DMD č. 23. pro 23. 4. 2022. Téma: Denní chléb

Ráno jako první chystá Grace misky nám. Dostáváme granule, kvalitní za studena lisované, ochucené masovou konzervou a posypané mořskou řasou abychom měly čisté zuby. Dále v plátku šunky zabalenou tabletku na klouby. Tu dostáváme preventivně, Céline a Bria jsou staré a já velká. Potom snídají Oni. Samozřejmě se o snídani musí podělit s námi. Na to dbáme obzvlášť důsledně.
Pak asistujeme u přípravy oběda. Ochutnáváme odřezky masíčka, jestli nejsou otrávené.
Během dne uklízíme všechno co upadne Mauglímu od pusy. To je zvlášť odpovědný úkol.
K večeři dostáváme už jen granulky, ale ty často ani nesníme všechny.
A chleba si nechte.

Esciel sebrala jedné z mrtvol klíče a odemkla klec. První škvírkou se protlačil Laol, sice nejmenší, ale několik dalších chlapců dostalo loktem do žeber. Esciel ho popadla a sevřela v náručí. Dlouho tam jen seděli, tiskli se k sobě. Ani se nepohnuli, když se kolem nich obtočil další pár silných paží a Esciel na tváři zaškrábalo Geriánovo strniště.
„Je potřeba podívat se i na ostatní,“ zašeptal jí nakonec do ucha.
Ranhojičství bylo pro nianu denním chlebem, i když na to v poslední době trochu pozapomněla. Teď ale musela synka neochotně pustit a vrátit se k práci. Ranění z bitky čekali.

Nikdy to neskončí.
všechna naděje na snadnou výhru je pryč. Originál nás prostě využil. Jako by to měl celou dobu v plánu.
Tak tady teď stojím. Mám v ruce pušku s natahovacím závěrem a střílím do jednoho stroje za druhým. Vědí o nás hodně, dokonce ještě víc, než před naším totálním útokem.
Ale já už nemám čas plánovat nějaké další útoky, likvidaci speciálních cílů. Je nás málo a naším každodenním posláním je nyní bránit poslední města, poslední výspy lidské civilizace.
Vystřelím dvojitou salvu z obou hlavní. Střely se odrazí od kovového plátu stroje. Ten se zaklepe a padne.
Znovu nabíjím...

Severus ležel v posteli. Jako každý den.

Přišla ošetřovatelka, udělala svou práci a odešla. Jako každý den.

Přečetl si noviny a naštval se. Jako každý den.

„Merline, kde je ten Potter?“ zamumlal, když už ho ta jednotvárnost začínala ubíjet. Každý den byl stejný jako ten předchozí. Každý den doufal ve změnu, jen aby se ráno opět probudil v nemocničním pokoji a musel absolvovat další naprosto stejný den jako byly ty předchozí.

Hodiny odbily desátou a na jeho stolku se objevila svačina. Zamračil se při pohledu na úhledně nakrájený chléb. Ten byl taky každý den stejný.

„Třeba Potter donese koláč,“ zadoufal.

Vytáhnete mikinu ze skříně a zjistíte, že ji chybí kapuce. To je kvůli tomu, že se vydala na vandr, protože jste upřednostnili čepici před kapucí,  když vám byla zima.
Kapuce s pytlíčkem přes záhyb látky už byla daleko, takže ji nebylo možné najít. Představovala si, že najde práci, aby měla na denní chléb, tedy alespoň ten složený z nití a vlasů.
"Kde takovou práci mám najít," podivila se kapuce. Hned ji však napadlo, že existuje instituce Utlačované Kapuce vedená kápí Sametovou. Tu znala ze svého mládí a určitě ji pomůže. Pomohla. A tak se malá kapucka stala uznávanou kápí Hedvábnou.

