Gabriel a Evangeline

„V tomhle počasí to vždycky stojí za kočku,“ stěžoval si Aurelius, když se belhal do schodů. Dnešní ranní přednáška byla v druhém patře, do oken bušil déšť a tahle kombinace rozzuřila jeho nemocné klouby k nepříčetnosti.
„Neříkám, že bych něco takového použil, ale čistě pro zajímavost, dokázal bys moje klouby vyléčit?“
„Vrozené choroby odstranit nedovedeme,“ odpověděl Cameron. „Nanejvýš bych ti mohl ulevit od bolesti.“
„Taky dobrý.“
Cameron zvedl ruce, které zdobily antimagické náramky. Vynález této technologie odstartoval převrat. Na jeho konci, když byly magické bytosti podrobené, byl vyhlášen zákaz použití jakýchkoliv kouzel na lidi.
„Jenže díky vrcholu lidského důmyslu nemůžu.“

Ve vagonu třetí třídy nefungovalo topení, a tak se sourozenci Robichaudovi choulili k sobě.
„Už tam budeme?“ zeptal se Beau.
„Ještě pár hodin,“ odpověděla Evangeline.
„Ale já se nudím a je mi zima,“ prohlásil Beau, jako by to mohlo vlak nějak urychlit.
„Tak nám něco vyprávěj,“ navrhla Delphine.
„Už jsem vám říkal, jak jsme s Yvesem šli do stok? Byli tam potkani velcí jako pes! Vážně!“
„Ale jdi, ty brepto,“ pousmála se Delphine.
„Byli! Hrozně pískali, když po nich člověk hodil kámen. A rostl tam mech, co svítil…“
Evangeline zavřela oči a nechala se zvukem bratrova hlásku ukolébat ke spánku.

Začalo to rumem. To byla první chyba, kterou si Gabriel uvědomoval.
Druhá chyba byla, že v záchvatu opilecké touhy po spojení s přírodou chtěl přeběhnout přes parkový trávník bosý.
Hřebík zaražený v patě už byl výsledek těchto chyb.
Stejně jako dva kamarádi, kterým to celé přišlo nesmírně legrační.
„Moc se netlemte, jak teď dojdu domů?“ doskákal Gabriel po jedné noze k nejbližší lavičce a kroutil se, aby se podíval, jak zle jeho pata vypadá.
Cameron na chvilku zvážněl. „Je to patálie,“ prohlásil, načež se znovu rozhihňal.
„Jít nemůžeš, zůstat tu nemůžeš,“ přikyvoval smějící se Aurelius. „Je to patová situace, kamaráde.“

Evangeline nervózně přecházela po chodbě. Zpoza dveří k ní doléhaly tlumené hlasy, ale slovům nerozuměla.
Vyjde to. Musí to vyjít, opakovala si a kousala si nehet u palce.
Konečně se dveře otevřely a cizí vlkodlak ji pozval dovnitř, kde čekali dva muži a dvě ženy, vedení smečky.
„Vaše žádost mě velmi zaskočila,“ oslovil ji prošedivělý muž, místní alfa. „Nestává se často, že by nás někdo žádal o přijetí do smečky. Můžeme vám vyhovět, ale máme podmínku. Já osobně hledám družku. Pokud budete ochotná…“
„Ne!“ vykřikla bez rozmýšlení.
Ještě měla seznam otcových příbuzných, obrátí se jinam. Někde se jich určitě ujmou.

Gabriel během tří dnů na horské chatě litoval všechny kluky z okolí, kteří si přivydělávali jako číšníci, pikolíci nebo nosiči. Babička nebyla jedinou dobře situovanou dámou v letech a všechny ovládaly jakési záhadné umění proměnit sebevědomé studenty v koktající rosol jediným pohledem.
„To na to mají nějaký kurz?“ zauvažoval Gabriel, když s kamarádem večer pokuřovali na terase.
„Je to sport,“ odvětil starší pán, který si vedle nich užíval doutník. „Každá generace má svůj. Mladí si hledají nějakou známost. Ve středním věku se utvrzují, že jejich známí dělají všechno špatně. A my? My se bavíme tím, jak mladí berou všechno vážně.“

