DMD

„Vypadáte jako po flámu!“ pronese místo pozdravu. Pak se opraví: „Ne, vypadáte jako na flámu.“ Za roli rozhořčené Spravedlnosti by zasloužila Oskara.
„Pořád mi otloukáte o hlavu, že jste jen literární postava, že s reálnou A. V. Žekulinou nemáte nic společného a že kdyby mohla, nejspíš by mi za tenhle seriál pěkně vyčinila… Jenže jste při tom na něco zapomněla.“
„Poučíte mě?“
„Tak jako vy jste postava, jsem já jen modelová autorka. Avatar fungující výhradně v rámci drabblat. S tou skutečnou můžu mít společného hodně – nebo taky nic. Většinou fungujeme odděleně; ale o nemoc se se mnou nezapomene podělit nikdy!“

Pro jednou neříká nic. Stojí, dívá se na obrazovku počítače a vypsané téma. Na čele se jí dělá kolmá vráska. Chtěla bych hádat, na co myslí – ale ona celá je jen v mé hlavě a všechny její myšlenky byly dřív moje. Pak konečně prolomí ticho: „Já vám o ní řeknu, ale budete muset použít ten chlíveček jménem Varování.“
Mlčím.
Čeká.
Kývnu.
Kývne.
„Musela byste do něj vypsat tohle: Za prvé: těhotenství a porod. Za druhé: smrt dětí. Za třetí: válka. Za čtvrté: násilí na dětech. Za páté: vražda.“
„Já vím.“
„Potom bych vám vyprávěla příběh. O dvanácti dětech.“
Mlčím.
Mlčí.

Držte mě, vykřikla jsem. Nebo se obrátím a budu utíkat proti proudu času tak daleko, až bude jenom prázdno. Protože nejsem nic.
Držte mě, vydechla jsem zmučeně. Nebo se propadnu tak hluboko, že nikdy nikdo nespatří mou tvář. Protože nikoho nezajímám.
Držte mě, zaskřehotala jsem. Nebo se ztratím v té nejtemnější chvíli. Neboť jsem nedostála tomu, čemu jsem dostát chtěla. Nedokázala jsem ještě nic.
Držte mě, zašeptala jsem plačtivě a ony se kolem mne semkly a řekly: “Neboj se, příští rok uspořádáme DMD, to tě zaměstná a nebudeš mít čas myslet na to, že na tebe padají depky z narozenin.”

Ježek z pece leze na lup,
vagón vyje na měsíc.
Tichá voda v stínu chalup
šach mat šeptá z plných plic.

Tu psavci ducha svobodného
vypouštějí ze svých per
vrásky z lásky, četné kvízy,
inspiraci ber, kde ber.

Mučenka se všemu směje
jak ženy, jež milujeme,
když úpíme večerem
při paralýze výběrem.

Já punkově přišel napřed,
abych zhasnul jsem a zamet.
Múzy, vzácné paní,
vstanou za svítání.
Ať jsi člověk, nebo myš,
hlučné ticho nerušiž.

Kdybyste Sosákům snad
chtěli něco vytýkat,
myslete si, že jste spali,
když jste o retenci psali.
Nikdo nebuď nabroušen.
Klam to nebyl, byl to sen.

Paralýza výběrem, výlet do prázdna, hluk ticha se nesl kanceláří. Přemýšlel, jestli bude černá ovce nebo bílá vrána korporátu, známky punku jako poznávací znamení odhalí jeho svobodného ducha, omyl moderní drezůry a místo práce bude milovat ženu svého šéfa a nosit jí čerstvě nařezané kočičky, malovat jí lepší svět, jenže práce je plná bujarých strkanic o místo a ve válce mlčí múzy, takže výsledkem bude tichá voda, vrásky z lásky a umučená mučenka. Šach mat. Zahájil mentální gymnastiku, naházel do hrnce generátor náhodných slov, ví, že práce je neslučitelná se životem, ale on se bude držet a zhasne jako poslední.

Když slova znamenají život, nejde je nepustit ven.
Jenže slova chtějí být čtena, slyšena, vyžadují reakci.
A co když ta nepřijde?
Kolikrát můžete v komentářích slyšet jenom cvrčky, než se začnete ptát, jestli opravdu máte ještě stále co říct?
Když to nikdo nechce slyšet, je snad proto lepší mlčet?
Kolik hlasů takhle zmlklo, když se jim nedostalo odpovědi?
A co s těmi děrami, které po nich zůstaly?
Faobe, Lee, Kumiko... vaše slova chybí. Ne jen pro ně samotné, ale i pro reakce v místech, kde jiní už dávno otupěli.
Snad se zase někdy, až zmlkne zbytečný hluk, uslyšíme v dialogu.