Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Zasraná magie, pomyslel si Geralt, odskakuje z jejich dosahu. V piruetě zakroužil a udeřil znovu. Staré molo však nevydrželo, prasklo a odklonilo tím lehce jeho úder. Od držkopádu jej zachránily léta výcviku.
Bolest ucítil jakoby v pozadí. Jeho stehno se zbrotilo krví.
Iííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí, tenký hlas jako nůž řezal noční scenérii. Zvuk na pomezích slyšitelnosti trhal a lámal opalizující stín.
Geralt rychle udeřil znovu. Přesně. Ze stínu vyrazil kouli velikosti většího jablka. Mám tě, pomyslil si.
Přiskočil s kolíkem a vrazil jej dovnitř.
Z koule ze syčením vybublávala modro-červená tekutina. Sirno-čpavkový zápach zahalil okolí.
Součástí výcviku nové generace velitelů byla i teoretická příprava spojená s využitím nových, dosud nepopsaných manévrů. To vyžadovalo vysokou odbornost, a také nepolevující pozornost...
Když John a Erich odcházeli z knihovny, velmi zaníceně diskutovali nad papírem pokrytým výpočty.
"K takovému manévru stačí jen dopředný impuls, spojený s odbuzením příďových sektorů. Tím dostaneš správný náklon, pak zahájíš oblouk a když vyklopíš manévrovací plochy, máš loď plně pod kontrolou..." Nedával pozor, na schodišti klopýtl, desky i papíry se rozlétly na všechny strany, a teprve zábradlí zarazilo slibně rozjetý držkopád.
"Máš to plně pod kontrolou, jo?" smál se John Fraser, když pomáhal Erichovi na nohy.
"Díky," oprášil se německý kadet. "I pád na držku je pohyb kupředu."
"V tomhle případě spíš jízdenka do lazaretu. Tak pokračuj, akrobate."
“Podívej se co mám. To je Liška. Koukej je červená a má zrcátko.”
Nechci Lišku. Budu tu ležet jako pecka a… Hele! Tohle se mi líbí! Co to je? Je to hnědé, pruhované. A střapaté! To potřebuju! Jenže je to daleko. Co s tím? Co kdybych zvedl ruce do vzduchu. Jako to dělají ti dva barevní křiklouni. Máv. Máv. Kop. Kop. Je to blíž? Není. Tak se zkusím zvednout na ruce. A na kolena. Jedna noha. Druhá noha. Ha! Jsem na všech čtyřech. Teď dopředu. Jedna ruka. Druhá ruka. Jedna noha. Druhá… Mamííí. Pomóc! Ono mě to kouslo do nosu!
Mirek vstoupil do cukrárny. Vůbec ho nepřekvapilo, že Patrik Bernard seděl u jednoho ze stolů a v klidu popíjel kávu. Mirek před něj položil fotografii Cassidy.
„Byla tady ta žena?“ zeptal se.
„Ode mě se nic nedozvíte,“ pronesl Bernard a vstal od stolu.
„Můžu vám tady podkopnout nohy. Vy hodíte držku do těch svých zákusků. Já vás seberu a odvedu na stanici,“ pronesl Mirek ledovým hlasem.
„Kde mě po jednom telefonátu osobně propustí váš šéf a vy dostanete na hodinu padáka,“ dodal Bernard klidně.
„Klidně. Mně na tom nesejde,“ pokrčil Mirek rameny. Bernard jej chvíli pozoroval, než pochopil, že nelže.
Právě jste měli možnost seznámit se s Patrikem Bernardem. Mužem, který by si zasloužil označení "český Don Corleone". Je to právě on, kdo vám dokáže zařídit cokoliv potřebujete. Avšak za cenu, kterou dopředu neurčí.
Nezbývá než doufat, že tohle drzé chování Mirkovi projde. Protože jinak získal velmi vlivného nepřítele.
