DMD č. 23. pro 23. 4. 2020. Téma: Masky

Musím se ztratit, než na to přijdou, než najdou mrtvého.
V ulicích svítí světla a ozývá se hudba, lidé mají na tvářích masky. Karneval! Jaká výhoda pro mě.
Sebral jsem někde škrabošku a jdu směrem k nábřeží. Tam zmizím na nějaké lodi.
Zdá se mi, že za sebou vidím postavu v červené masce. Nebyla za mnou už před chvílí? Nejspíš se mi to zdá, je tu přece tolik různých přestrojení.
Konečně moře. Ženu se k jedné z lodí, když tu… Výstřel a já se kácím k zemi. Postava stojící nade mnou si sundává červenou masku.
Proč má obličej toho mrtvého?

„Vůbec nevím, o čem mluvíš,“ protestoval Crowley. Byl rád, že mu rouška zakrývá většinu obličeje. „Žádné peníze do kasičky sirotků jsem nehodil, asi sis mě spletl. S těmi rouškami vypadají všichni stejně.“
„Ano, Londýn se jen hemží chlápky v bentley s rouškami z pravé hadí kůže,“ přikývl chápavě Azirafal.
„Jo? A já zas viděl chlápka v baloňáku s tvídovou rouškou a krabicí knížek, jak přechází na červenou. Úplný rebel!“
Azirafal zašoupal nohama. „On si jenom chtěl vyzkoušet, jaké to je...“
Crowley zatahal Azirafala za roušku, až se gumička napnula, a zase ji pustil.
„Jau!“
„Jsme spolu už moc dlouho, viď?“

Manželé měli jít na maškarní večírek, ale manželku rozbolela hlava, tak poslala manžela, ať jde sám. Po schrupnutí jí bylo lépe, tak nasadila masku a vyrazila. Na parketu užasla - manžel dováděl s jednou ženskou maskou za druhou.
Sexy manželka upoutala manželovu pozornost na sebe a po chvíli se na terase vášnivě pomilovali. Před odmaskováním zmizela domů, schovala masku a z postele se vrátivšího nevěrníka zeptala, co večer dělal.
„Ále, bez tebe mě to tam nebavilo, tak jsem s kamarády hrál celý večer poker. Kostým jsem půjčil jednomu známému a ten mi moc děkoval, že tak hezký večer už dlouho nezažil!”

Dobrý den, vážení studenti, rád vás znovu vidím. Máme dnes poněkud teplé počasí, připravil jsem nám tedy práci v uličce věnované vodním obratlovcům. Budeme třídit a čistit modely ryb.
Prosím, buďte opatrní na karasy zlaté, Carassius auratus. Máme zde několik barevných variant, včetně ryb s vějířovitými ocasy a závojnatek s podivnými hrbolatými výrůstky na hlavách.
Ano, karas zlatý by mohl na karneval a jednotliví příslušníci druhu by se ani bez masek nepoznali. Napadá mne však jeden zástupce bezobratlých, který si svoji masku nosí v těle bez zásahu člověka. Jedná se o sépii, která je schopna změnit své zbarvení podle okolí.

"Andulky, jedu na karneval. Postaráte se o malé andulky?"
"Ano," pípla Pepinka.
"Čau".
...
"Ahoj Aleno, čau Kubo".
"Nazdar Tome."
"Já mám masku andulky Pepíčka."
"Já mám masku kočičky Míci," říká Alena.
"A já mám masku psa Baryka," dodá Kuba.
"Uděláme si soutěž o nejlepší imitaci zvířete."
"Platí?"
"Ano," říká Alena a Kuba.
"Tak začne Kuba"
"Haf haf haf."
"Dobrý."
"Aleno, teď ty."
"Mňauuu."
"Dobrý."
"A teď já."
"Pí pí."
"To bylo nejlepší," shodli se Alena a Kuba.
"Tak já jedu domů."
"Ahoj."
...
"Ahoj andulky, jak bylo?"
"Skvěle."
"Baf," objeví se brácha.
"Jé to jsem se lekl."
To byl zase den.

