DMD č. 17. pro 17. 4. 2020. Téma: Splynutí uší

Chlad zatuchlého sklepního prostoru, mihotavé světlo svící a slabý zápach hub.
"Odvrhněte všednodennost, ustrňte v povznesení ducha a naslouchejte moudrosti posvátných svitků."
Visí na ní dychtivýma očima, ani nedýchají.
"Össenská moudrost praví: nech oči své, aby splynuly s tmou, jen tak znovu nalezneš světlo. Nech uši své, aby splynuly s tichem, jen tak zaslechneš píseň Akkütlixovu v mnohosti Vesmíru. Nech duši svou, aby splynula s prázdnotou, jen tak pocítíš vesmírný kruh dokonalého bytí!"
Trochu se zděsí. Co to plácá, takovou hovadinu jí přece nemůžou věřit!
Dychtivě se naklánějí, chlap v rohu vypadá, že dosahuje extáze.
Ëltaühl si povzdechne.
Zřejmě můžou.

Domů dorazil pozdě, zdržela ho práce. Jenže doma nikdo. Xeno porušil zákaz. Kontrola vybavení na lov příšer ukázala, že detektor je pryč. Okamžitě aktivoval sledovací kouzlo, které po posledním držkopádu tajně vložil na syna. Oprávněně, zase byl v lese.

Našel ho uprostřed hvozdu společně s malým Weasleym. Oba v transu.

Opatrně se rozhlížel, když kousek od něj praskla větvička. Zpozoroval dvě odcházející ženské postavy. Malou a velkou.

„Siréno! Co tě to napadlo?“ hudrovala větší.
„Nemohla jsem si pomoct,“ popotahovala menší.
„Málem jsi je zpěvem uspala navždy. Copak neznáš naší moc?“

Láskorád na víc nečekal, musí chlapce zachránit ze spárů smrti.

„Gé,“ sdělila Cosette lakonicky, ani nezvedla hlavu od rozečtené knihy.
„Jak gé?“ zaškaredila se Toninka.
„Mělas hrát Gé, ne Á.“
„Hrála jsem Gé.“
„Nehrála,“ pousmála se starší sestra. Vstala a přešla ke klavíru. „Správně je: Cé, É, Gé, É, Gé. Poslouchej.“
Zamračila se. „To jsem přesně hrála.“ Cvičit na klavír ji ukrutně nebavilo, zvlášť v přítomnosti starší sestry a jejích až příliš citlivých oušek.
„Ale kdepak. Hrála jsi: Cé, É, Á, É, Gé. Slyšíš ten rozdíl?“
„Nemám na hudbu vlohy. Prostě mi to splývá. A vůbec, tohle,“ ukázala na klavír, „mi v životě vůbec k ničemu nebude.“
Samozřejmě se spletla.

Sestra Mína mu čistí nohu lihem, pálí to jako rozžhavené železo. Vyhýbá se jejímu pohledu, zatíná zuby a zírá do zdi. Na bílé ploše se chvěje její stín, neostrá silueta bez tváře.

"Máte nohu pořád hodně oteklou. Zarudlou." Líh zastudí, stehnem mu projede bolest. Cukne pohledem. Do výhledu se mu dostane plavý pramen vlasů a drobný boltec.

"A jste hrozně bledý," sestra pořád mluví, moc jí neposlouchá.

Nakloní hlavu a zkouší dostat to malé něžné ouško do zákrytu s větším stínem. Skoro se mu to daří.

"Jste takový červeno-bílý," zasměje se.

Obraz a stín se prudce rozjedou.

"Mlčte, probůh! Mlčte!"

„Nerad to říkám, ale myslím, že to nefunguje,“ podrbal se ve vlasech.
„To není možný. Ladil jsem to skoro do tří do rána, musí to fungovat!“
„Možná chyba navigace.“
„Mají lepší orientační smysl než já!“
„Ne že by to něco znamenalo,“ podotkl.
„Strašně to šumí,“ zkusmo foukl do trubičky.
„Tak se na ně podíváme,“ povzdechl si.
„Nejde to. Zpětný chod nefunguje,“ zasykl.
„Jo, nějak se to cuká.“
„Třeba... to někdo z nich očaroval. Silné protikouzlo,“ zvedl obočí.
„Jenže to budeme muset projít celé zabezpečovací zaklínadlo!“ zaúpěl.

