DMD

Za devatero horami
a devatero řekami
žilo bylo jedno velké úp
Trápilo spisovatele,
někdy nevydali ze sebe ani ťuk
Plašilo je, jak pobíhalo kolem,
půlnoc už se blíží, honem!

Číhalo na ně venku, doma, v práci i ve škole
Pera, notebooky a mobily odložené na stole
Každý duben zdivočelo
Někdy se i opíjelo
Přes to všechno ho spisovatelé měli rádi
S úpem, co říkalo si DMD, byli kamarádi

A když duben ke konci se blížil,
každý už se sotva plížil
Přesto květen ještě nechtěli
S poslední nedělí
se slzou DMD objali

Jestli DMD nezemřelo, dodneš žije
...a zbytek je historie

"Tyjo, já ale vůbec nevim, co psát. Copak jsem spisovatel? Já leda obrázky, když mi někdo udělá scénář, ale rozumíš, můj živel jsou tužka, pastelky, vodovky, tablet... se slovama to neumim. Slova jsou zrádný. A jakou přezdívku? Má mně to nějak vystihovat? Má to být vtipné? Nebo něco hlubokého, intelektuálního? Aby všichni viděli... ne, přestaň se předvádět, něco tam bouchni, vždyť je to jedno, v tom davu se ztratíš (právě, je tam lidí jak na Václaváku, nikdo si tě nevšimne - a je to dobře nebo špatně?)"
"Neštvi a piš!"
"Achjo."
Takže sosaci net. Vytvořit účet.

A zbytek je... však víte.

Z lesa to zavoní. Pryskyřicí. Pryskyřníky. Je… květen? Někde jsem ztratila měsíc života. Jeden celý duben.
Třicet šest plus jedno napsané drabble. (Plus jedno je tohle.)
Stovky přečtených. S nimi… Tisíce slz. Tisíce úsměvů. Nesčetné chvíle němého úžasu; to přece nemůže být jen sto slov, to je román, to je celý svět. Myšlenka-bumerang: tohle nepatří jen sem; tohle by mělo zaplnit veřejný prostor. Komentáře, někdy se rozvíjející v dlouhý dia-tria-polylog, jindy zanechávající rozpaky. Řekla jsem něco špatně? Promiň, asi Ti nerozumím. To nevadí. Ani tentokrát obloha nespadla.
Duben. Měsíc drabble. Měsíc virtuální (?) blízkosti. Neztratila jsem ho. Našla.
Nikdy nepřestanu děkovat.

Zde leží počátek všeho, DMD. Biologický otec tvůrčího zápalu, nejistá konstanta moderní doby.
DMD je kapitola sama pro sebe, kde vrána k vráně sedá. Nemusíte mít pracovní obuv a můžete pracovat - tedy při plném vědomí psát. Každý ovšem na vlastní pěst, neboť dobře známe herní princip.
Jako nápověda slouží téma, které bývá často viděno z jiného úhlu pohledu. Osvědčilo se myšlenky protřepat a nemíchat.
DMD není žádná slepičárna. Skvělí autoři už zde spustili kotvu a patří mezi bezpečné známosti. Není tu žádný podvodník, co by vám podsunul kočičí zlato nebo nabídnul otrávené jablko. Pokud by někdo porušil respektující výchovu, uslyší: Jsi-li sobec; opusť obec! Neodejde-li, zazní: Uhoď ho, nemá žádné kamarády! Když přesto neposlechne, čeká ho defenestrace.
Mnozí jako první čtení po zveřejnění drabble hltají komentáře. Já sama také. Ostražité babské ucho uslyší všechny hlasy. Díky vodnímu příměří není DMD úsekem častých nehod, ale je soutokem tolerance a porozumění. Je srdeční záležitostí. A jak víme, srdce je párový orgán.
Poslední duben je jako poslední vlak domů. Někdo se možná bude bez DMD cítit nepatřičně jako gumička na poušti, nebo bude smutný. Jiného čeká velký flám. Nás všechny pak výběr z hroznů v podobě nejlepších stoslůvek.
A zbytek je jen historie.

