DMD č. 17. pro 17. 4. 2020. Téma: Splynutí uší

Na porod si nevzpomínala. Bolest, strach - a pak nic. Probrala se až druhý den, bledá a neskutečně slabá. Byl u ní David.
„Kde je?“ zamumlala.
Brácha se usmál. „S tatínkem. Skočím pro ně.“

Vešli do dveří. Milovaný muž, v náručí děťátko. Zoufale po něm vztáhla ruce. Pevně dceru sevřela, pro slzy neviděla. Lehce jí přikryla uši. Neposlouchej, maminka pláče, ale štěstím! Přitáhla manžela do objetí. Splynuli v jedno, drž mě, nepustím!

Vůbec tu nemusela být. Zachránily ji tři balíčky krve.
O týden později šel manžel i bratr poprvé darovat.
Za rok se přidala. A pak si vzpomněla na strýcovy ledviny.

„Jak to, že jsi nikdy nedospěl?“ napadlo mě znenadání.
„A co to znamená dospět?“ odpověděl otázkou.
„To přesně nevím,“ připustil jsem, „ale dospělí se tolik neptají... tolik nediví.“
„A co zbývá než se divit, když slyšíš všechnu tu krásu?“ podivil se Malý princ.
„Jakou krásu?“
„No přece hvězdy. A písek a vodu...“
Ohlédl jsem se. Studna byla daleko za námi. Ale při pohledu na Princův upřímný údiv mi to nedalo. Napínal jsem sluch, co to šlo, a na kratičký okamžik, jako bych snad skutečně na pozadí dun zaslechl šepot písku a hvězd, a zase bylo ticho.
„Já bohužel nic neslyším.“

Říká se, že hudba je kouzelná.
No, nevím.
Byli jsme zrovna na lovu reprohluktorů, které někdo z přeživších nahlásil.
Tihle malí jsou snadnou kořistí.
Stačí na ně hodit síť a rychle se dostat k ovládání hlasitosti.
Podle hluku jsme je vystopovali v boční uličce hned za náměstím.
Dejv se zrovna chystal hodit kovovou síť, když...
Zakryl nás stín.
Tyčil se nad námi 3000 waťák.
A hned spustil.
Ten hukot nás porazil na zem.
Sašovi spadla ochranná sluchátka.
Pokusil se rychle chytit za uši, ale bylo pozdě.
S hrůzou jsme se dívali, jak mu uši splývají s hlavou.
Už nikdy...
Neuslyší!

Krvavý hadr přistál v kádi, na hromadu znečištěných prostěradel, použité buničiny, roušek a rukavic. Věci ke spálení.
Tělo, které ještě před chvílí leželo na posteli, dopadlo na dno čerstvě vykopané jámy. Na hromadu jiných těl. Chladných, ztuhlých, bezkrevných.
Teď se o pozornost hlásí další – zmítaný horečkou, sužovaný mučivou bolestí. Třese se, kvílí, plive krev, močí pod sebe.
„Nestůj tam jak solný sloup a podej mi ten protihorečnatý lektvar!“
Clara stojí uprostřed místnosti, naplněné zkaženým vzduchem hniloby. Neslyší. Všechny zvuky, obrazy a pachy splývají v jeden příšerný ochromující vjem.
„Claro!“
Důvěrně známé ruce ji zachytí před pádem.
„Pojď ven. Potřebuješ pauzu.“

Zoufale by potřeboval tlumočníka. Slova mu splývala, podobnost obou jazyků nepomáhala. Spíš naopak. Významy i výrazy se mu pletly, psanému textu skoro nerozuměl. Jak ale přednáška střídala přednášku, praxe praxi a pijatyka s přáteli pijatyku s přáteli, začal zjišťovat, že najednou už to docela jde. A když potom začal česky i číst a s Emílií se opatrně zkoušel domluvit její mateřštinou, zjistil, že na ulici rozpozná, kdo mluví česky a kdo slovensky, a že se mu ta řeč vlastně docela líbí.
Někdy v té době mu vytanula zastrčená vzpomínka. V té chvíli věděl, že se brzy proslaví. Velice, velice brzy.