Ultradlouhé uši svázané na úhlednou mašličku sebou schlíple cukly.
Molly Weasleyová se spokojeně usmála.

Protože vody života nebylo moc, do rána samozřejmě nevydržela, a protože do rána nevydržela, děly se v síči věci. Už krátce po půlnoci se například jeden naíb, Stilgar se jmenoval, pokoušel vysvětlit Edvinovi s Rickem, jak vycítit příchod písečného červa.
„Musíte víc než jen naslouchat,“ vysvětloval a viditelně měl problém zaostřit na ně, tak to rovnou předvedl a položil ucho na písek. „Musíte slyšet dunu, skrz niž tvůrce přichází, vaše uši musí splynout s pískem, být ten písek...“
Rick s Edvinem se na sebe podívali, dopili a zkusili to tedy taky, aby se neřeklo.
Neslyšeli však nic než Stilgarovo chrápání.

Splynutí uší
i našich duší
víš, že ti to dnes moc sluší?
můj duháčku
sny se neplní
většina z nich
ale některé přece ano
probudíš se ráno
a myslíš, že tě nic dobrého nepotká
úplně zapomeneš, že máš po boku člověka
dobrého kamaráda
parťáka ve zločinu
někoho, kdo miluje, co ty
předáváte si štafety
ve zpěvu
jeden vyje hůř než druhý
nikdy ani špetka nudy
Avril, Green Day, Nirvana na plný pecky
vzpomínám na chvíle všecky
krásné, plné rajské hudby
klávesy, kytary, bubny
pořád sním a na dary nedbám
kvůli svým hradbám
život svůj milý pomlouvám
za to se omlouvám

„Teď se už jen položte na podložku, nechte kotníky spadnout od sebe, ruce dlaněmi vzhůru,“ nese se místností uklidňující hlas instruktorky. „Zavřete oči a vnímejte své tělo.“
Mezi ležícími cvičícími se líně proplétá orientálně neurčitá relaxační hudba, světla jsou ztlumená, dech všeobecně vyrovnaný.
„Představte si, že jste jako čokoláda na slunci. Rozplýváte se, nejprve vaše prsty na nohou, vaše kotníky, lýtka, kolena, stehna, pánev a břicho, celá vaše záda, vaše páteř, ramena, lokty, zápěstí, všechny prsty na rukou. A konečně krk, vaše hlava, uši...“
Instruktorka otevře oči a blaženě se usměje. Všechny cvičenkyně úspěšně splynuly s podložkami. „Konec lekce. Namaste.“

Sýkorova skupina jsou řidiči. Přijíždí s malým autem, odjíždí s cisternami, náklaďáky...
Občas ale najdou i něco menšího.
Přeměnění si nic nepamatují. Jejich mozky ne. Jejich těla... to je jiné.
Raubíř seděl na obrubníku a divně se kýval. V ruce pevně svíral malou krabičku a široce se usmíval.
„Jsi v pořádku, člověče?“ zeptal se ho opatrně Myšák. S Raubířem nikdy nevíte.
„Cože? Jasně... sedej,“ ukázal mu Raubíř.
„Proč?“
„Sedni. Hele!“
Zmáčkl tlačítko na krabičce.
Cvak!
„Na!“
Vytáhl si z jednoho ucha pecku a podal ji Myšákovi.
Ruce si pamatovaly, jak se nasazuje.
„Tuhle mám nejradši.“
Cvak!
Hey, Jude...
Pamatují si.

Šumař se nechal odvléci do místnosti, kde většina podlahy byla hluboko pod úrovni země. Alespoň takový měl pocit po zalehnutí v uších které bylo tak výrazné, až mu připadalo, jako by mu obě uši splynuly v jedno. Místnost byla nízká s plísní po stranách. Šumařovi se špatně dýchalo, neboť se mu zdálo, že okolo přítomné houby mu odtrhují zbytky vzduchu od úst. Uprostřed místnosti bylo křeslo potřísněné výměšky předchozích obyvatel a Šumaře do něho silou upoutali. Ne, že by se moc bránil. Přestože netušil, co se děje, postupem času a navzdory snahám zjistil, že odpor je přes sílu věznitelů marný.