DMD č. 13. pro 13. 4. 2012. Téma: Gloria

Slečna Trixie se probudila v podivuhodně dobré náladě. Chvíli vzpomínala, co je toho příčinou. Pak jí došlo, že je konečně v důchodu. Gloria to dokázala! Žádná kancelář! Procházky! Natáhla si přes košili zelené tepláky, zapomněla zamknout byt a vycupitala z domu. V nejbližším kostele zapálila za Glorii svíčku.
Tou dobou Gloria alias Ignácius J. Reilly cpal své bachraté tělo do autíčka Mirny Minkoffové. Nikdy se nedozvíme, zda sanitka psychiatrické léčebny dorazila k jeho domu pozdě kvůli zapálené svíci, nebo proto, že slečna Trixie svým šouráním přes přechod u kostela zastavila na padesát vteřin dopravu na Basin Street v obou směrech.

Vztekle házela do truhly jednu spodničku za druhou.
Lá-la-lááá...
To jí scházelo, ještě, že už jede pryč. Kolik týdnů vydržela ty příšerné poznámky a narážky! Naposled málem vybuchla. A Maria teď kvůli té čarodějnici přerovnává kufry.
Lá-la-lááá...
Potřebovala procházku v parku. Naposled se vloudit do té svěží zeleně kolem Rosingsu a dopřát si míli či dvě klidu a samoty. Jak jen se ta zahrada lišila od své paní...
Lá-la-lááá...
Kdyby byla alespoň nešla na mši. Znuděnější farníky v životě neviděla. Navíc, ten chorál jí bude znít v uších celou dlouhou cestu domů. Lá-la-lááá. Zatraceně.
Lá-la-lááá...
Pan Collins zpíval neuvěřitelně falešně.

Návaznost na "Ledové probuzení". Ve stylu BJB, protože večer už nebudu mít čas a momentálně horší kocovinu než já má jenom Iantouch.
Master zkoušel přilít mlíko do instantní Jihlavanky, v mylném dojmu, že ji to vylepší. Byl to takový hnus, že zvažoval regeneraci. Možná by mohl být tentokrát ženská. Třeba pěkná blondýna, co by měla kozy jako vozy. Konečně by si s nimi mohl hrát a hrát, na rozdíl od teď, kdy ho Donna ani nenechá si sáhnout. Prý pojď se mnou stavět TARDIS, bude legrace. Příště si radši šňupne koksu a bude si hrát s legem.
Ale kdyby byl ženská, jak by si říkal. Mistress zní blbě. Hmm, Gloria. To znamená sláva. A až ovládne vesmír, bude slavný a oslavovaný všemi.

AN: BJB č. 2.
„Cože? Muj syn Sam že je teďka hrdina? Jen esli je hrdinství honit někde po kopcích ňáký Černý fujtajble, dyš v doma v Kraji de všecko vod desíti k pěti. Ňáký šikovný ďouče dyby si rači našel a doma seděl.
A to voblečení, co si votamtaď přitáh. Nemám nic proti tomu, aby na sobě nosil železářství, dyš mu to příde pěkný, ale jak v tom bude plít záhony?
Copa řikáte? Že by měl kandidovat na starostu? No, bylo by to pěkný, ale aby mu do hlavy nevlítla ta, no, pejcha.
Počkat, jakej starosta?
Kdo mi pak bude pomáhat vokopávat bandory?“

Přecházel sem a tam jako lev v kleci. Zatínal pěsti, každou chvíli kontroloval hodiny, vyhlížel z okna. Mumlal neslyšné nadávky.
Jeho kolega ho nejprve pozoroval pobaveně, později mu však začal brnkat na nervy.
„Nechceš se posadit?“ požádal. „Vždyť nehoří…“
„Nechápu, jak můžeš být tak klidný,“ zaprskal. „Co když se jí něco stalo?“
„Co by se mohlo stát? Prostě se trochu zdržela.
Další kolečka po místnosti. Připomínal sopku těsně před výbuchem.
Náhle zavrzaly dveře.
„Haleluja!“ vykřikl s úlevou sedící muž.
„Málem jsme umřeli,“ vyčítal ten druhý.
Gloria se jen ušklíbla a postupně vyrovnávala z kabely vydatnou snídani pro Cowleyho zlaté hochy.