Buď je to nějaká nová bojová taktika, anebo vojáci už nevědí, jak se zabavit. To, že ti moji si poplácali obličej barvama, bych chápal. Červená do jahodí, modrá do borůvčí, žlutá do písku, chybí šedá do bahna, ale tam stačí padnout a je vymalováno. Na mě jako maskování navěsili barevné pentle. Nepraktické, zůstanou viset v prvním křoví. Ale to, že Vichr se zamaskoval jako kohout, nepochopím. Nač tolik peří na čapce, copak útočí na drůbežárnu? Nebo tím chce nepřítele lehtat pod nosem? Támhle se na kopeček škrábe nějaká chodící botanická zahrada. Vždyť je to velitel brigády!
"Tímto zahajuji tankistický karneval!"

Maskovaní Segulehové, nemrtvý T´lan Imass, nádherná žena a zjizvenec. O dvou obludách vydávajících se za psy ani nemluvě. Vskutku vybraná společnost, pomyslel si zjizvenec… tedy Toc. A uvažoval, jestli je nervóznější z té, která se ho zjevně snaží svádět, nebo z trojice elitních bojovníků, kteří by ho mohli rozsekat na kusy, kdyby jim dal sebemenší záminku.

„Moc přemýšlíš, příteli.“
„Vážně? Jak jsi to poznala?“
„Řekněme, že mám pozorovací talent,“ usmála se a jakoby mimoděk se o něj opřela.
„Víš, zajímalo by mě, co znamená otisk rtěnky na Mokově masce?“ zeptal se taky jakoby nic a snad poprvé ji viděl zaskočenou.

Masky sú úplne všade.

Sú v MHD.
V práci.
Doma.
V láske.
Vo vojne.
Na vesmírnej stanici.
Pri napĺňaní teleportu palivom.
V hladničke.

Váš domáci robot nosí masky.
Váš pes nosí masky.
Vy nosíte masky.

Bez nich by sme totiž nemohli existovať.
Aspoň nie po tom strašnom výbuchu...

Miško položil pero a zamyslel sa.
Tento nápad na postapokaliptickú realitu sa mu páčil.
Pousmial sa, a hoc nevedomky, dovolil si zložiť svoju masku.

Ľudia radi nosia masky.
Jedni chránia seba pred inými.
Iní chránia iných pred sebou.

Masky sú dôležité, veria ľudia na tejto planéte.
Bohužiaľ. Snáď sa to raz zmení.

Nikdo je nezná, tedy alespoň zpočátku. Žádné tajemství přece nevydrží věčně a většinou se o to ani nesnažíme. Ale ta doba, kdy nikdo netuší… ta nás baví. Je v ní nová příležitost, nový začátek, nová výzva. A taky tedy spousta práce navíc, ale to většinou zjistíme, až když jsme v tom až po uši.
Občas pak přemýšlíme, kdo vlastně jsme. Co nás vystihuje? Co je nám bližší?
Odpověď je většinou jasná - ta první, nejstarší, nejzkušenější. Ale i ty druhé (a třetí) nejsou k zahození. Skryté v maskách, alespoň na měsíc!
Je jich tu čím dál tím víc.
Naše další identity.

Každý má svojí masku, pod kterou skrývá své pravé já, jako kdybychom se styděli za to, jací jsme doopravdy. Vytvoříme si masku, pod kterou nevidí ostatní. Ani já nejsem úplně bezcitný, jak si všichni myslí…

Geralta vyrušilo z přemýšlení volání.

„Geralte, tady nahoře!“

Podíval se nahoru. Ve vzduchu byla Hermína.

„Rychle, řekni mi, kam běžel!“

Ano, ten zlosyn zdrhnul.

„Běžel touhle uličkou doprava a pak jsem ho ztratil u studny.“

„Dík! Tak já ho letím najít.“

„Ne, počkej. Kdo je to?“

„Je to ten, co mě zaklel. Jmenuje se Jochet. Musím letět, ať mi neuteče.“
máchla křídly a byla pryč.