Probudí ho dotek.
„Neotvírej oči,“ zašeptá někdo zpoza helmy, „probral by ses do morny plné černočerných můr! To je jejich specialitka, noční chlebíček pro zákazníky…“
„Kdo jste?“ vydechne Vilém.
„Ten, v něhož věříš,“ praví hlas, „a kdo je zdrcen svým dílem!“
„Dahua Serpens? Jste to vy?!“
„Ano, já osobně…“
„Pak mě ale můžete zachránit a zastavit nedorozumění! Bojím se, že bych další den nevydržel podobný psychický nátlak… Vždyť vy víte, že o vás jsem nikdy nepochyboval!“
„Jestli to nebyla tvá největší chyba,“ hlesne sotva slyšitelně, „nejsem bez viny, chlapče!“
„Hlavně mě odsud dostaňte!“
„Rád bych, ale jsem tu také zajatcem...“

„Poslyš, soudruhu,“ začal bodře inspektor.
Danielovi vyrazil na zádech studený pot. Nesnášel, když mu cizí člověk tykal a navíc ho oslovoval jako komunistu.
„Chápu, že máš dlouhou praxi v tom školství.“
Nehnul ani brvou. Bezpochyby měl nejdelší praxi v celé republice.
„Ale ty dějiny, to neučíš správně. Moc mluvíš o těch feudálech a kněžourech. Co soudruzi vlastenci, ti podruhové a tovaryši? Copak jim šlo jenom o chleba? Chtěli svrhnout tu vrchnost, nastolit blahobyt pro všechny, pro všechny chtěli ten chleba.“
Vydržel mlčet.
Vydržel nepoužít magii.
Ale asi se večer opije.
Ne, že by to dělal často…
Ale dneska se opije.

Sotva se po ránu rozednilo, myla mu zaprášenou hlavu.
„Ty bestie,“ proklela pohledem.
Neláteř, mlčel jak beránek vedený na porážku, když s křivou hubou od ucha k uchu!
Za každý bílý vlas odsouzen, to on oráčem v její zbrázděné tváři…
Nelebedil si, dobré bydlo ho pálilo, až jednoho strašného dne sotva zvedla zrak, nevyčítala, vrásky neretušovala.
Kdeže loňské sněhy jsou, pozdě bycha honil, ustrnut až do morku skla nad zlhostejnělým uvadáním. Odejmi ode mě tento kalich, modlil se se svítáním, kdy čekal na zas o něco sešlejší škleb.
Přibit na zdi, pojídá chléb vezdejší den ode dne s tvrdší kůrkou.

Adeline seděla v křesle, na klíně ji spal zrzavý kocourek a četla si knížku. Andy seděl naproti ní na podlaze opřen zády o komodu. Na pokrčených kolenech měl položen skicák a zachycoval ji uhlem na novém listě.
Z jídelny se ozývalo cvakání psacího stroje, na kterém Nicky sepisoval básně.
„Připadám si vedle vás nanicovatá," posteskla si Adeline a napila se horkého čaje. „Každý den pracujete a já se nemůžu přinutit nic dělat. "
„To nejsi. Připomínáš nám, že je potřeba taky jíst a odpočívat," řekl Andy a usmál se na ni.
„A taky jsi jediná, kdo uklidí a uvaří," dodal Nicky.

První krok. První dimenze. Na tloušťku řasy daleko od reality. Černočerná tma.
Druhá. Rozkvetlý sad. Příliš blízko.
Třetí. Vypadá jako… normální svět? Cestování dimenzemi není Olenin denní chléb. Nikdy nebyl. Patří k zemi, ne k prázdnotě.
Aleksandr patří k ohni. Poloprůhlednému ohni blízkém z prázdnotě. Proto je třeba jít co nejdál.
Jsou pod zemí, uvnitř země. Aleksandr se z té cesty ještě nevzpamatovat.
Je třeba spěchat.
Kreslí Olena, kreslí země, mnoho rukama, příliš známý tvar.
Aleksandr zvedne hlavu. „To nemůžeš,” hlesne. „Zabiješ mě.”
„Já ne.”
Nemůže ven. Kruh je uzavřen. Zbývá poslední ingredience.
Zřídlo.
Olena se nadechne a…
… vloží sebe.