DMD č. 23. pro 23. 4. 2020. Téma: Masky

Kaktusy zakvitnuté vencom žiarivých kvetov: žltých, červených, bielych, ružových. Kvety vydržia rozkvitnuté celé veky a neopadávajú!

Nie sú to kaktusové kvety, ale slamienky prilepené alebo zapichnuté do kaktusov, väčšinou Echinocereus, Pachycereus, Stenocereus. Môžete ich vytiahnuť, ale jazva kaktusu ostane natrvalo.

Kaktusy s veselou mikulášskou čiapočkou, nalakované trblietkami!

Väčšinou Mammillarie, ozdoby bránia prístupu svetla aj vzduchu. S trochou trpezlivosti sa z nich dá všetko odstrániť a umyť.

Veľkonočný kaktus v tvare roztomilého zajačika!

Trochu podvyživené mladé exempláre Opuntia Microdasis. Ozdoby sú prilepené tavnou pištoľou a je takmer nemožné ich odstrániť bez poškodenia jemných tŕňov.

Niekto si poplietol živé rastliny s dekoráciami.

"They said you were less bloodthirsty than others," Mawhub half-smiled at the sheikh.
"One does not hold punches back when the very soul of humanity is at stake, brother. You have opened my eyes. I would be foolish not to act on it."
The smile grew more satisfied.
As they stepped into the conquered courtyard, Mawhub adressed the huddled together inhabitants:
"Turn away from the weak faith that didn't protect you. You tried to use magic... now open yourself up to be used by it."
After they agreed, he asked for someone to sacrifice.
To make certain they mean it.

Byla bouře za soumraku. Měkký písek se poddával pod nohama. Vlasy unášeny vzdechy posledních minut. Vlny vzdouvajíc se šlehaly pobřeží. Byla i světlo majáku, které zasvítilo a zhaslo.

Oči auta vrhaly matný pruh světla. Musel odjet. Věděl, že se nevrátí.

Byl déšť pozdního léta. Nechávaly za sebou stopy, které odnášel příliv. Oči zmítány paletou loučení. Pěna se jako tříšť lámala na tisíc kapek studících na tvářích. Byl i měsíc, který z úplňku přešel v nov.

Auto čeká. Měl by už odjet. Snad se nevrátí. Bylo to jen poblouznění smyslů.

Akt druhý, výměna masek. On je za věrného, ona za smutnou.

Pojilo je nerozlučné přátelství, takové, které těžko člověk člověku může dát. Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka, o tom ví své i Teijo.
Tenkrát, když měl životní trable, rozhodl se to skončit, ale Makoto, belgický ovčák, ho zachránil.
A tak se jejich cesty spojily a společně pokračovaly v záchranářském oboru.
Zachránili nespočet životů a žádný vděk nikdy nečekali. Hřál je u srdce pocit dobra.

Osudný den přišel 11.března roku 2011.
V celé zemi se rozpoutala panika.
Velitel záchranného oddílu vybavil každého pracovníka, včetně Teija,maskou.

"A co pes?" zeptal se Teijo.

"Pro psy masky nejsou! Jděte!"

"Makoto!"

Díval se na škrabošku moudrého, pečujícího a uklidňujícího státníka na tváři skoro sedmdesátiletého starce, který jen plní rozkazy těch mladších a dravějších. Sám už nakoupil drahé kovy, ale širší rodinu nesměl varovat. Návrat do rodné vsi na Moravě bude od pozítřka nemožný, roztrhali by ho zaživa.
Od cynického Klémova „nebudete o tom mluvit, budeme to dělat“, které jím tenkrát na tajné poradě poprvé otřáslo, uplynulo mnoho vody: dnes jim nevěří nos mezi očima.
Padání masek je na nic, lepší by bylo, kdyby se do tebe zažrala, Tondo!

„Řekl jsem, že měnová reforma nebude, tak nebude!“ praví nazítří šokovanému premiérovi prezident.

