DMD č. 23. pro 23. 4. 2020. Téma: Masky

Schovávala se na záchodě a zoufale se snažila své oči dostat zpět pod svou kontrolu. Zatím každé přeskakovalo z místa na místo jako divoce ubíhající filmový pás. Čas od času potkala člověka, ale její hlas byl pořád s ní ve škole a mrkat nedokázala. Pokoušela se dýchat a s panikou zklidnit i svoje oči, ale nezdálo se, že by to mělo valného účinku.
Najednou byla na mýtině – oběma očima! Na okolních stromech viděla další jako ona, vsazené do kůry jako podivné masky. A uprostřed teta Zelda a Ambrose. Úlevou se skoro rozbrečela.
Zkřížila ruce před sebe. Nadechla se. „Ianuae magicae!“

Termojaderné hlavice explodovaly a vesmír okolo federálních lodí vykvetl září desítek nových sluncí. Ničivá energie narazila do boku křižníku UFSS Aurora a rozdrtila ho. Kusy silného pancíře se uvolnily a jako šrapnely proletěly celou lodí.
Některé si našly cestu skrz můstek, roztrhaly několik důstojníků a otevřely tuto sekci lodě vesmírnému vakuu.
Přesně pro tyto případy byly navrženy kombinézy všech příslušníků námořnictva. Při ztrátě tlaku bylo ale potřeba okamžitě si nasadit masku. Objemnou masku ale u sebe většina posádky navzdory směrnicím nenosila, až do této chvíle bylo nemyslitelné, aby někdo napadl federální křižník.
Jenom na můstku kvůli tomu zemřelo třiadvacet lidí.

Místností ladně pluly desítky žen s černými kadeřemi, každá oděná do černých šatů s bílými doplňky. Na krku stužka s hvězdou a na obličeji maska.
„No tě pic,“ vydechl Marigold. „Jak poznáš, která je Yen?“
„To je právě ten vtip,“ odvětil Geralt. Přichystala si na něj pěknou věc, pomyslel si trpce. Chce mít důvod, aby ho mohla pak pokárat za něco jiného.
Vnořil se do masy pružných těl a zbystřil své zaklínačské smysly. I pod maskami viděl, že všechny mají fialkové oči.
Zastavil se. Zavětřil.
A pak poznal, která z nich to je.
Po šeříku a angreštu tu voněla jediná.

“Crowley?!” zůstal Azirafal oněměle zírat s otevřenou pusou.
Démon byl celý v bílém, na zádech se mu pohupovala roztomilá křídla z pravého peří a z nazrzlých vlasů vykukovala umělá svatozář.
“Azirafale?!” vykřikl Crowley, když si konečně všiml svého (ne)přítele.
Azirafal totiž vyměnil své světlé oblečení za rudočerný honosný oblek. Vedle ucha si přimaloval drobný ornament a sluneční brýle skrývaly pohled na černé oční linky. Kolem krku měl anděl obtočeného plyšového hada.
Nikdo z lidí na maškarní párty nemohl pochopit, proč na sebe anděl a démon tak zírají.
Jen pozorný posluchač mohl zaslechnout něco jako potutelný smích přicházející jakoby z nebe.

"Zdirade, roušku, když jdeme ven!" vyzývá Pankrác.
"Ach jó," praví Zdirad, avšak nasazuje.
"Neachjákuj, neprotiv se vládě a buď rád, že nemusíš mít plynovou masku!"
"Co to je?"
"Gumová maska na celý obličej, jen na oči skleněné průzory, dole chobot či jiný filtr na dýchání. Poprvé jsme se to učili používat už v mateřské školce."
"Vážně?"
"Ano, a potom na základce nám každý rok měřili obličej speciálním udělátkem, aby byla pro každého maska správné velikosti. Naštěstí zůstalo vždy jen u tréninku a žádné zamoření jedovatým plynem jsem nikdy nezažil."
"To jsou věci..."
"Takže ty roušky vydržme, vždy může být hůř."

Z druhé strany ulice se k celé scenérii kvapem blížil
nadporučík Šlégr, s nepříliš vstřícným výrazem ve tváři,
ne nepodoben detektivovi ze seriálu Big Ben, jen s tím rozdílem,
že měl na sobě roušku a za zády mu necupitala starostlivá matka.

Už byl téměř u nich, když poručík Pavel vyfoukl kouř z další cigarety,
nesměle se usmál a pronesl: "Vida, my o vlku..."

"Nechte si ty fórky, poručíku!" Na to Šlégr nerudně a vůbec ne vtipně.
"Venku řádí smrtelnej virus a vy si tu šmatláte jen tak bez masek.
Chvilu to tak půjde dál a čapnem to všici.
Chlapi, chlapi..."

What was he?
A colleague. Bitchy sometimes, but ready to help.
A brother. You cannot choose your family.
A son. The same, only a bit more challenging.
A friend. Loyal, funny, supportive.
A pet owner. He used to have a rabbit. When he was 6.
A neighbour. Pretty quiet. Except for the times he was not.
An actor. Still at heart, out of work now.
A writer. His life's necessity.
A dreamer. His essence.
A cook. If he didn't want to die.
A cheat. How did that come here?
A lover. How did it happen now?
But it did.

Markus se zastavil před svým obrazem, mohlo mu na něm být okolo pětatřiceti let. „Byl jsem mladý,“ pousmál se. Pak ukázal na následující obrazy. „Arminův bratr Thelf-Sören. Byl malován podle posmrtné masky, oči měl spíš šedé. Jinak je však podoba věrná. A tady je Armin.“
Arminovi na obraze mohlo být nanejvýš dvacet pět let, vlasy měl téměř stejně krátké, jako je nosil nyní, jeho tvář byla však hladce oholená a samozřejmě bez jizvy. Jemně se usmíval, celkově působil vlídně a vyzařoval určitou radost ze života. „To nemůže být on!“ vydechla překvapeně Svatava.
Markus si povzdychl. „Čtrnáct roků je dlouhá doba.“

„Proč vlastně nosíte masku, pane?“ zeptal se Westley Strašlivého piráta Robertse, když se ukázalo, že si své místo osobního sluhy ponechá delší dobu a že z věty ‚Možná tě zabiju zítra.‘ zbylo spíš škádlení.
„Je to ohromně pohodlné,“ odpověděl Roberts. „Věřím, že v budoucnosti budou masky nosit všichni. Nechceš si to vyzkoušet?“

„Promiňte, pane, ale tohle je šátek. Nemá otvory pro oči,“ bránil se Westley náhlému oslepení.
„Já vím,“ zachraptěl mu pirát do ucha. „Možná tě zítra zabiju, takže... Proč si tuhle noc trochu neužít?“
A Westley pochopil, že ‚Možná tě zabiju zítra.‘ znamená něco podobného jako ‚Jak si přeješ.‘

"So, are you just going to put on the face of a loving husband and" he hesitated. "A father?"
"Who says I'm not a loving husband?" Henry asked, his jaw clenched.
Victor couldn't help it but laugh. "I don't think what you are doing is a sign of love."
"What did you think this was?" Henry scoffed. "A love story with happily ever after? We barely know each other."
Victor's heart sank in his chest and he suddenly couldn't swallow. "I don't want to pretend anymore," he said.
"Well," Henry looked him in the eye. "You don't have a choice."