Poznámka: Mám strašnou kocovinu, takže letošní první BJB. Enjoy. A Jacku, ty mi promiň.
Ianto byl zvyklý na ledacos. Když pominul kolegy, trhlinu, mimozemšťany a pterodaktyla, byl tu ještě Jack Harkness. Jeho šéf samozřejmě většinou působil profesionálně, velitelsky a hrdinsky (nebo se aspoň snažil), ale byly tu momenty, které Iantovi hlava nebrala: Například to, že si Jack dovedl nacpat do pusy celou koblihu, zapít ji kafem a ještě u toho mluvit. Nebo to, že dokázal chodit v jedné košili týden. Ianto díky tomuto nabyl přesvědčení, že ho už nic nemůže překvapit. Mýlil se.
Jack Harkness v kožené minisukni, paruce s pavími pery a síťovaných punčochách představující se jako Gloria překonal i ta nejstrašnější očekávání.

„...glo glo glo glo glória. Aój kité! Ta Mol... Mo... Moava je krásná.“
„Majkle, jsi v pořádku? Tvůj motorický systém je poškozen.“
„Ale jóóó, výboný. Úpně moc vpřádku.“
„Majkle, mé detektory zaznamenávají v tvé krvi přes dvě a půl promile alkoholu.“
„Jojo, byly móóóc hodný, holky jedny.“
„Majkle, tys pil alkohol!“
„Ae jenom mainko, úplně mališko. Pššššt!“
„Jestli se to dozví pan Devon... Majkle... Majkle co to děláš?“
„Dopňuju ti paivo. Trošišku.“
„Majkle, dokážu jet na mnoho druhů paliv, ale tohle je na mě zřejmě příliš slabé.“
„He-e, voe. Měl sem sivovišku, vinko, burčáček a zase sivovišku. Poedeme jako vítr!“

Daniel má dnes druhé narozeniny. Slavme a oslavujme ho.
---
„Danieli Jiří, já tě křtím ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého,“ pronesl kněz a pokropil dítěti hlavu několika kapkami svěcené vody.
K prvním narozeninám dostal Daniel Jiří, prvorozený potomek hraběte Jiřího von Draka, plyšová zvířátka a chrastítko.
K pátým narozeninám dostal aktovku a stavebnici Merkur. Plně funkčním vozítkem děsil kuchařku.
Ve dvanácti dostal sadu Malý chemik. Ty pokoje ve východním křídle bylo stejně potřeba zrekonstruovat.
V den svých šestadvacátých narozenin málem umřel. Od té doby už nikdy nedosáhl své původní váhy.
Ke třicátým sedmým narozeninám mu Jaroslav s Markem přečetli oslavnou báseň jedné studentky. Tmavovlasý zelenooký bůh soptil.

Don Pedro.
Vstoupí Benedick, za ruku vede Beatrici. Špitají si a hihňají se. Benedick Beatrici políbí a ta odejde.
BENEDICK: Dobré ráno, kníže.
DON PEDRO: Dobré. Jak ses vyspal? Podle těch kruhů pod očima soudím, že jste si to hezky užili.
BENEDICK: Ehm. Slíbil jsem, že vám vymyslím trest pro bratra. A vymyslel. Pamatujete si Glorii?
DON PEDRO: Tu stíhačku z Aragonu? Aby ne.
BENEDICK: Tak tu si musí vzít.
DON PEDRO: To bude trest pro něj, nebo pro ni?
BENEDICK: (zamyslí se) Buď pro oba trest, nebo pro oba požehnání. Pro nás to každopádně budou dvě mouchy jednou ranou.
-------------------------------------------------------------------------
Poznámka: Psát drabble s ukecanými postavami je masochismus.

Ťuk, ťuk…
„Heslo.“
„Cože, jaký heslo?“
„No musíš říct heslo, jinak tě nemůžu pustit.“
„Ty vole, co jste to tam zase vymysleli za hovadinu?“
„Jaký my, to byl tvůj nápad.“
„Cože? Hele, neblbni a pusť mě dovnitř.“
„Ne, to nejde. Sám jsi říkal, že to je zákon a vymyslel jsi moc pěkné heslo.“
„Grrr… kdy jsem to proboha vymýšlel?“
„Myslím, že bylo něco kolem třetí v noci a čtvrt na sud.“
„Ach jo. A tušíš, co jsem přitom dělal?“
„Chlastal jsi pivo a koukal na pohádku.“
„Jakou?!“
„Dařbuján a pandrhola.“
„Počkej, už mi trochu svítá. Glo-glo-glo, glo-glo-glo GLÓÓÓRIÁÁÁ!“
„Pojď dál.“