DMD č. 13. pro 13. 4. 2012. Téma: Gloria

“Tak tu jsme, máme oheň a tak... Co teď?”
“No, nějaký ten zpěv, přece - vždyť jsi to viděl taky.”
“Glory, glory aleluja...,” začal Škrmtl.
“Radši mlč a něco... přilož, tak to je, že?”
Škrmtl přikývl, natáhl se pro kus dřeva na oheň. Chvíli oheň sledovali.
“Ale já si pamatuju žlutý oheň,” řekl Mrklšt. “Ne fialový.”
“Rejpale,” odtušil Škrmtl. “Ještě mám... jak to bylo, buřty.” Z tašky vytáhli dva kusy čehosi modrého a podlouhlého.
“Hele, já myslím, že bychom s tím měli přestat - takhle se o těch... lidech nic nedozvíme.” řekl Mrklšt a zvedl se k odchodu na svých mnohých nohou.

Jemné vibrace stoupají až smyslně od kolen do rozkroku a zpět. Rozkročen, pevně koleny svírá a drží. Je nejen pánem a vládcem, je imperátor. Velí a vládne. Vládne síle, kterou bezpečně ovládá! Jeho boků a hýždí se pevně dotýká ona. Gloria. Trochu nesměle a jemně, tak jak to dívky a ženy dělají. Věří mu. Plně důvěřuje jeho konání. Její stehna ho příjemně tisknou a trochu i hřejí. Stále o sobě dává vědět. jakoby najedno nastalo vzájemné souznění. Oba dva šťastně mizí za obzorem!
Už po staletí! Je to stále stejné. Dva, na jednom sedle. Yamaha či Honda, Jawa nebo Šemík.

Skládal si nástroje, když přišel hrabě. Jemně přejel rukou po kamenném Ježíškovi: „Pěkné … chybí tu však anděl zvěstování. Mám několik nápadů …“
Braun už věděl, co bude následovat.
„V životní velikosti, a … s prasečí hlavou. Někde jsem četl, že tací andělé jsou v prvním nebi,“ dodal rychle, „pěkně to ilustruje výrok, že poslední budou první …“
„Zase chcete naštvat žírečské jezuity.“
„Jak bych mohl!“
„A já to pak budu muset předělávat, jako Herkomanna.“
„Jiný by tak pěkně udělat Goliáše z právníka nedokázal!“
„Ne! Pamatujte, co vám udělali s knihovnou.“
„Dobře, bude mít hlavu vaší Terezky jako obvykle. Ale k Žírči bude zády!“

Jelikož jsem dnes do půl druhé prostě musela koukat na Zkrocenou horu:-), tak se nabízí pokračovat tam, kde příběh končil...
Měl svoje holky rád nade všechno na světě, nikdo ani netušil jak moc je to pravda.
Snad jen Jack.
Ležel v setmělém karavanu a přehrával si ty myšlenky stále dokola.
Tak rychle to uteklo a dnes se jeho holčička vdává.
Vzpomněl si, jak se jí rozzářily oči, když říkala, že ji Kurt miluje a pak, když se rozhodl nevzít práci v horách a jít na její svatbu.
Dal by nevím co, za možnost svým rozhodnutím udělat Jackovi stejnou radost.
Už by se nebál, teď už ne. Jí snad budou jednou zpívat gloria… On stejně dávno propadl peklu. Jenže nemohl, nikdy!

A/N: Nějak nemám náladu na veselá opěvná témata, takže předem upozorňuji, že tohle je pochmurné.
Název je součástí refrénu hornické hymny.
Inspirováno skutečnou událostí.
Kdyby zbýval vzduch k dýchání, modlil bych se k Tobě, Pane. Kdyby kouř neplnil mé plíce, velebil bych jméno Tvé, jméno Barbořino i jméno Prokopovo. Nevolal bych o pomoc. Vím, že nepřijde. Zemřeme tu, neboť se sem dolů nikdo neodváží. Panuje tu nesmírný žár, dusí nás kouř a na doufání a modlitby už nezbývají síly. Přesto jste s námi, Pane. Ty i naši patroni.
Sláva Tobě, že jsem zde mohl být.
Sláva Ti, Příbrami, město srdci milé… Nechť ještě dlouhá léta vzkvétáš, matko naše.
Sláva Vám, přátelé, kteří zmíráte po mém boku.
Sláva Ti, lide hornický! Sláva Ti!
Zdař Bůh!
Při důlní katastrofě na dole Marie zemřelo 319 příbramských horníků, kteří po sobě zanechali 285 vdov a 960 sirotků. Většina z nich zemřela velmi pomalu, po několika hodinách čekání na pomoc. Toto drabble je provoláním slávy jim všem.
… Tak dlouho jsme si pomáhali, svlékli jsme blůzy a dělali jsme vítr. Bylo 6 hodin, nebylo ještě zle, ale byli jsme blízko ortu, zponenáhla šel za námi kouř a páry. Očekávali jsme pomoc... Moje drahé děti, já se s vámi loučím a se všemi přáteli. Jestli jsem vám komu ublížil, odpusťte mi. Když jsem to psal, tak jsme se modlili. S Bohem! -František Liška(úryvek z písemného rozloučení)