Píše se 21. září roku 1109, kníže Svatopluk z rodu Přemyslovců je opět ve válce. Spolu s králem Jindřichem útočí na Polsko. Hrad Hlohov se dobýt nepodařilo, vypáleno bylo jen pár vesnic podél řeky Odry. Svatopluk se vrací z Jindřichova ležení - zima se blíží, je nutno se dohodnout, jak budou vojska postupovat dál.
Ještě pořád je ale poměrně teplý zářijový večer, na krajinu se snáší tma.
Jedou!
Soumrakem se blíží skupina jezdců, družina knížete Svatopluka.
Dech se mi zrychluje, krev vaří ve spáncích. Chvíle odplaty! Za Mutinu, Vnislava, Damašu, Neuše, zabité zradou na Vraclavi! Za Bořutu a Božeje, usmrcené na Libici! Za další tisíce mužů a žen, povražděných jak dobytek v Praze! Nemnozí jsme se zachránili, ale my, co jsme přežili, nezapomínáme.
Pobídnu koně, ve tmě se vmísím mezi jezdce.
Teď!
Oštěp zasviští vzduchem, smrtící špice vnikne do útrob. Se zadostiučiněním sleduji, jak kníže padá k zemi. Vrah Vršovců vypustil duši ještě dřív, než dopadl na zem.
Pomsta je sladká.
A teď leť, můj rychlonohý koni!
Historie je opravdu krutá a její zátočiny a záhyby jsou nepředvídatelné.
V roce 995 byl na Libici vyvražděn rod Slavníkovců. Pachatelé přesně určeni nebyli, ale s nějvětší pravděpodobností tento hrozný čin spáchali buď Vršovci či Přemyslovci (nebo oba rody ve vzájemné shodě).
Historie má sklony se opakovat (to bychom si měli uvědomovat stále) a tak uplyne něco málo přes sto let a na popravčím špalku se pro změnu ocitají Vršovci.
Přemyslovci se o zničení tohoto nepřátelského rodu pokusili třikrát - v roce 1003 to byl Boleslav III, poté v roce 1014 Oldřich a nakonec v roce 1108 kníže Svatopluk. A ten to vzal opravdu zgruntu, po velkém vraždění zbyla z celého rozvětveného rodu jen jedna rodina. A důvod? Nařknutí ze zrady, dnešním jazykem by se dalo říci, že kníže uvěřil fake news.
Neví se přesně, kdo stál o rok později za vraždou knížete Svatopluka, ale převládají domněnky, že to byl někdo ze zbylých Vršovců, který tak pomstil mrtvé.
Rané české dějiny byly velmi, velmi krvavé. Oni i Vršovci měli krev na rukou - přičítá se jim zavraždění přemyslovského knížete Jaromíra v roce 1035 i Břetislava II. v roce 1100.
Slované s holubičí povahou? Pokud to znamená, že se holubice navzájem uklovou k smrti, tak bezpochyby.
A co se týče útočníka, zmíněného v drabble, o dalším jeho osudu se přesné informace nedochovaly. Kosmova kronika o něm mlčí úplně, Dalimil ho uvádí jako Jana Tistu a píše, že "vysekav se všem, uprchl". Z jakých pramenů vycházel František Palacký, který napsal, že "vraha spasila bystrá ve zmatku opatrnost a rychlonohý kůň", nevíme. Naopak nepříliš věrohodný kronikář z doby Karla IV. Přibík Pulkava z Radetína s odstupem více než 250 let tvrdil, že "bojovník, který to učinil, byl podobně ukrutně zabit".
Vyberte si tedy, co je vašemu srdci bližší.
Co je jísté je, že Svatoplukova smrt nastartovala další fázi přemyslovské rodinné války o knížecí trůn, kterou svedli Svatoplukovi bratři - mladší Ota, vyhnaný Bořivoj II. a Vladislav I, který nakonec na knížecí trůn opravdu nastoupil.
Solveig na úzké horské cestě málem hodila držku.
Bohužel málem. Ke své hrůze najednou letěla déle, než by čekala, ale ne dost dlouho na to, aby stihla pochytit létání.