Sandrika okouzlila vůně linoucí se z kotlíku. Bezmyšlenkovitě se naklonil, aby se mohl zhluboka nadechnout té lahodné vůně. Ani si nevšiml, že se nad kotlíkem sklání mladá žena, aby zamíchala obsah. Dotkli se uchy a oba rozpačitě ustoupili.

Omlouval se jí, ale ona jeho jazyku nerozuměla.
Něco mu říkala, ale z jejího nářečí dokázal pochytit jen pár slov.
Po chvíli se mezi nimi rozhostilo trapné ticho.

Netrvalo však dlouho. Najednou se k nim přiřítil Robin a chrlil ze sebe jednu větu za druhou. Sandrik s obtížemi pochytil, co se mu přítel snaží říct.
Brett byl v nebezpečí a potřeboval pomoc.

Konečně mám volno ke psaní…

Jarča Horská se zasnila. Už tento večer se znovu setká se svým nejmilejším. Kam ji asi tentokrát Kamil vezme? Jarča by si nejvíc přála procházet se rozkvetlým Petřínem, ruku v ruce se svou láskou. Toužila po vůni jabloňových poupat halících větvičky ještě v pátek smutně holé, po jejich jemné růžové barvě. Oblékne si novou blůzku s manžetami staženými v bohatých volánech. Má stejnou barvu jako květy jabloní. Kamilovi se Jarča nejvíc líbí právě v jemných jarních barvách. Je tak romantický...
Ó, jak nesmírně touží po splynutí uší

KTERÝ LUMP MI Z KLÁVESNICE VYLOUPL PÍSMENO DÉ?

Ben na levé ucho neslyšel od narození. Kde přišla o pravé ucho Bana, se nikdy nezeptal. Jizvy, které se jí táhly po tváři až k zátylku, nedávaly naději na nebolestivou odpověď.
Potkali se na jedné z mála bezpečných cest a rozhodli se pokračovat spolu. Skrývali se před zřídka projíždějící obrněnci. Ruku v ruce utíkali zvuku výstřelů. Vyhýbali se zbytkům měst, odkud k nim doléhaly výbuchy.
Nakonec dosáhli svého cíle.
Kontinent spálený válkou jim zůstal za zády a oni se posadili na mořské pobřeží. V objetí, hlavy pevně přitisknuté ucho na ucho, si, zaliti paprsky zapadajícího slunce, společně vychutnávali požehnané ticho.

Nejvyšší královská hofmistryně neponechávala nic náhodě. Její hlavní povinností byla péče o blaho jediné paní a vládkyně, a proto musela znát každý její krok, její dech, její myšlenky. K tomu potřebovala stovky očí i uší. Každá služebná od vymetačky pavučin až po královskou garderobiérku měla denně za úkol hlásit vše, co viděla a slyšela. Hofmistryně jim bedlivě naslouchala, dokud její přehled nebyl kompletní. Teprve poté vstoupila na své oblíbené jeviště v královniných komnatách a zahrála oslnivé představení - s královnou Annou jako marionetou v hlavní roli.
A bývala by dotáhla svou vládu k dokonalosti, nebýt té zpropadené ambiciózní mrchy Abigail Mashamové.

Bývaly i lepší časy. Mnohem lepší. My si je dobře pamatujeme. Tehdy nám to ještě slušelo. Dva elegantní černé drátky spojující uši. Dokonale držící. A nezamotávali jsme se. Také nás všichni obdivovali.

Náš majitel nás měl moc rád. Procestovali jsme s ním kus světa. Jaký to byl pocit, když nás všude nosil! Ale taky se mu to šeredně vymstilo. My jsme ten vlak viděli, ale varovat jsme ho nemohli. Byla to hrozná tragédie.

No, a teď jsme rozbitá. Už nás nikdo nenosí. Ale nemůžeme si stěžovat, protože nás pořád ještě nevyhodili. Kupodivu si nás schovávají. I nefunkční. Proč? Nemáme ponětí.