Když se to k jeho úžasu stalo a skutečně se poprvé políbili, očekával některou z těchto věcí:
● že dostane zase něčím po hlavě a upadne do bezvědomí,
● že uslyší zvony a andělské hlasy zpívající aleluja, gloria,
● že nastane konec světa a všechno zanikne v efektní masivní explozi (jo, to by
se mu líbilo asi nejvíc a hodilo by se to k jeho nátuře).
Takové efekty přece podle holonetových dramat tradičně doprovázely významné okamžiky v životě hrdinů. Nestalo se však ani jedno. Místo toho se od něj mistryně Jedi rozpačitě odtáhla a řekla: „Au,“ protože ji při tom kousl do rtu.

A/N: K tejto téme v LOTRovi mohla vzniknúť len kravina... Takže ďalší BJB.
Ale aj tak fandom nezradím!
Nad močiarmi sa ozval vysoký, kvílivý zvuk, ktorý trhal uši...
„Prízraky na krídlach! Skryme sa, hobitkovia!“
Hodili sa do najbližšieho krovia...
„Čo to je?“
„To sú oni... volajú ma, volajú ho,“ žvatlal Frodo.
„Nazgûl,“ pochopil Sam.
Zapchávanie uší...
„Glo-glo-glo,“ dusil sa Glum.
„Čo?“
„Glo-glo,“ zmätene ukazoval k oblohe, hrôza v očiach. „Glo-glo ria...“ prehltol.
„Čo? Gloria?“
„Nie! Glo-glo-glo ria...“
„Tak sa už vytlač!“ znechutene sykol Sam utierajúc si z tváre Glumove sliny, ktoré naňho vyprskol.
„Nehýbte sa. Tichuško...“
O čosi neskôr v Osgiliathe.
„Skryme sa!“ zakričal Faramir. „Do protileteckých krytov! Všetci, hneď!“
„Prečo?“
„To sú nazgûlovia a nesú riadené strely!“

Byla tma a vlhko. Všem tvorům, kteří nešli moudře spát, byla větší zima než za vánice, protože vlhko zalézá pod peří i chloupky. Byly mlhy a deštivo a v noci ostré mrazíky zamykaly zem na sedm západů. Holá půda promrzala čím dál víc, až přestalo pršet - zbyl jen smrtelný suchý mráz, blátivý prach a rozšlapaná uschlá tráva. Zbytky ledové krusty vymrzly. Nic už nechránilo pupence a drobotinu před strašlivým chladem.
Pak sychravý vítr konečně přinesl sníh.
Bělavá peřina pokryla všechno široko daleko. A všem, kteří spali pod ní, bylo hned tepleji.
Spali a spali a spali.
Dobře se jim spalo.

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Toto je mé druhé drabble na toto téma, tudíž bez bodíku, ale svatá Gloria nedala jinak, než že chce svoji modlitbu.
Ale Království ostrovů píšu všude...
Přivezli ji v brzkém létě.
Trpěla vysokými horečkami, nevěděla o sobě. Šaty ale měla čisté a ani za nehty neměla krev – pro někoho ve druhé fázi Proměny zřídkavé, tak zřídkavé!
Uložili ji k ostatním nemocným.
Horečka trvala dlouho. Ale tak to bylo vždycky.
Až jeden z těch zřídkavých slunečných dnů pozdního podzimu...
Něco ji probudilo.
Vyzvánění zvonů.
Otevřela narudlé oči. Poprvé.
S dětským údivem hleděla ven, na modrou oblohu, jasně zelenou trávu, rudé kapradí, vínový vřes. Zářivě barevné listí stromů.
Přes trávník přeběhla kočka a schovala se do živého plotu.
Z chrámu zazněla píseň.
Tuhle melodii neznala.
Tenkrát ještě ne.

Její novinka ho naplnila hrdostí a dosud neznámým radostným dojetím. Už dávno věděl, že Xénie je ta pravá. Bude to ohromné, až si ji slavnostně přivede domů jako svou ženu.
Jenom to přišlo trochu brzo. „Počítal jsem, že se vezmeme v červenci po tvých zkouškách. Takže v dubnu?“
Xénie se potěšeně usmála: „Tys už plánoval svatbu? Vždyť ses ještě ani nevyjádřil.“
U Želmíra, nějak zapomněl. Jak se to vlastně správně dělá?
Našel v trávě čekanku a proměnil ji v křiklavou kytici. Teatrálně poklekl. Dál už vážnou tvář neudržel, sesypal se smíchy a strhl dívku k sobě.
„Vezmi si mě,“ vydechl.