DMD č. 13. pro 13. 4. 2012. Téma: Gloria

Fandom: Harry Potter (a můj Mýtus o jablku ;))
Věnuji všem, kterým se líbila košťata v mém drabblu Mýtus o jablku, také všem, kteří o košťatech ani střapcích nic nevědí, ale rádi se poučí, Zaně za úžasnou průvodcovskou činnost a ioannině za to, jak špatný na mě má vliv (Mea magistra, te salutat!).
--------------------------------
V jedné slušně zařízené pracovně s těžkým stolem z mahagonu byly tři koberce. Na stěně visela Camilla, pošitá výjevem z jakéhosi mýtu, lístečky a jinými blbinkami, pod stolem ležela Stela, huňatá a červená, a Glorie, největší z trojice, lety prochozená a zaprášená, se nacházela přede dveřmi. Tam to také všechno začalo.
Ozvalo se zašustění. Za chvíli další.
„Chňá, chňá, chňá.“
„Chňá?“
„Chňá, fňá!“
Camilla se elegantně svezla ze zdi na psací stůl, cípem zavadila o kouzelnou hůlku na rohu, jež se tímto pohybem dostala až na Glorii.
„Chňá!“
A tak se v pokoji náhle ocitla tři košťata s ozdobnými střapci.

Frodo se sice ke zničení prstenu nakonec neodhodlal, ale morální dilema za něj vyřešil Glum a jeho ostré zuby. Nebyl ale čas uvažovat nad tím, jaké to bylo štěstí – kolem se začínala valit láva a oni museli se Samem utéct. Venku se naštěstí nacházelo pár příhodných kamenů, kde se dalo před lávou skrýt a uvažovat o nesmrtelnosti chrousta dokud nezemřou hlady.
„Same, jak bylo to slovo, které hrdinové v příbězích říkali, když zvítězili. Víš, v těch, co nám vyprávěl vždycky Gandalf na podzimních sklizních...“
Sam se pousmál: „Gloria, pane Frodo, to je to slovo.“
„Tak tedy, gloria, zvládli jsme to!“

Podľa okolitých obyvateľov sa hudba sa ozvala o ôsmej z miestneho kostola. Podľa pána Glórina, ktorý z okna vidí priamo na hlavný vchod bola hudba nadpozemsky krásna a akoby niekoho oslavovala. Uviedol, že v obci doteraz nič také nezažil a obáva sa, že takáto hudba bude mať neblahý účinok na jeho spánok.
Požiadali sme o vyjadrenie miestneho farára.
„Áno, dnes ráno sme v kostole počas bohoslužby spievali glórie. Využili sme opravený orgán a tiež skutočnosť, že do dediny zavítal popredný svetový spevák Glóriotti.”
Starosta ubezpečil obyvateľov, že kostolný spev nemá negatívne účinky na ich zdravie.
Pre televíziu Noha, Glória Mancková.

Nový svět byl jiný. Smutný. A něčím úžasný. Nevěděla čím, ani to nechtěla zjišťovat. Nový svět byl barevnější než ten původní, a když ji přestaly bolet oči, pomyslela si, že je to vlastně lepší. Že přes všechno, co se stalo, přes všechny strasti a překážky je najednou líp. Ne líp, jak by to definovala dřív... jen snad začínala světu trošičku rozumět, vidět ho, jaký je. Díky tomu si konečně, konečně uvědomila, že rozumí. Že už se nemusí dívat na svět ani přes růžové brýle naivity, ani skrz mříže zoufalství.
Sláva procitnutí, zašeptala a chtělo se jí smát a plakat zároveň.
~
Nečekám, že čtenář pochopí, jak moc pro mě těchhle sto slov znamená. Jak moc jsem ráda, že v tom novém světě žiju. A přece jim alespoň já můžu být vděčná za to, že jsou. Ale stejně jsem je musela napsat.
Je to o nás, o lidech. O věcech, které si jednou prožije každý.
A je to první drabble, jehož očesávání jsem málem obrečela.

Navazuje na mé předchozí drabble "Čekání na smrt".
Cesta Zapovězeným lesem byla nekonečná a v podstatě zbytečná. Stejně bylo jisté, že zemřou. A že to nebude dlouho trvat. Přes to, když je napadla smečka vlkodlaků, bránili se o to urputněji. I třem kentaurům se ubránili... Jeli už několik dní, bez delších přestávek. Vyčerpání. Hlad. Neustálá hrozba. Usínala za jízdy, několikrát málem spadla z hipogryfa... A Ron je pořád vedl. Prý na místo, o němž slyšel od kohosi, když ji a Harryho opustil během hledání viteálů... Nevěřili mu. O to překvapenější byli, když se les najednou rozestoupil a před nimi se světlem rozzářil úplně jiný svět. Překvapením vydechla: "Gloria.."

