DMD č. 23. pro 23. 4. 2020. Téma: Masky

Bernard hodil do batohu kartáček na zuby. Zapnul zip.
„Přenášedlo je připravené,“ ozval se Dracův hlas.
Clara seděla za pracovním stolem. Zírala na sbalený výzkumný materiál. Pět let jejího života v krabicích.
„Kam se vlastně vracím?“
„Domů,“ odpověděl Bernard.
„Domů,“ zopakovala. Znělo to skepticky. „Do staré dobré Anglie. Do iluze láskyplné domácnosti.“
„K rodině, Claro.“
„Jistě.“
Vstala. Na záda vzala krosnu.
Než proklouzla ven, zachytil její paži.
„Prostě si nasaď zpátky masku milující manželky a vydrž to aspoň, dokud Grace nenastoupí do Bradavic. Víc po tobě nechci.“
„Víc ani nedostaneš, Bernarde. Takže tu masku správného chlapa už můžeš klidně sundat.“

Noční můry byly jasnej dýl. Jako jasný, ne? Za něco ty prachy musej bejt. A beztak byl imrvére jednou nohou v krimu, takže bejt celej den zavřenej v tom jejich Institutu ho nějak jako extra netankovalo.
Ale vo tomdle se nic neřikalo! Byl probuzenej, kurva. Ve dne se, ty vole, sny přece nezdaj!
Všichni měli takovej hadr přes ksicht. Doktoři, sestry… Fakt hadr, jakože barevnej. S vobrázkama, vole.
Nevěděli vo tom.
Viděl to jen von.
Kurva, vole, je to zasraně děsivý nevidět lidem ksicht!
Prej se s těma jeho snovejma sračkama stala nějaká nehoda.
Prej už je to na furt.

Vyběhla před dům s stáhla si voal hlouběji do tváře, aby z ní nebylo vidět nic než oči. Její maska neměla jen za úkol ji skrýt a zároveň odhalit, k jaké skupině patří. Chránila i její trýznitele před hlasem svědomí. Jen díky ní nemohli pohlédnout své nelidskosti do tváře. Maska, kterou nosil její národ, zakrývala znetvoření o to krutější, že ho způsobili lidé lidem ze závisti. Ilan patřila k podrobeným, k těm, od nichž se s hrůzou odvraceli a které v témž okamžiku potřebovali ke svému přežití. Na rozdíl od svých soukmenovců ale měla důvodů ke skrývání tváře podstatně více.

„Nechám vás o samotě, pacient není nebezpečný. Až budete chtít odejít, zazvoňte.“ Dveře se za ředitelem zavřely, zámek zapadl.
V ten moment muž odhodil hůlku a vrhl se k Lence.
George také, ve snaze ji chránit. V příštím okamžiku se ale zmateně zarazil.
Reginald Scamander a Lenka se šťastně objímali.
„Vy jste to šílenství jen hrál,“ vydechl George, „Proč?“
Starý muž zvážněl. „Můj... syn... toužil po moci. Přijal černou magii. Chtěl mě zabít, když jsem to zjistil. Nakonec mě jen připravil o kouzelnické schopnosti, o rozum, a zavřel do blázince. Už chápete? Nesměl zjistit, že to druhé se mu nepodařilo.“

Tvař se, že tvou loajalitou nic neotřáslo. Na ničem ti nezáleží, kromě moci a prospěchu jako ostatním. Obleč zbroj, protože sis vydobyla místo. Ne snad proto, že se s haradskými přátelíš.
Předstírej pokoru před svými vězniteli. A pak udeř.
Odevzdaně uhni pohledem, když se na tebe bratr podívá těma ledově modrýma očima, přiznej chybu, tiše skloň hlavu. Křičet můžeš jen v duchu, o svém ochromujícím strachu, že už tě nikdy nevezme za sebe na koně, nikdy se s tebou nebude smát.
Předstírej pokoru...
Krev se žene do tváří, rty se vztekle semknou.
Dost!
Nepotřebuje to. Nepotřebuje předstírat, že není šťastná.

