Gabriel a Evangeline

Gabriel považoval divadelní hru Serafina a Eleazar za kýč. Příběh o lásce lidského mladíka a vílí princezny měl možná potenciál, ale v panoptiku postav ani jedna bohužel nevlastnila mozek. Příběh ztvárnilo snad každé divadlo, honosnou Lidskou scénou počínaje, dramatickým kroužkem místní základní školy konče. Jenže Gabrielova nová přítelkyně chtěla do divadla, a díky tomu skončili v malém divadle na předměstí.
„Věčnost je jen putování po poušti, když nemohu vstoupit do oázy tvého objetí…“ deklamovala Serafina.
Začne to za deset… devět…
Z hlediště zaznělo decentní popotáhnutí, dojatý vzlyk, pak procítěné zatroubení do kapesníku.
O čtyři verše později než na Lidové scéně.

„Není támhleto ten roh, kde jsme se poprvé potkali?“ ukázal Gabriel.
„Jo, to bude on,“ přikývla Evangeline. „Vypadal jsi tehdy, že si cvrnkneš do kalhot.“
„Snažil se mě oloupit ghúl,“ urazil se naoko. „Ty ses taky měla vidět, o půl hlavy menší, ale seřvala jsi mě jako malého kluka.“
„A ty jsi mi začal vykat a děkovat mi za záchranu života, jako bych tě vytáhla z hnízda upírů. Víš, že to bylo poprvé, co mi člověk vykal?“
„Můžeme se k tomu vrátit, jestli chcete, slečno Robichaudová.“
„Moc mě neserte, pane Kalmbach, nebo si dneska platíte v Nočním dravci pití sám.“

Delphine byla jen o dva roky mladší, u ní si Evangeline skutečně připadala jako sestra. Ale Beau, benjamínek Beau, kterého od Evangeline dělilo šest let, se vždycky pohyboval někde na hranici mezi bratrem a adoptovaným synem.
Když Beau ve svých patnácti letech v Nočním dravci lamentoval nad první nešťastnou láskou, Evangeline nevěděla, co si myslet.
„Nalej mi ještě,“ přisunul jí přes bar prázdnou sklenici.
„Neměl bys brzdit?“
„Chodí s Toljou. Teď není čas na brždění,“ prohlásil žalostně.
Evangeline se pousmála, nalila mu limonádu, okořeněnou polovinou malého panáka rumu. Beau už sice vypil tři, ale vypadal, že tu čtvrtou doopravdy potřebuje.

Evangeline kráčela po městě po Scottově boku, když jejich pozornost upoutal dav před jedním podnikem, označeným červenou lampou. Na velkém háku vedle dveří tam visel za kšandy jakýsi muž a zoufale sebou mrskal.
„Co to je?“ zeptala se Evangeline.
„Nejspíš si moc dovoloval k děvčatům“ pokrčil Scott rameny. „Když si nedají říct, tak mu takhle chvíli nechají vyvětrat hlavu.“ Podíval se na mužovu tvář blíž a zasmál se. „Ale vždyť to je Niccolo!“
„Vlkodlak? Myslela jsem, že v takových případech jsou to většinou lidé.“
„To jo, ale těm se nic nestane. Kdyby takhle pověsili člověka, tak policie pozatýká celý bordel.“

Gabriel ohrnoval nos, když mu otec tvrdil, že z místní zlaté mládeže vyrostou důležití podnikatelé a politici, ale když vstoupil do Ferminovy hospody, musel uznat, že intelektuální elita národa nevypadá o mnoho nadějněji.
Studenti různých fakult se nemísili. Teď, na konci zkouškového období, se nejdivočejší zábava rozjížděla u stolů mediků, kteří vyrazili do hospody poprvé po dvou měsících. Studenti pedagogické fakulty o něčem diskutovali a z právnického rohu na něj mávala silně podnapilá dívka, která tvrdila, že se chce stát soudkyní.
Rozdíly mezi chytrými a hloupými se díky Ferminově pípě stíraly. A Gabriel by v tu chvíli nebyl nikde raději.

