DMD č. 9. pro 9. 4. 2020. Téma: Držkopád

Poprvé pořádně sletěl, když ho poslali do války. Podruhé, když byl zraněn. Další pád přišel, když nemohl studovat a musel zpátky na frontu. Počtvrté ho k zemi poslala neschopnost vypořádat se s válečnými zážitky.
Potom si uvědomil pár hodně důležitých věcí (třeba, že Velká říjnová byla spíš Špatný vtip) a tenhle pád ho bolel hodně. Ne tolik jako ten poslední. Ten přišel až v Polsku.
Když si konečně uvědomil, že Rusko je tady každému ukradené. Když mu došlo, že předtím nikoho nezajímala občanská válka a teď nikoho nezajímá hladomor.
A najednou zjistil, že v Československu se, možná, někdo trochu zajímá.

Zatímco ostatní členové party probírali neexistující obsah reklamního poutače, čtyřletý mladší bratr na něj vylezl. Ostatní si ho všimli, až když balancoval na vrchní hraně.
„Brácha, ty… Padej dolu!“ obořil se na něj devítiletý. Čtyřletý to bohužel vzal doslova. Tunel se naplnil jeho pláčem.
„Dobrej držkopád,“ ocenil desetiletý. Devítiletý zatím bráškovi ošetřoval rozbitý nos.
„A nebyl bezúčelnej,“ prohlásila dívka a sebrala čtyřletému cosi z vlasů. „Mrkejte na drát, pánové.“
„Hustýýý!“ protáhl desetiletý. Dívka totiž držela v ruce čtyřcentimetrového brouka s pestrobarevnými krovkami.
„Nebul,“ obrátil se k čtyřletému, „Podívej, jakýho krásnýho brouka si našel. Ten vyhraje soutěž a ještě bude závodit.“

„Máte dopis z Prahy, pane.“
„Co píšou zajímavého?“
„Mají nějaké problémy s vládou. Píšou, že už jim tam zase udělali držkopád.“
„Co že udělali?“
„Držkopád. Píšou, že s tou vládou nebyli spokojení, a tak tam šli a udělali držkopád.“
„To do kroniky nemůžeme napsat!“
„Nemusíme to nijak rozvádět. Stejně tu vládu nechytili celou.“
„Zaprvé, takový držkopád asi způsobí válku. Zadruhé, nemám problém popsat událost. Mám problém s tím slovem. Zní to divně.“
„Tak si vymyslete nějaké jiné, aby to znělo důležitěji. Napište to třeba v latině, ale s českou koncovkou.“
„Dobrý nápad!“
V roce 1618 se odehrála třetí pražská defenestrace...

"Znovu," poručil Batman.

"Proč že to děláme?"

"Musíš umět bojovat i bez schopností."

Clark přikývl. Vyrazil proti Batmanovi. Ten mu podkopl nohy.

Následoval naprosto epický držkopád. Clark se pokusil zvednout. Batman ho přišpendlil k zemi. Přiblížil tvář k jeho.

"Bru... Bruci?" vypravil Clark nejistě. Najednou se mu točila hlava.

Batman ho políbil. Clark zasténal, když jeho rty sjely na krk a níž, níž...

"Ale no tak! Teď si budu muset vypálit oči, díky moc!" zahulákal Flash od vchodu do tělovičny a zmizel.

"Přiznej se, žes to udělal schválně," obvinil Clark Bruce, když byl znovu schopný promluvit.

Batman mlčel jako hrob.

„Neruším?“
Tilda probodne příchozího vražedným pohledem.
„Rušíš,“ odsekne. Bruneta to ale neodradí.
„Upřímnost nade vše,“ ohodnotí uznale.
„Vypadni,“ prskne Tilda.
„Nebo co?“
„Nebo vstanu.“
„Ou, hrozivé.“
Tilda pokrčí rameny a začne se zdvihat. Ještě se skloní pro batoh. Když se napřímí, nedrží bágl, ale kotník. Jeho. Než mu dojde, co se děje, předvede ukázkový držkopád. Zakončený hlasitým žbluňk. Žabincem zarostlá hladina se na okamžik zavře. Když se po pár vteřinách vynoří, připomíná spíš vodníka, než místního puberťáka.
„Se s tím nepářeš,“ vyprskne žabinec. „No, kluci mě varovali, ať si na tebe dávám pozor.“
„Měl jsi je poslechnout,“ ušklíbne se Tilda.

