DMD č. 8. pro 8. 4. 2020. Téma: Plocha pro vaši reklamu

„Takže, v pokoji jsem to udělala, na vchodových dveřích taky, v obýváku jo, koupelna okna nemá, sklep ano kuchyň vidím a moje pracovna jakbysmet." Kameo přemýšlela nad tím jestli zakartonovala všechna okna aby tam nikdo nedal reklamu a chodila po místnosti ve které skoro nic neviděla, proto taky už osmkrát narazila do pánvičky.
Najednou se rozletěli dveře a dovnitř vstoupil její syn Oline byla na něm nalepená reklama na boty z „krokodýlí" kůže a na školní tašce reklamy na reality nebo na kartáče na housenky.
„Mami, je to pořád stejné, reklamy lepí i na zakartonované okna, ale hlavně na děti!"

"Zhubni!" hlásal billboard na kraji ulice.
Tlustý Tom vystoupil z auta, očima přejel billboard.
"To víš že jo," uchechtl se Tom nepřesvědčeně.
Ulice zahučela.
Zvedl se vítr.
Pak hukot zesílil a vlna jemného prachu se přehnala ulicí.
Toma to přirazilo k autu, klobouk mu to ztrhlo z hlavy.
Když vše utichlo, sehnul se pro něj.
"Zhubni!" ozvalo se dunivě za ním.
"Co?" otočil se pomalu Tom.
Billboard se hrozivě tyčil přímo nad ním.
Zaskřípal!
Zapraskal!
Vrhl se na Toma!
Po chvíli na zemi zůstaly jen ošoupané polobotky.
A reklamní billboard, který hlásal:
"Prostor pro vaši reklamu,
šitý na míru každému!"

„Rolando, měl jsem během minulého týdne jednání s obchodními zástupci obchodů na Příčné ulici,“ rozhovořil se ředitel Brumbál. „Jedná se o pro naši školu zajímavou nabídku. Jde o to, že by na našem famfrpálovém hřišti byly umístěny reklamní panely s jejich logy.“

„Pane řediteli,“ zamyslela se madam Hoochová, „o jaké firmy vlastně jde a co nám nabízí jako protihodnotu?“

Albus mávl hůlkou a nad stolem se začaly postupně objevovat bannery Ollivanderových hůlek, Gringottovy banky, Madam Malkinové a dalších. „Bradavičtí studenti budou mít v těchto obchodech při nákupu slevu třicet procent,“ dodal. „Vzhledem k vašemu roztomilému úsměvu nabídku přijímáme. Citronový bonbon?“

Poutač, za kterým se parta scházela, byl dnes prázdný. Jen rudý nápis hlásal své poselství.

Prostor pro vaši reklamu!!!

Zde může být váš výrobek!!!

Volejte nebo pište.

„To už vyprodali Gumarosy?!“ podivil se chlapec asi osmiletý.
„Nejspíš byla velká poptávka,“ usoudil znalecky desetiletý.
„Co tam asi bude příště?“ zapřemýšlela jediná dívka v partě. Desetiletý pokrčil rameny. Věděl, co jsou to Gumarosy, ale zda bude poutač nabízet sirup proti kašli nebo lék na potenci (Co ta potence vlastně byla, ale nevěděl.), mu bylo jedno.
„Dobře,“ zabručel. „Sehnal někdo ty brouky?“
„Jen sušený,“ odpověděl blonďatý chlapec, jemuž mohlo být tak devět let.

V posledních letech se nám tu rozmohl takový nešvar. Partičky vyhecovaných mládežníků se zálibou ve freestylové výtvarné tvorbě nabyly dojmu, že nejvhodnější prostor pro zviditelnění jejich talentu představují naše tramvaje.
Podnik kvůli tomu zavedl už několik opatření. Například bychom neměli ve smyčkách za tmy zhasínat světla v salónu, aby mohli být případní umělci zavčasu odhaleni kamerovým systémem. Nebo se nemáme od svých vozů zbytečně vzdalovat.
I přes veškerou snahu občas dojde k incidentu. Tahle umělecká disciplína je totiž hlavně o rychlosti.
Igor si v Modřanech jen odskočil na malou. Když se po třech minutách vrátil, našel svoje 14téčko přestříkané narůžovo.