Novinář byl nadšený. DVA lamači ženských srdcí za cenu jednoho?
„Proč jste se rozhodli spolu bydlet?“ položil zásadní otázku.
„Víte, kolik dneska stojí dům v Santa Monice?“
Fotograf udělal ještě pár fotek. Společná snídaně. Vaření. Četba u krbu. S piánem. V bazénu.
Perfektní život svobodných mládenců.
A obrázek, do kterého se čtenářka mohla projektovat a představovat si, že zrovna ona je na místě Randolpha Scotta a sdílí domácnost s Carym Grantem. Nebo naopak.

*
„Dva svobodní mládenci. Žijící spolu. Vařící spolu. Scotty, jak nám tohle může procházet?“
„Lidi vidí jen to, co vidět chtějí,“ Randolph pokrčil rameny a přivinul se blíže.

Za maskou lásky skrýváš zlost, temnou minulost
Za maskou zlosti strach, jsi vrah
Za maskou strachu zranění, své navždy tiché ztracení
A za zraněním?
Tam do krve rozdrápanou nahou duši

Co je za ní? Můžeš jen tušit. Tak daleko jsi nikdy nedošel…

Snažíš se vyléčit zranění, zahojit rány
Snažíš se zbavit strachu, zbavit trémy
Snažíš se ovládnout zlost, překonat minulost

Nezabírá? Neúspěchy jen sbírá?
Možná, že když jich posbíráš dost, slepíš se z nich dohromady.

Za maskou ztratil jsi sám sebe
Dosáhne rozdrobený člověk nebe?
Snažíš se v každé možné chvíli
A úsilí nevede k cíli

Zkusil jsi někdy milovat?

Cesta pouští ubíhala pomalu a monotónně. Nasadil se šátek přes obličej, aby chránil před pískem a mohlo se vyrazit.

Robin si pomyslel, že je to příjemné. Skryl obličej a nemusel se tak namáhat nasazovat masku a předstírat emoce, které se od něj očekávali. Doposud byl v jejich výpravě za toho šaška, co nezkazil žádnou zábavu. Jenže už neměl sílu dál předstírat. Byla to role, kterou si vybral, protože co jiného mohl nabídnout? Sandrik měl své vědomosti. Brett životní zkušenosti.

„Sandriku, vadilo by, kdybych začal psát zápisky do deníku?“ zeptal se a byl rád, že může skrýt nadšení z kladné odpovědi.

„My dva jsme před sebou nikdy nic nepředstírali, viď?“ zeptala se Gormlaith.
„Řekl bych, že ne,“ pousmál se Yaran.
„Nemyslíš, že možná proto nám to nevyšlo? Že kdybych já se snažila vypadat jako někdo, kdo od života nečeká víc než jen míchání bylinek, a ty jako někdo, komu ambice nevadí, že bychom spolu zůstali?“
„Žádná maska nevydrží navěky,“ zavrtěl hlavou. „A tvoje přímost se mi na tobě líbila vždycky nejvíc.“
Zastavila se a vzala ho za ruku. „Můžeme tedy předstírat aspoň teď?“ požádala. „Můžeme se na chvíli tvářit, že se pořád milujeme?“
Pohladil ji po tváři. „To přece předstírat nemusím.“

Ginny běhá hystericky po pokoji, za hodinu začíná maturitní maškarní ples a ona si ještě nevymyslela masku. Na maškarním byla naposledy v pěti, na konci školky a to šla samozřejmě za vílu.
Rychle si čte zprávy na whatsappu, projíždí hromadnou konverzaci, ale nic, nikdo nepsal. Věděli to už dlouho, ale ona na to zapomněla, včera v noci jim to napsala učitelka, no prostě málo času.
Do pokoje vstoupí její tříletá sestra Melisa a podá jí tašku...
„Sestšičko, já pjo tebe mám pšekvapeníško, na tvůj maškaní pjes, ňa."

Dlouhé modré šaty a paruka s korunkou...
„Ach ne, ale nemám na vybranou."