Propadla větvemi jakéhosi stromu. Pak se její sukně i divoce mávající ruce zachytily o vyčnívající kořeny.
Po chvíli se po horské cestě přehnala hlídka ledových obrů na rampouchových bahnicích. Solveig ani nedutala a visela. Potom na kořen nad ní usedla sojka zlověstná. „Vidíš, jak ti moje požehnání prospívá,“ řekla, poklepala ji křídlem po hlavě a frnkla.
„Ale jak se odtud vyškrábu?“ zabručela Solveig.
Proč musela mít zrovna ona za patrona Lokiho?
Horáčku, člověče, povídal Pažout, to bude ekonomickej držkopád, dyť neprodáváme kdovíkolik tejdnů, mám z toho deprési, tuhletu, hospodářskou, ale Horáček řekl, nic se nám nezkazí, a Pažout zamířil k lednici (aby se nic nezkazilo), načež se zachráněným pivem klesl do křesla, pořád mám deprési, a Horáček řekl, tak dělej něco užitečnýho, jenže co, namítl Pažout, když musíme mít zavříno, a Horáček odpověděl, třeba dělej roušky, ne, a Pažout zavrčel, z čeho asi, a Horáček povídá, máme ty růžový plyšový pouta, dají se takhle kolem uší a řetěz na pusu, čemuž se začal Pažout tak chechtat, že bylo rázem po deprési!
Všichni fascinovaně sledovali, jak se Rychlej Ben vznáší nad loď, jak odráží všechny kouzla edurských zaklínačů, jak se z něj valí prastará zuřivá magie. A jak konečně z výšky padá na palubu.
Rovnou na tu svoji nevymáchanou držku, pomyslel si Kalam s jen zcela nepatrným množstvím zlomyslnosti.
„Rychlej, zvedej se,“ přiskočil a s chutí ho propleskl.
Když se na něj jeho přítel podíval, Kalama najednou přešel všechen humor. Mnohokrát už si přál, aby Rychlýho něco vyvedlo z jeho bohorovného klidu. Teď to nastalo… a bylo to zatraceně děsivé.
„Potřebuju přemýšlet…“ vydechl mág.
„Tak sebou pohni! Přichází pobočnice, bude mít otázky.“
Návštěvu Petřínské rozhledny jsem mistru Haroldovi nedokázala odmítnout. Ale byla jsem obezřetná.
Jak hrdě zdůraznil, díky umístění na kopci sahá do stejné výšky jako věž Eiffelova. Na vrchol prý vede 299 schodů.
Stoupali jsme vzhůru, mistr těsně v mých patách. Jeho ruka na železném zábradlí občas překryla mou. Dech se mi napětím zasekával. Co teď?
Na dvoustém devadesátém schodu jsem zakolísala a prudce do mistra vrazila. Zatímco já se zachytila zábradlí, on se řítil dolů. Rychle jsem zamumlala polštářové kouzlo. Přece jen jsem ho nechtěla zabít.
„Strašně mě to mrzí, mistře,“ lkala jsem nad jeho zhroucenou postavou.
Lžu jen výjimečně.
Už nějakou chvíli si říkám, jestli by nestálo za to podívat se na to i z druhý strany. Trochu mám pocit, že mu to dlužím, po všech těch letech, co si z něj tady dělám prču. Berte to jako moji omluvu :-) název je vlastně poslední věta, co už se nevešla.
Nebyl hlupák. Vnímal svět okolo jasněji, než si ostatní mysleli. Měl docela slušnou představu o dospělém životě (koneckonců se mu sám blížil) a věděl, že jeho přístup je pro dospělost ryze nepraktický. A taky kvůli tomu často padal na hubu (v duchu se ušklíbl při představě, jak by se kluci tvářili na to, že i takový výraz dovede použít), jen jim o tom moc nevyprávěl.
Nebál se, že před nimi ztratí tvář. Bál se, že oni ztratí motivaci ke všemu tomu dobrému, co má smysl.
Držel se vyjetých kolejí, protože v ně věřil. Někdo za toho naivního blázna být musí.
