DMD č. 23. pro 23. 4. 2022. Téma: Denní chléb

Uff, má to za sebou. Velikonoční trhy jsou skoro lepší než vánoční. Je teplo, sluníčko, lidi se usmívají, děcka loudí perníčky…
Ježibaba Perníková spokojeně pohlédla na neuspořádaný komín proutěných ošatek. Všechny prázdné! A v kapsáři to naopak šustí a cinká. Tak to má být. Konečně si pořídí na střechu pořádné tašky. Perník je k ničemu, hned se rozmočí. Prší jí pak do postele.
Tohle je přece život! Už žádní zatoulaní Jeníčci a Mařenky.
Hned zítra ráno znovu nakoupí mouku, med a koření a roztopí pec. O malované perníčky je přece zájem i v létě, a to tady bude co nevidět.

Jejím denním chlebem byla samota. Kam až její paměť dokázala sáhnout, nenašla nic než prázdno a osamění. Jako dítě toužila po přátelích nebo společnosti, ale zvykla si. Denně šlapala míle a míle pískem, v tichu si vydělávala na chleba. Nebyl dobrý, ale nasytil.
V chladných nocích snila o hvězdách, ale ne o tom, jak se na ně dívá, ale jak létá mezi nimi. Po probuzení si uvědomila, že se to nestane, a vyrazila zas a znovu do pouště hledat něco, čím by naplnila alespoň denní dávku.
Ten den si na chleba nevydělala, ale kluk jménem Finn ji vynesl ke hvězdám.

Ten den se chtěl pan Grenadin proměnit v něco obyčejného a vzácného; v něco každodenního a mimořádného; v něco, co sice prodávají všude, ale za dobrý exemplář jsou lidé ochotni si pořádně připlatit, ba i cestovat mnoho kilometrů.
Neproměnil se v bochník chleba (to mu slečna Inkognita rozmluvila).
Proměnil se v poštovní známku (byla na ní válečná loď a voják na břehu).
Zachvěl se rozkoší pod jazykem slečny Inkognity.
Přilnul k dopisu, který zamířil do daleké a neznámé země.
Pocítil chlad kovového dna, když ho obklopila tma poštovní stránky.
Srdce, které už neměl, se rozbušilo.
Vstříc dobrodružství, jeho dennímu chlebu.

Profesor Leydenforz navštívil profesora Darathagguse ve skleníku. Položil před něj pecen.
"Ne, nemám hlad..."
"Možná změníte názor, až vám řeknu, co to je."
"Vypadá to jako chleba, co by to mělo být?"
"Denní chléb."
"Však říkám."
"Našel jsem jej - víte kde."
"Tohle? A co tedy dělá?"
"Klidně si ukrojte, ochutnejte - doroste během minut. Stačí krajíc, jste syt na celý den. V noci pak vidíte jak za dne. A když držíte pecen, můžete udělat tohle," Leydenforz vztáhl ruku a osvítil stěnu skleníku oslepujícím světlem, "spaluje nemrtvé, démony i elementály."
"Paráda! Co chcete ode mne?"
"Napadlo mne, co zkusit drobky coby hnojivo?"

Prý kyslík. Dvouatomové molekuly, trojatomová molekula ozonu, to je všechno?
Kapalný kyslík má dokonce molekuly čtyřatomové. Vypadá jako modrá voda, díky rozptylu světla (založit si pro případ tématu Proč je voda modrá).
Co pevný kyslík, existuje? No nazdar! Existuje! Osmiatomové molekuly, červený až tmavočervený, kovově lesklý... ale není v tom téma.
Co přeneseně? Nejsem žádná svačinka! To říkaly rozsivky rodu Pseudo-nitschia, které produkují kyselinu domoovou. Ta přiotráví mušle, ty tuleně, ten labužníka - otravný nápad, radši zpátky k chlebu a kyslíku.
Může chleba v kyslíku vybuchnout? Fakt může?
Studium zajímavostí mě neskutečně baví. A potrhlá drabblata jsou můj dubnový denní chleba.

