A za měsíc znovu

Tophiny rodiče o tom nikdy nemluvili. Bylo to trapné, soukromé, přízemní. Snad měli pocit, že bude pořád malá holčička, která se o tyhle věci nemusí zajímat.
Takže teď byla půlnoc, stála před Katařiným pokojem, v břiše měla křeče a na nohách něco lepkavého a studeného. Pěst zvednutou, stačilo zaklepat.
Nikdy v životě nebylo tak těžké zaklepat.
“Toph? Co se…”
Zalapala po dechu a Toph bylo jasné, že je konec. Má nějakou smrtelnou nemoc a…
Katara ji objímala a smála se.
“Gratuluju! Teď už si vlastně dospělá!”
Úžasný, pomyslela si kysele. Taky by se to mohlo poznat trochu míň nechutným způsobem.