„Kometááá!“ hulákal opilý fanoušek těsně po konci třetího utkání finále play-off hokejové extraligy, které brněnský tým vyhrál. Hospoda byla narvaná k prasknutí a fanoušci měli tolik vypitých piv, až byl zázrak, že zlatavý mok ještě nedošel.
Co jsem to jen chtěl? přemýšlel Petr.
„Brnóóó!“ zaznělo odjinud.
Na co jsem zapomněl?
„Divíšééék!“ připíjel kdosi jednomu z brněnských hráčů.
Přeci se mi to z té hlavy úplně nevypařilo.
„Glo… glo… glo…“ nesl se hospodou řev vzdálené připomínající popěvek.
Hm, tak nějak to znělo.
„… glóóóriááá…“
No jasně, Glock – zastřelit jsem se chtěl. Ale tak ještě počkám, jestli to „ti šnicli ze Štatlu nevyhrajó.“

Poznámka: Vzhledem k tomu, že báječné Doktorovo drabble mne přivedlo do hudební nálady, je tento drabble doplněn i písní: Velvet Underground & Nico - Femme Fatale
----------------------------
Glorie byla první z dlouhé řady mých spolubydlících. Nebyla krásná, ale dokázala vzhled zakrývat arogancí (jeden z mých hlasů se posléze naučil tomuto triku, protože i já občas dokáži najít pro krásu využití).
Pohrdala vzděláním i konvenční inteligencí, ale navzdory tomu se její hloupost nestala otravnou. Byla zosobněním archetypálního obrazu femme fatale – postavou, která dokázala vtrhnout do příběhu a zcela změnit jeho směr. Strávila jsem celé hodiny tvorbou detailních záznamů o jejím životě a následně i pečlivou analýzou získaných dat.
Byla mi velkou učitelkou a lituji nejen jejího odchodu, ale i toho, že se mnou již odmítá promluvit jediné slovo.

John Watson nikdy nebyl příliš zbožným mužem.
Teď stál v kostele. Hleděl na rakev pokrytou květinami a obraz svojí ženy vedle ní.
Život ho už zase připravil o milovaného člověka. A tentokrát John v zázrak nevěřil.
Každý ze smutečních hostů mu postupně stiskl ruku a zamumlal jakousi sotva slyšitelnou nicotnost.
Po nekonečně dlouhé chvíli před oltářem osaměl.
Pak někdo stanul po jeho boku.
"Můžeš se vrátit do 221B," ozvalo se mu šeptem do ucha.
Našel Sherlockovu ruku a pevně ji sevřel.
Varhany dohrávaly Ave Maria a John cítil, jako by se vznášel spolu s jejich tóny.
Nebyl sám, tentokrát ne.

Téma mi nesedlo, takže trocha béčkové videoherní poetiky.
A tak svět zase jednou nepřestal existovat a přišel čas vzdát díky. Organické rasy to věděly, ale pro gethy to bylo další z mnoha setkání s tak podivuhodnou emocí. Tak si to alespoň živé bytosti, jež tak rády dávají život věcem kolem sebe, představovaly.
Země dál pokračovala v okružním letu, ale byla vychladlá.
Krvácel z ní už jenom prach, prosakoval z trhlin a strupů zbořených měst, chvíli vířil v užaslém tichu, které se galaxií rozlilo takovou rychlostí, že by se nad tím vědci konstruující nadsvětelné pohony měli zamyslet, a potom začal pozvolna stoupat ke hvězdám jako to nejtišší, nejpokornější gloria.

Varování: 15+
"Ianto, dnes v noci jsme na základně úplně sami. Všichni už odešli. Neměl bys chuť... třeba na kafe?"
Ianto se významně podíval na hodinky, poté odložil šálek i podšálek na nejbližší stůl.
"Jen na kafe?" doptával se Ianto, zatímco Jack pracoval systematicky odshora dolů, knoflík za knoflíkem.
"To záleží na tom, co by byl vhodný zákusek ke kávě. Ehm..." zarazil se Jack.
"Copak?"
"Zaseknul se ti zip na kalhotách."
"Nemáš za něj tak tahat."
"Co s tím?"
"Nevím. Mohu zkusit laser, pistoli ráže devět milimetrů, šroubovák nebo támhlety kleště."
"Kleště v žádném případě ne!"
"Moment, už to konečně povolilo."
"Gloria!"