Protáhnout záda, protřepat packy, nachystat DRÁPKY.
Na co, na přichycení.
Každé ráno na probuzenou, každé odpoledne na přivítanou, na zahradu na procházkovanou a tady k tomu divnýmu klapání na pomazlenou.
Že nevíte co.
Vysvětlím.
Drápky na přichycenou, protože já strašně ráda jsem blízko ní. A nejblíže je to kouzelné místo za krkem. Je tam teplo, jsou tam vlasy a krásně voní.
A navíc se mohu tulit a ona mne drbká za ušima a na zádech a říká mi "ty moje malá".
Nevíte kdo?
Pardon, já se představím - Nebulla, jako Mlhovina. Jsem milá krásná želvinka. Kočička.
Mazlení je mým denním chlebem.

Denním chlebem Gellerta Grindelwalda bylo prodávání kouzelnických nemovitostí. Jeho klienti ho vídali při prohlídkách luxusních domů v perfektně padnoucím obleku, s aktovkou z dračí kůže a profesionálním úsměvem. Málokdo si dokázal představit všechno to ostatní.
"Do baziliščí prdele!" zaklel Gellert. Zrovna si uvědomil, že přesvědčit ghúla k tomu, aby opustil půdu domku, který se chystá zařadit do nabídky, nebude záležitost jednoho kouzla. A pak je tu ten zatopený sklep s ďasovci. A ten dlaždičoun, od kterého si právě vypůjčil hlášku.
Otřel si ruce do montérek a vylil si sliz z holinek.
"Tak za tohle si teda napočítám extra tučnou provizi."

U snídaně ulamovaly včerejší bagetu. Nechutnala jim.
“Tyhle bílý buchty, co jim říkají chleba, prostě druhý den nejsou k jídlu!” lamentovala Jindřiška.
“Ani ty čerstvý nestojí za moc,” přikývla Marta.
“Já bych si dala náš chleba! Kmínový, s křupavou kůrkou!” vzdechla Anna.
“Se sádlem a cibulí!” zatoužila Jindřiška.
“Mně by stačil posolený,” zasnila se Karolína.
“Ale s Anniným sýrem by byl lepší,” kontrovala Marta.
“Nejlepší je stejně ten Maruščin. Kváskový, ještě teplý! To je taková lahoda!” Anně se naplnila pusa slinami. “A dá se jíst i třetí den!” pohlédla zamračeně na bílé pečivo na stole.
“Jo, holky, doma je doma!”

Autoři rádi tvoří, to ví každý. Psaní se zdá jako lehký proces, ale ve skutečnosti tomu tak není. Začátečník plně neovládá řemeslo, strukturu příběhu a těch chyb, hrůza. Později vymýšlí složité příběhy, čeká na nápad nebo nemá čas a ejhle… tvůrčí blok?
Čtenáři volají po nových kapitolách? Co já s tím? Píši ve volném čase, mám práci na plný úvazek, rodinu… nechci pořád zírat do monitoru.
Návrh románu nakladatel vrátil zpět autorovi. Verdikt byl konečný: všechno přepiš. Co teď? Do románu jsi dal celou duši, slzy i pot…
Psaní je denní chléb i tvrdá řehole. Nikdy se nezavděčíme. Musíme vytrvat.

Marlene komisaři Laurencovi připravila jako každé ráno kávu a řekla mu: "Měl byste někdy jíst denní chléb s máslem a třeba se šunkou, pane komisaři."
Komisař na ní vykoulil oči: "Denní chléb? A to jako proč?"
"Nemůžete přece jen pít kávu," odpověděla mu Marlene.
"Zrovna tady v pekárně odvedle mají vynikající denní chléb. Tak jsem Vám ho namazala máslem a dala na něj šunku."
"Radši bych si dal francouzské brambory."
Komisař začal snídat a jako naschvál přišla do kanceláře zase Alice Avrilová a říkala: "Koukám, že snídáte, Laurenci. Není na to nějak pozdě, komisaři?"
Komisař jí odpověděl: "Avrilová, laskavě mlčte!"