Každý večer se posadila na bar, vypila tři panáky a zase odešla. Evangeline neznala její jméno, a tak jí podle velkých předních zubů a rozježené kštice nazrzlých vlasů říkala Veverka.
„Kdo je to?“ zeptala se jednou tiše Liljy Douglasové.
„Za války patřila k Medúzám. Neznáš? Verbovali čarodějky bez klanu a posílali je do těch nejhorších míst. Experimentovaly samy na sobě. A ty, co přežily, teď po letech zjišťují, jaké všechny následky jejich experimenty měly. Nádory, ztrátu magických schopností, neplodnost…“ Lilja se zamyslela a pak Evangeline přisunula panáka číslo tři, aby ho mohla odnést Veverce. „Dneska je to na účet podniku.“

Gabriel trávil deštivý víkend v křesle s životopisem Aldouse Thorna, muže, který před sto lety položil základy hnutí za osvobození lidí. Jeho pokračovatelé ukončili nadvládu magických bytostí a započal zlatý věk lidí. Pravda, v tomto zlatém věku nesměly magické bytosti bez povolení opouštět ghetta, podnikat ani cestovat, ale zato mohly svobodně umírat na nedostatek lékařské péče…
Nic z toho ale Aldous Thorne nechtěl. Mluvil o rovnosti, o právech každého druhu zvolit si svůj vlastní osud, a Gabriel hltal každé slovo jeho esejů. Přál si být jako on.
Dvaadvacetiletý Gabriel nevěděl, že jednoho dne se bude psát podobná kniha o něm.

„Občas mi připomínáš mámu,“ řekl Scott.
Evangeline stiskla rty, protože tohle bylo to poslední, co chtěla slyšet od kluka, který se jí líbí. Kromě toho, Scottova matka vypadala úplně jinak – zlatovlasá, malá, vyvinutá, zatímco Evangeline sice nebyla vysoká, ale vlasy měla tmavohnědé a v oblasti hrudníku měla co dohánět.
„Pamatuješ si vůbec, jak vypadá tvoje máma?“
„Nemyslím navenek,“ odfrkl si Scott. „Ale když se staráš o Delphine a Beaua, vypadáš u toho stejně, jako když se máma stará o nás – nebo o smečku.“
„Chceš říct, že by ze mě jednou mohla být alfa?“
„Už je. Alfa vaší malé, tříčlenné smečky.“

Každé léto musel Gabriel strávit týden s babičkou na luxusní horské chatě. Celý týden ji musel doprovázet na bridž, nosit jí drinky, když se slunila na terase, a poslouchat nepřetržitý proud stížností na všechno okolo.
Začalo to už když vystoupili z auta. Babička stiskla rty a přes okraj slunečních brýlí sledovala mladičkého nosiče, jak zápasí s jejím obrovským kufrem.
„Před válkou dovolili zaměstnávat kentaury,“ odfrkla si. „Víš, kolik toho pobrali? Ale teď ne, všichni jsou v rezervacích a mě tu tohle nemehlo určitě něco rozbije. To by někoho zabilo, dát kentaurům třeba elektrický obojek a nechat je dělat něco užitečného?“

„Říkala jsem vám, že si k večeři máte vzít sendviče, protože z práce přijdu pozdě. Nebo ne?“
Evangeline se založenýma rukama sledovala své sourozence.
„Říkala,“ přiznala nakonec Delphine.
„Myslím, že jsem taky říkala, že to maso schovávám na zítra na tvoje narozeniny?“ pokračovala.
Delphine jen přikývla. Beau se tvářil, že tam není.
„Takže jak je možné, že v lednici jsem našla netknuté sendviče a maso nikde?“
„Beau ty sýrové sendviče nerad…“ pípla Delphine.
Evangeline si povzdechla. Na maso se těšila, ale co se dalo dělat. Jako překvapení měla našetřeno na dva dortíky z cukrárny, takže aspoň sourozencům zítra udělá radost.