Ryko Niman sedí v sadu na Maurentu, drží za ruku svou Irenu a sleduje hrající si děti.
Král Simeon prochází zprávy z celé země a s potěšením shledává, že Tristenol prosperuje. Přes rameno mu nahlíží Camilla a Colin Gorlanovi.
Vedle hvězdy, která kdysi bývala Samuelem Antaresem, se rozzáří druhá.
Gormlaith se dívá do Yaranových očí a na moment má jistotu, že všechno dobře dopadne.
Nerisse Kleinové vítr čechrá vlasy a nad hlavou jí krouží wyverni.
Gabriel Kalmbach a Evangeline Robichaudová po letech odloučení vykročí bok po boku a při tom si jeden z druhého utahují.
Všechno je, jak má být.

Jejich pokoj neměl kuchyňku, a proto Evangeline připravovala oběd ve společné kuchyni na chodbě. První podezření v ní vyklíčilo, když se kolem proplížil Scott s náručí větví, které byly nejspíš nařezané ze stromu, který rostl pod okny. O chvíli později ji minul rozcuchaný Beau s čímsi, co vypadalo jako plné hrsti peří. Jako poslední prošla Delphine a v ruce držela barvy a štětce.
Podezření se změnilo v jistotu, když uslyšela z jejich pokoje tupé rány a třesk něčeho kovového padajícího na zem.
„Nehrajete si tam náhodou na indiány?“ zavolala.
Z pokoje se neozvalo ani špitnutí. Nejspíš všichni najednou náhle ohluchli.

Stáž v advokátní firmě rozhodně přinášela zajímavé momenty. Spor o vlastnictví pozemku, kde původní majitel pěstoval banánovníky, byl zdárně vyřešen, a Gabriela nyní čekala cesta na patentový úřad, aby si vyžádal podklady pro další případ. Samozřejmě o něm nesměl s nikým mluvit, ale u piva by jinak řeč stála, a stejně neříkal nic víc, než o čem psali v novinách.
„Spor o vlastnictví patentu? To zní docela nudně,“ poznamenal Cameron.
„A co si vlastně nechali patentovat?“ zajímal se Aurelius.
„Rozum.“
„Cože?“
„RozUM. Rozloupávač ulit měkkýšů. Takový vylepšený louskáček na ústřice a mušle. Ale nevěřili byste, na kolik si ho nacenili.“

Slyšel jsem, že Aspell prodal svoji dopravní firmu,“ prohodil Gabriel při odpolední kávě s otcem.
Uriel Kalmbach jen souhlasně zamručel a dál se věnoval svým novinám.
„Také jsem slyšel, že jsi ji koupil ty,“ pokračoval.
„To je pravda, jednalo se o výhodný obchod.“
„Kromě toho prý firmu prodal proto, že mu někdo pohrozil zveřejněním nějakého blíže nespecifikovaného skandálu. Ty o ničem takovém ale nevíš, že ne, otče? Protože to by bylo nemorální.“
Uriel Kalmbach obrátil list, ale na syna se nepodíval.
„Nebuď přecitlivělý, ve velkém obchodu musí občas pojmy jako morálka stranou. Kromě toho, Aspell by neváhal udělat to samé.“

„To chutná příšerně,“ utrousoůa Evangeline a podala Scottovi lahev vína.
„No jo, co bys čekala za tři šilinky.“ Scott se napil a vzápětí se zašklebil. „Ale tohle mě pořád zklamalo.“
„Nic lepšího stejně nemáme,“ pokrčila Evangeline rameny a natáhla se po lahvi.
„Počkej,“ zastavil ji Scott, „máš na tváři řasu.“
Vzápětí ucítila na kůži jeho prsty. Zdálo se, že nemůže řasu pořádně sebrat, ale možná jen schválně protáhl dotek? Dech se jí zadrhnul.
„Už dobrý?“ Její hlas byl příliš tichý a měkký na tak banální otázku.
„Dobrý,“ potvrdil Scott stejným tónem.
Někde v dálce se ozval křik a moment pominul.