„Vašku,“ sykne Robert, „budeš celou dobu mlčet! Musíme se tvářit jako bezcitní teroristi!“
„A vy holky,“ houkne Milan, „buďte hrůzou bez sebe…“
„My jsme,“ pípne jedna.
„Neblbněte,“ rozhodí ruce Václav, „my vám…“
„Drž hubu, jde zvíře!“

„Vy máte své plány,“ mluví na dostřel generál Šádek, náměstek ministra vnitra a velitel Pohraniční stráže, „já zas své rozkazy. Nepropustíte-li všechny děti, na Západ se nikdy nedostanete! Za druhou, zadržovací závorou je Německo. Doprovodím vás až k ní. Máte mé čestné slovo vojáka, že jakmile budou všichni venku, máte cestu volnou!“
Jedno ho vojenská a soudružská kariéra naučila bezchybně: lhát bez nejmenšího uzardění.

Zlá čarodějnice. Ctnostný vládce. Nevinná panna. Moudrý stařec.
Role, symboly a příběhy určují naše místo ve světě. Vyvázat se nelze.

Metodovy ruce na těle cítím ještě týdny. Když ho vidím, chce se mi brečet. Čarodějnice neznají slzy.
Poděkovat mu, odprosit ho, vykřičet křivdy a lásku. Čarodějnice nemilují.
Šípkový věnec připomíná moje místo. Stojím mimo ostatní. Nemám sobě rovného.

Roh zazní rudým soumrakem. Martin stojí v bráně, bledý bolestí nedoléčeného zranění.
Čarodějnice nikdy nevykročí první.
Běžím k němu, nedbajíc pnutí pod žebry. Sesouváme se na udusanou zem, bezdeší bolestí i radostí, stíráme si slzy z tváří.
Věnec zůstal ležet na nádvoří.

Kamenný most sestrojený z královské vůle. Protkaný ohromující magií hvězd. Rozpíná se vznešeně mezi břehy, důstojný svědek běhu času, věčný v tom i onom světě, v každé dimenzi.
Všechno už viděl. Nic nelze zastřít, sebetajnější myšlenku, do hloubky zatlačený pocit. Masky nic neplatí, přetvářka by se rovnala urážce.
Pod uctivým dotekem se neslyšně převalují staletí.
Evžen prosí z celého srdce o pomoc, otvírá duši, vydává všanc nejskrytější zákoutí.
Krev v rozechvělé dlani tvrdě pulsuje, buší, ostře bodá, už už rozerve své křehké vězení.
Oči pálí a slepnou jako zasypané těžkou hlínou, spoustou přetěžké zeminy.
Starý most hovoří. Nabádá ke spěchu.

Maska je přelud, je fantom.
Maska je okouzlení, které skýtá možnost skrýt cokoliv.
Obalí faleš i nejistotu. Dodá sílu a sebevědomí.
Maska skryje charakter a láká na líbivý výraz. Dá svým nositelům anonymitu v davu.
Jen obraz, který chtějí ukázat světu.
Pokřivený odráží krásu, rozmařilý se převléká do cudného hávu.
Ustrašený nese se jako páv, chuďas se pozlátkem holedbá, neschopnost za úspěch se převléká.
Je jich hodně.
Ale já věřím, že ne dost.
Že je nás víc, kteří ráno místo masky vezmou s sebou svůj úsměv a své srdce.
Dokáží se podívat druhým do očí.
Protože tak to má být.

Víčka má lehce přivřená, jako by je každou chvíli měla znovu otevřít. Jaké oči se pod nimi skrývaly, se ovšem nejspíš už nikdy nedozvíme. Vlasy má stále ještě v pevném účesu, elegantně objímají tvář. Ale nejkrásnější je její úsměv. Tak něžný, plný klidu a nevinnosti. Jako by smrt nebyla nic než příjemný okamžik.
Snad to byl právě ten úsměv, který přiměl lékaře v márnici navždy zachovat tvář Ofélie ze Seiny. Kdo byla ona dívka a proč se rozhodla skončit v objetí vody, se nikdy nikdo nedozvěděl. Vznikly o ní tisíce příběhů a fantazií.
Ale nakonec zbyla jenom maska jemným úsměvem.