Po obloze letí ptáků pár
Na rybníku s kačerem kačena
Po obloze letí ptáků pár
A v rybníce plave chumel žab

Šupina se šupinou
Pod hladinou si šplouchají
V tanci příliš odvěkém
Šupina se šupinou

Rozkvétají meruňky

Oči jsou prý okna do duše
Na zahradě vidí ptáků rej
Pohledem který nitro odráží
Oči jsou prý okna do duše

Srdce uvnitř ukryté
Doufá pláče trochu sní
Oči všechno prozradí na
Srdce uvnitř ukryté

Navíc rozkvétají meruňky

Po obloze letí ptáků pár
A oči moje zasněné
Reklamou jsou pro Tebe
Po obloze letí ptáků pár

(Můj milý
Víš, že rozkvétají nám meruňky?)

Ani nevím, jak mne přesvědčil. Byl takový malý a úlisný. Když jsem si šel po práci do zahrady konečně odpočinout, přilezl a začal mi syčet do uší: „Svatý, svatý, svatý, svět je strašně skvělý, jen je v něm trochu nuda, co myslíš? Podívej kolem: ti přízemní tvorové jsou štastní, ale nikdo z nich neocení tvoji velikost. I andělé chvály dost zanedbávají. Nabízím ti vynikající reklamní plochu, na níž se bude pěkně vyjímat tvůj obraz; podívej na tu pěknou, tvárnou hlínu, škoda, aby ležela ladem …“
Ale dost už žvanění, Mojžíši, do práce, první kniha bude dlouhá! Ale takhle to tam nepiš.

"Pusťte mě! Budu křičet!"
"Nikdo nepřijde..."
George Washington vtrhl do místnosti jako ztělesnění spravedlivého hněvu. Dramatičnost situace však kazilo, že ani to nedokázalo odradit Aarona Burra od jeho počínání. Dál tiskl Theodosii do pohovky, zatímco jí volnou rukou šmátral pod sukněmi.
Jeho velitel se nezmohl na slovo, odtrhl provinilce od dámy a pro jistotu mu ještě párkrát vrazil.
Aaron se sbíral z podlahy s výrazem uražené nevinnosti.
"Já vím, jak to vypadá, pane, ale přísahám, neprověřuji počestnost této dámy, pouze její politické přesvědčení."
V ruce držel podvazek s blankytnou stužkou a vyšitým heslem: "Life, Liberty and the pursuit of Happiness."

Žena rozčileně vstoupila do místnosti.
„Co to je na těch dveřích?“
„Taky tě rád vidím,“ utrousil muž posměšně.
Návštěvnice zjihla. „To víš, že tě ráda vidím. Schoval ses tak důkladně, že už jsem v to ani nedoufala.“
Pokrčil rameny. „Nebyl důvod tam zůstávat.“
„A jak se ti daří tady? Vlastní lékárnu jsi přece vždycky chtěl.“
„Uspokojivě.“
„I přes tu ceduli na dveřích?“
Ušklíbl se. „Radili mi, abych tam dal reklamu, břídilové. Jako bych chtěl, aby sem vlezl každý idiot, který půjde okolo.“
Madam Pomfreyová se rozesmála. „Tedy Severusi, já tě sice chápu, ale Zákaz vstupu už je trochu moc, nemyslíš?“

Překvapeně jsem zamrkala. Před prázdným reklamním poutačem stál svatý Augustin, zjevně zmatený vzezřením procházejících lidí a tím, jak podivně reagovali na jeho vynikající latinu.
„Quid possum... facere... pro vobis?“ zmateně koktám, nikdo mě neučil mluvit latinsky!
Překvapeně se rozhlédne, ale rychle se zorientuje. (Zjevně nejsem jeho první barbar.) Ukazuje tázavě na poutač. Asi myslí, že jde o název místa. Nemám dostatečnou slovní zásobu, abych ho vyvedla z omylu. Uboze tedy překládám:
„Hic est locus pro...“
„Vobis! Reclamo,“ dokončuje šťastně, že se chytil. Pak se zarazí. Nedává mu to smysl. Pochopitelně. Chvíli přemýšlí a pak vzdá Bohu díky. Asi ho miluju.