Rašíd se už pošesté sbíral z prachu zápasiště.
„,Když jsme byli malí, vždycky jsem vyhrál,“ obořil se na Prijanku.
„Ale už nejsme,“ usmála se dívka.
„Až umřeme,“ prohlásil Rašíd tónem, jako by se toho zadostiučinění nemohl dočkat, „reinkarnujeme se. Budeš zase malá a zase dostaneš.“
„Myslíš, že se s takovou dobře převtělíš?“ ušklíbla se Prijanka. „Pomstychtivost ničí karmu. Budeš slepej žebrák. Možná pes,“ přemýšlela.
„Takhle zlomyslná,“ zachechtal se Rašíd. „budeš žebrat se mnou!“
„Ty budeš krysa!“
„A ty šnek!“
„Blecha!“
„Červ!“
…
V kalné vodě Gangy se domrskal jeden nezmar ke druhému.
„Prijanko?!“
„Rašíde?!“
„To se nám nějak vymklo z ruky.“
