DMD

„Decrolyho metody mě uchvátily. Ten gentleman byl oázou živé vody v poušti prehistorických papedagogických pseudometod.“
„Nepřehánějte to s těmi předponami tolik. Nikdo vám nebude rozumět.“
„Ve dvacátých letech se situace ve školství zdála být neúnosná. Mohli jsme jen čekat, kdy přepjatá gumička praskne a vyprahlá Sahara se poprvé zazelená.“
„Vyčerpala jste mi celý dnešní příděl metafor. Navíc by to šlo říct mnohem jednodušeji.“
„Například?“
„Po první světové válce rostlo napětí mezi vědeckým a technickým pokrokem na jedné straně a školstvím zakonzervovaným v předminulém století na straně druhé. Významný byl především rozvoj psychologie. Řešením se stal vznik alternativních proudů ve vzdělávání.“

Sorry jako

„Šestatřicet minut do půlnoci. Začínáte nestíhat.“
„Přestaňte si laskavě hrát na přesný čas a radši mi pomozte něco pořádného vymyslet.“
„Lituji. Všichni jsme jeli lodí. A navíc z domova pryč.“
„Co Nina?“
„Nechápu, jak by vám moje druhorozená dcera mohla pomoci s tématem.“
„Zůstala v Rusku, totiž ve Svazu. To by snad šlo nějak narafičit.“
„Poprvé se provdala za knížete Obolenského,“ zabere se Adelaida do vzpomínek.
„A podruhé za muže z lidu, pana Kornějčuka,“ doplním já. „Nevíte o něm něco? Nebyl náhodou u dráhy?“
„Bohužel, nemohu sloužit. Vím o něm zrovna tolik, co vy. Chyba v transferu informací, či co.“

„Mohla bych vám zase vynadat. Jistěže výhradně kvůli tématu.“ V očích má jiskřičky a v hlase smích. Zdá se, že jsem ji konečně získala na svou stranu. Jen aby nám vydrželo.
„Proč tentokrát?“ hraju s ní.
„Důvod se vždycky najde.“
„Když mluvíte o svých studentkách a studentech, jste laskavost sama. Na mě pořád jen útočíte.“
„Vy nejste moje studentka. Samozřejmě, že se k vám chovám… odlišně.“
„A to pochopitelně znamená s patřičnou zdvořilostí a uměřeností, že?“
„Kdo si vymyslel postavu na pěst? Kdo mi říkal baba princmetálová? Kdo si teď nemá nárok stěžovat?“
„Ale drabblí se mi s vámi skvěle.“

„Ale to víte, že někteří se na gymnázium zapsali jen proto, aby se dostali do Československa. A pak pokračovali, aby mohli pobírat státní pomoc. Někteří si kvůli tomu dokonce ubírali roky. Tak staré maturitní ročníky svět neviděl.“
„Vy jste ovšem měla možnosti jim to… zatrhnout. Nepřijmout je na školu. Nevzít je s sebou do Československa.“
„V deformovaných krystalických mřížkách pyritu – tvrdí vědci vaší doby – se mohou nalézat nanočástice zlata. Možná se tam dostaly při krystalizaci, možná je tam ukryl Stvořitel. Já osobně jsem dělala všechno pro to, abych své studenty nekřivila. Vědcům navzdory z nich tím spíš rostli zlatí lidé.“

Někdy dojde vyřídilka i té nejvzpurnější a nejuhádanější postavě pod sluncem. Někdy jsem ráda, že jako její autorka znám její myšlenky. Někdy ne.
Když opouštěla Kyjev, nechávala za sebou celý život. Obě školy, jež řídila, a s nimi desítky žaček, které léta znala a milovala jako vlastní děti. (Jako by milovala Adelaidu. Jako milovala Marinu. Zoju. Kiru. Sergeje. A Gleba. Než zemřeli. Než ho zabili.)
Konstantinopol je jen zablácené město na konci civilizace. Děti ostatních emigrantů malé, usmrkané a nevzdělávané. A to nemá být. Tak společně s Petrem Petrovičem a Petrem Dmitrijevičem založila Ruské gymnázium Všeruského svazu měst v Konstantinopoli.

„Ve vašem případě je počátkem všeho empirická autorka.“
„A ta se vyloupla ze vzduchoprázdna?“
„Ne. Ta se vyloupla z malé holky, co ráda vymýšlela fantasmagorie; z vyhraného okresního kola olympiády v českém jazyce (protože se sama se sebou vsadila, že když to klapne, zkusí se do toho drabblení taky zapojit) a z výstavy Zkušenost exilu, na které definitivně propadla fenoménu ruské meziválečné emigrace v Československu.“
„A dál?“
„Dál jsem přišla já. Modelová autorka. V rámci téhle série taky personální čili homodiegetická vypravěčka a interní fokalizátorka.“
„Ale pořád jste nám neřekla kde.“
„V Praze roku 2024... Nebo v Kursku roku 1866.“

Počátek. Kde? No tady ne! Zpátky. O sedm slov dřív. Teď o třináct. To se pořád mění. Ale počátek tam pořád je! Na po... Na začátku. Vepředu prostě. Tak dál. Leží? Stojí? Spíš stojí než leží. Ani kdyby byl kurzívou, tak by úplně neležel. I když se říká ležaté písmo! Takže tam (víme kde) stojí... Víme co. A teď teda jako, koho čeho? Všeho? Času, prostoru, vesmíru a tak vůbec? Něco jako čtyřicet dva? To ne. Kdo by si troufl. Je to počátek všeho tohoto drabblete, tak akorát! A co je dál? Pokračování. Slova, slova, slova. A na konec: konec!

„Já sama?! Vy! Vy sama! Vy sama jste si mě vymyslela, přisoudila mi vzhled, názory i city! Předstíráte, že se mnou vedete rozhovory, ale přitom všechno, co já říkám, co si myslím – k ďasu! – co cítím, pochází výlučně z vaší pomatené představivosti! Dokonce ani tenhle dramatický monolog není můj! Chci svou svobodu, rozumíte?! Ale ne proto, že vy jste se tak rozhodla. Jsem autonomní literární postava! Alespoň jednou se chci projevit taková, jaká opravdu jsem! A přestaňte mi už konečně předepisovat každé slovo, které říkám!!!“
Zamrkám. Adelaida se hlasitě nadechne a upřeně mi zazírá do očí. Tohle bude ještě dlouhé.

„Za první války jsem řídila nemocnici. Invalidů tam bylo víc než sester.“
„Výborně, znamenám si.“
„Taky spousta zlomených mužů a mrtvol.“
„Ale no tak!“
„A byla jsem matka a můj manžel otec.“
„Vidíte, že to jde i pozitivně.“
„Jednou jsem viděla carskou rodinu. To byl rok 1913. Oslavy třístého výročí nástupu Romanovců na ruský trůn.“
„Takže můžu odškrtnout krále a královnu?“
„Ano. Ale nezapomeňte prosím, že tuhle historku jste si vyfabulovala a vložila do mého životopisu. Ve skutečnosti nemáte ani ponětí, jestli je tenkrát viděla.“
„Nevyfabulovala. Ukradla Vadimu Morkovinovi.“
„Prostě jste podvodnice, přiznejte si to.“
„Přiznávám. A splňuji tak téma.“