Simeon už byl skoro venku ze statku, když se pod ním kůň vzepjal. Vyletěl ze sedla a přistál v prachu. Kolem ucha mu hvízdla další šipka z kuše a vzápětí ho těsně minulo kopyto jeho umírajícího koně.
Pád mu vyrazil dech, ale než se stačil vzpamatovat, zvedly ho silné ruce a vysadily do jiného sedla.
„Jeď!“ vykřikl Samuel. Sám zůstal stát, svého koně dal Simeonovi a jiný po ruce nebyl.
Simeon nedosáhl na třmeny, a tak jen sevřel koně stehny a rukama se chytil hrušky sedla. Ujížděl pryč a odmítal si připustit, že jeho pád bude možná stát Samuelův život.

"Ne... pře... pískli jsme to?" vysoukal ze sebe silně podnapilý muž a opřel se o rameno druhého.
"Nesmysl," škytl ten a pokusil se o úsměv.
Muži zaklesnutí do sebe se vrávoravě vydali na cestu domů večerním městem.
Jak to tak bývá, když se krví honí molekuly ethanolu, není to jednoduchá cesta.
Tak muži vrávorali a občas vrazili jeden do druhého.
Chodník jim vycházel vstříc.
Nakláněl se, vyrovnával jejich nejistý krok.
Odstraňoval výmoly.
Urovnával dlažební kostky, aby mužům ušetřil bolestivý pád na ústa.
Co na tom, že okolní domy praskaly...
Okenní tabulky se sypaly...
A jiné chodce srážely otřesy na kolena.

Zdálo se mu, že padá. Ale to bylo slabé slovo. Ve skutečnosti se řítil střemhlav dolů do propasti, která ho vcucávala jako černá díra. Byl naivní, když si myslel, že to večerní nevolností skončí. Měl dojem, že se dna ani nedočká, hlava jako by se mu chtěla rozskočit. Křičel by, ale nešlo to. Nemohl dělat vůbec nic.
A pak dopadl. Buch.
Prudce se posadil a rukou si mnul zátylek, kterým přistál na podlaze. A najednou to bylo pryč, jako by všude zavládlo ticho. Mimoděk přitiskl ruku na hruď. Jeho srdce tlouklo, zrychleně, ale tlouklo. Nebyl mrtvý. A bolest byla pryč.

Tkadlena v šedé říze stála rovná jako proutek a měřila si Gormlaith přísným pohledem. Gormlaith neuhýbala očima a čekala.
„Zestárla jsi,“ pronesla Tkadlena.
„Jsi o půl roku starší než já, Liadan, a viděla jsi mě loni,“ odsekla Gormlaith.
Vzápětí se obě rozesmály a padly si do náruče.
Zbytek dne jí Gormlaith vyprávěla, proč přišla.
„Je to jako by se s námi utrhl sráz a řítíme se po hlavě do někam propasti. Jen čekám, do jakého hnoje se zaryjeme obličejem, až dopadneme.“
„A máš nějaký nápad, jak tenhle držkopád zbrzdit?“ blýskla Liadan očima.
„Ne. Proto se chci podívat do Studnice světů.“

Cestu domů autem rezolutně odmítám. Máma má řidičák sotva čtrnáct dní a mně se ještě umřít nechce. (Jedna cesta mi stačila.) Před kostelem nafasuji koláčky (byly křtiny) a mířím do metra. Bezstarostně běžím po eskalátorech, když se mi dlouhá tkanička z jedné boty zasekne o háček na botě druhé. Letím dolů rovnou po hlavě. (Naštěstí přede mnou pusto prázdno.) Kutálím se dolů. V jednu chvíli to už vypadá, že zastavím, ale mrcha gravitace mi přihodí ještě pár kotrmelců nádavkem. Konečně sedím. Z ruky na mě smutně mžourá rozmačkaný koláček. Od kolen nahoru nemám ani škrábnutí. Můj anděl strážný je machr.