slunce pražilo a Štěpánova rozezvučená kytara děkovně mrkala.

Včera na mě mrk
rozložitý smrk.
Zdrhám o zlomkrk.
V tomhle lese straší!

Pod strání jsem potkala,
na mou duši, hejkala,
málem jsem se po...močila
Nesmějte se braši!

U jezera vodní víly
nemile mě překvapily,
vodníka tam přivábily,
když jsem se šla večer mýt.

Za stanem už od klekání
prochází se bílá paní,
ruší moje klidné spaní,
nepřeje mi chvíli klid.

Trpaslíci, potvory,
hloubí v cestách otvory,
že i moje pohory
snadno se v nich ztratí.

Prchám cesta necesta
z lesů zpátky do města
a už nikdy víc,
nevrátím se do přírody,
nezmatou mě její svody,
nevábí mě nic.

--- verze 2 ---

Včera na mě mrk
rozložitý smrk.
Zdrhám o zlomkrk.
Určitě tu straší!

Ráno jsem potkala,
pod strání hejkala.
Jak já jsem prchala!
Nesmějte se braši!

U vody mě překvapily
škodolibé vodní víly,
vodníka tam přivábily,
když jsem se šla mýt.

Bílá paní
nemá stání,
vzdycháním mi trhá spaní,
nepřeje mi klid.

Trpaslíci, potvory,
vyhloubili otvory,
v kterých moje pohory
snadno se ztratí.

Strašidla se spikla asi
bodláků mám plné vlasy
už mě třikrát svedly z trasy
šišky na mě klátí

Prchám cesta necesta
bystře zpátky do města
nikdy už víc,
nezavítám do přírody,
marné všechny její svody,
nevábí mě nic!

Když se po hutné noci rozplynula ranní mlha, klouzaly kapky rosy po stěnách mého stanu.
Vylezl jsem na zelenou trávu a protáhl rozlámané kosti.
Palouček, kde jsem stanoval, byl uprostřed smrkového lesa.
Stromy se mi však zdály nějak blíž než když jsem včera večer rozbíjel tábor.
A už vůbec nestál ten obří strom hned vedle ohniště.
Natáhl jsem se pro boty.
Něco zapraskalo.
Asi větve.
Rozhlédnu se.
Najednou je tu nějak těsno.
Stromy se zdají být zase o kus blíž.
Obří smrk se naklání.
Jeho šišky se na mě dívají.
Nechtějte slyšet ten ohavný zvuk, když stovka šišek naráz mrkne!

Les byl krásný, přívětivý, lákal milence k procházce, říčka lákala k napití, mýtina k lehnutí.
Nemohli jinak, než se k sobě přitulit. Ach, ta mladá láska!

„Hej!“ dívka vykřikla.

„Co je?“

„Ten smrk na mě mrkl!“

Rozesmál se: „Ale, miláčku, to byl jen stín.“

„Houbelec! Někdo nás šmíruje, bylo to jasný oko," začala se oblékat.

„Tak se pojď podívat, uvidíš, že to byla jen tvoje fantazie.“

Vstali a šli se podívat na údajného šmíráka.

„Nikdo tu není, jen stromy,“ přiznala.

Opět neodolala dotekům a nechala se povalit do mechu.

*

„Hmmmmmmmm… Co myslíš, že asi dělají?“
„Hmmmmmmmm… Enťata. Asi dělají enťata.“

Kletba Bílé čarodějnice neležela na všech narnijských hvozdech stejně. Přelévala je ve vlnách podle toho, kde se právě nacházela či kam byl zrovna upřen její zrak. Udržet po léta v područí spánku statisíce živoucích bytostí nebyl jednoduchý úkol ani pro velkou Jadis z Charnu.
A tak se dryády, hamadryády i sylváni čas od času probírali ze smrtelné únavy, tu po jednom, tu ve skupině. Pomalu zvedali ztěžklá víčka, pokoušeli se otevřít ústa zaslepená sněhem. Hledali další oko, další větev, která jim pokyne na pozdrav. Šátrali pod zemí po známých kořenech. A pevně je stiskli, když udeřila další vlna ledového kouzla.

Na staveniště se snáší soumrak. Pracovní ruch ustal, utichlo bušení kladívek i písničky řemeslníků. Jen řetězy hupcuků skřípou ve večerním vánku.

Mínka se toulá ulicemi prázdného města. Baráky z prken a papundeklu vypadají jako kulisy ochotníků. Smrkové dřevo voní pryskyřicí.

Jenomže zavřeš oči a všechno se změní. Ruch a shon, sténání a křik deliria, rychlé kroky sester a šourání invalidů, úsečné povely lékařů, pach desinfekce a hnijících ran, píšťaly lokomotiv, přivážejících nové a nové raněné z Haliče, Zakarpati, Itálie.

Mínka prudce rozevře víčka. Ticho kolem ji málem povalí.

Z otvoru po suku pomalu stéká pryskyřičná slza. Mrknutím zažene svou vlastní.

„Viktore!“
„Nemůžu!“
„Chtěli jsme si zahrát!“
„Máma je v práci. Hlídám ségru. Zítra?
„Doučování.“
„Pozítří?“
„Trénink. Můžu o víkendu.“
„To jsme u táty.“

Viktor čte pravidla: „Souboj titánů. Hráči si zvolí svou virtuální postavu. Ségra, musíš pořád popotahovat!“
„Já chci kaky hrát souboj kikánů.“
„Nikolo, nehuhlej.“
„Nehuhlám. Špakně slyšíš.“
„Nehádejte se, hrajem. Má to zvukové rozhraní. Každý řekne svoji superschopnost.“

„Já jsem teda dost zklamanej. Prej jedenáct let na tom makali. Víš, co to muselo stát? Jen jsme se hodinu motali v pořád hustějším lese a zakopávali o kořeny!“

„Nikolo!!! Cos přesně řekla!“
„Jsem Medusa a můj pohled přináší smrk!“

Put on some make-up. Don't forget the mascara; the camera needs it. Forget the lipstick. Tie up your hair nicely. And then put on your facemask and grab your headphones.
The countryside is deserted, but you are not alone.

Make yourself a cup of tea. Put on your comfortable pyjamas and turn on the speaker. Choose a book to read aloud tonight.
There is no fireplace to sit at, but you still have company.

Turn off the news. Work from home. Charge your phone. Again. There may be a world pandemic outside, but you still connect, laugh, and date.

Nemohl být větší rozdíl než mezi prastarým Fangornem a lesy v blízkosti Orthanku.
Původní stromy nechal Saruman vykácet, stále ale potřeboval dřevo. Do Fangornu si ani skřeti netroufali.
Vznikl proto nový les. Rychle rostoucí smrky, všechny ve vzorných řadách.
Entové je vnímali jako naprosté cizince. Tohle byli otroci určeni pro sekery, ujařmení, němí.
I Stromovous jen krčil uzlovatými rameny.
Řeřábek měl však jiné mínění. Tajně smrky navštěvoval a rozmlouval s nimi. Dlouho bez odezvy. Ale kteréhosi dne jeden strom zamrkal, jako by se probouzel...
Saruman nic netušil. V útoku na Železný pas však podpořily enty i smrky. A získaly svobodu.