„Uzavřeno, konec, finite incantatem,“ usmívám se. „Poslední drabble, téma rovnou od Glorie, co víc si přát…“
„Třeba hodnější a ke své autorce laskavější postavu. Zdravím Ryu!“ zajiskří Adelaidě v očích.
„Ovšem. Ale to bych pak měla klidný a pokojný duben, což nelze připustit,“ odvětím, vychutnávajíc si tentokrát vlastní jedovatý podtón. Koneckonců, kdy jindy než dnes.
„Ale stejně vám budu chybět.“
„To nepopírám. Protože: ‚Na časy blýská se a my stále dál táhnem ten dřevěnej prám‘, “ zanotuju, jen malounko falešně, a zvednu šálek horké čokolády (zdravím všechny týrané postavy z letošních seriálů a poloseriálů) k přípitku. A zbytek? Vždyť to znáte…

Adelaida stojí u okna, usmívá se a poprvé za celou dobu vypadá opravdu spokojeně.
„Rodinu – máme. Studium – máme,“ začínám rekapitulovat. „Pedagogickou kariéru – máme. Život během první světové a občanské války – máme. Konstantinopol – máme. Život v Československu – máme. Druhou světovou válku a následný odchod k dceři do Belgie – velmi přibližně, máme.“
„Co dělat; relevantní informace chybí…“
Stružky jednotlivých drabblat se stékají dohromady, aby vytvořily portrét jedné ženy. Obyčejné. Nevšední.
A mezi řádky, jako když se teplá a studená, sladká a slaná voda nechtějí smísit, se proplétá stín jiného příběhu. Snad veselejšího. O jedné svéhlavé postavě a její autorce. O limitech fikce.

„Předloni jste psala o Grigoriji Širjajevovi, vzpomínáte? Hned několik drabblat jste věnovala jeho vztahu s první manželkou a dcerou. Tu manželku i povahu jejich vztahu jste si zcela vymyslela! A ze starého cholerika udělala laskavého, klidného biootce, který předběhl svou dobu o dobrých sto dvacet let!“
„Tak už toho přece nechte.“ Zvedám ruce nad hlavu, udolána argumenty. Možná Adelaidinými, možná vlastního svědomí. „Že jsem si Naděždu vymyslela a jeho vztah k Julii upravila, jsem přece přiznala. A příště budu opatrnější. Přinejmenším v mojí hlavě jste vás, postavy, a vaše předobrazy dokázala separovat dokonale. Smír?“
„Smír. A mohly bychom si tykat.“

„Domnívám se – a doufám, že se vás nijak nedotknu, když budu mluvit zcela otevřeně – že jste nesplnila naši dohodu. Věnovala jste se životu mého historického předobrazu. Dobře, měla jsem to očekávat, ostatně jste to i čtenářům slíbila. Nicméně veškeré mé snahy zavést jasnou dělicí čáru mezi fikční postavou a (kdysi) živým člověkem jste buď smetla pod koberec, nebo obrátila v žert. Zcela vědomě tuto hranici stíráte, ač velmi dobře víte, že chování vašich postav mnohdy příliš nekoresponduje s charakterem jejich předobrazů. Aťsi v dobré víře, aťsi po vůli tématům! Jste lhářka!“
Mlčím. Co bych říkala, když má ve všem pravdu.

Sedí přede mnou, a má ji jak vyšitou. Takovýhle případ jsem dlouho neviděl. Řeč je samozřejmě o tématici.
Oči rudé, kolem nich tmavé kruhy. V prstech cosi křečovitě svírá.
"Myslela jsem," škytne, a vloží si do úst zvláštní tabletu, "že letos to půjde dobře. Že budu stíhat psát, číst a komentovat."
Kývnutím ji vybídnu k pokračování.
"Nejím, nespím, nestíhám." Pohled se jí zamlží, a bezmyšlenkovitě si dá do pusy další kousek.
"Jak to zvládáš?" ptám se nechápavě.
Dnes poprvé se usměje. "To bys chtěl vědět."

Nakonec jsem tajemství přece jen odhalil. Zbyl tu po ní obal s nápisem hroznový cukr.

Byla jedna povídka, která ale byla moc krátká na to, aby z ní byla knížka. Byla moc krátká i na to, aby z ní byl sešit. Vešla se na jediný malý kus papíru, tak malá byla.
Povídka se bála, že ji nikdo nebude chtít napsat ani číst.
Pak se ale dostala do hlavy člověka, který se snažil vymyslet povídku do jedné psací výzvy.
Povídka se nechala napsat. Objevila se na webu, kde byla spousta povídek stejných jako ona! Povídka zjistila, že má přesně sto slov a že takovým povídkám se říká drabble - a v dubnu je chtějí číst úplně všichni!