DMD č. 23. pro 23. 4. 2022. Téma: Denní chléb

Jako každý den:
Ujistila se, že jsou na snídani všichni.
Zkontrolovala, že Weasleyovi nic nepodpálili.
Připomněla heslo dvěma nešťastníkům čekajícím na schodech.
Zkontrolovala, že Weasleyovi nic nenechali vybuchnout.
Pokusila se nacpat něco do hlav studentům. Zadala úkoly. Předstírala hluchotu k následným stížnostem.
Zkontrolovala, že Weasleyovi nic nezaplavili.
Ověřila si, že se při obědě nic dramatického neděje a dorazili všichni.
Rychle se naobědvala. Zkontrolovala Weasleyovy.
Nachystala si přípravy. Při večeři sledovala nebelvírský stůl.
Chytila Weasleyovy při nočním dozoru: Zřejmě ještě nic nestihli provést.
Minerva McGonagallová vyčerpaně usnula v křesle nad knížkou.
Chodbou se šťastně proháněl zmijozelský nábytek v podobě růžových poníků.

V Institutu Alena telefonovala, přesouvala papíry z místa na místo, sháněla na ně správné podpisy, vyplňovala tabulky a v neposlední řadě se starala o to, aby nedošla káva. V Izraeli se jí Levi napřed pokusil zapojit do výzkumu, ale jelikož jí to šlo pořád stejně mizerně jako v Praze, skončila i tady u telefonu. Skrze čísla ve výkazech sledovala, jak se Levi snaží její vyprávění přetavit ve skutečnost. Stáčel, zavařoval a pak vypouštěl sny stále do jednoho místa. S tvrdošíjnou tvrdohlavostí se snažil dosáhnout nadkritického množství. Pro Alenu ta rutina znamenala bezpečí. Jenomže bylo křehké a mohlo každým dnem skončit.

Costis si říká, že by stačilo, kdyby držel stráž před královými komnatami. Nebo si ten zlodějíček myslí, že si jeho nepřátelé vycvičili vrahy, kteří dovedou šplhat po střechách stejně obratně jako on?
Vypadá to, že bude s králem trávit ráno a pak se s ním bude potýkat na cvičišti.
Král bez nadšení rozlomí chléb a Costis ho málem upozorní, že v něm zase bude písek. Zdá se, že není jediný, kdo se nesmířil s tím, že jim cizácký zloděj ukradl královnu.
Král z chleba vyloví chrobáka a s povzdechem ho vyhodí z okna.
Costisovi je ho skoro líto.
Toho chrobáka.

Rozhlédl se po svých posluchačích, kteří napětím tajili dech. Přilákal tentokrát celý dav, od nejmenších dětiček s očima vykulenýma dokořán, jak hltaly jeho píseň o statečné rytířce a princezně zakleté ve draka, po vousaté muže a světaznalé ženy, jenž se vzadu opírali o zeď a tvářili se, že neposlouchají - ale naslouchali.
Všichni naslouchali.
Ty děti vepředu ještě nevěděly, že štěstí může proklouznout mezi prsty jako písek. Že se ve skutečnosti může stát, že rytířka princeznu nezachrání.
Ti dospělí vzadu, pro které byla krutost reality denním chlebem, už zapomněli, že je vždy potřeba věřit ve šťastné konce, jakkoliv nepravděpodobné.
Zpíval dál.

Každý den
vleče se
za panelákem
za lesem
za tramvají
kolem plotu
prožívám svou nejistotu
neodchází
mysli mraky
úzkost
strachy taky
procházím se
furt tu jsou
kam mě nohy donesou
probudit se nejde
co na tom sejde
že jsem
každý den
vrtí se ve mně
nedůvěry sémě
v sebe
v tebe
v to pozemské plémě
celý vesmír nevyjímaje
srdce už mám otrhané
třetí čakra polámaná
bortí se mi
půda pod nohama
prý všechno přejde
jednou
chtěla bych si sednout
dřepnout tady v rohu
dát si pauzu
navždy
zařvi
němě
bez hlasu
za tohoto nečasu
sama
zrána
večer padá
do hlubin

"What're they muttering about?" Frenchie jabbed Oluwande with his elbow. Jim was sitting by themselves, speaking softly, their eyes closed.

"Um. Sounds like The Lord's Prayer." Olu wasn't much of a churchgoer. Or even a church casual visitor.

"You know Latin?"

"Nah, it's Spanish, I think?"

"You speak Spanish?"

Olu kicked at a lose board. They really ought to fix that. "Dunno, they're talking about... bread."

"Bread?"

"Yeah, you know, god giving us our daily bread and that."

"Bread every day?" Frenchie had to sit down. His eyes still on Jim, Olu nodded. A world of riches. Just within reach.

"Dneska jsou psychopati a zločinci mým denním chlebem, ale tehdy jsem na to nebyla připravená, víš? Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem, studovala jsem medicínu, magickou i nemagickou, připravená stát se léčitelkou. To by mým denním chlebem pak bylo tohle." Máchne rukou v širokém gestu, obsáhne celý pokoj i Viktora. Je v tom tolik hořkosti... Ani nedutám, protože je mi jasné, že kdybych ji přerušil, schovala by se jako šnek do ulity a nejspíš by se přede mnou už nikdy neotevřela.
"Vyrostla jsem s prarodiči, rodiče si nepamatuju, a pak už mi zbyl jen děda. A pak se Viktor definitivně zbláznil."

Příděl čokolády se snižuje z třiceti gramů na dvacet.
HOJMINI nesprávně informuje o přídělech čokolády. Opravit.
Vyžádal si starší čísla novin. Vyhledal všechny články týkající se výše přídělu čokolády a opravil je tak, aby čísla odpovídala nové skutečnosti. Pak vyhledal ještě článek s příslibem, že se nebude snižovat příděl čokolády. Vadné věty vymazal.
Opravit nesprávná tvrzení o Africe. Našel příslušný projev Velkého bratra a opravil tvrzení o blížící se ofenzívě v Africe tak, aby odpovídalo skutečnosti. Velký bratr předvídal ofenzívu v Jižní Indii.
Každý den bylo potřeba opravit staré výtisky novin. Vymazat minulost. Zničit důkazy o vymazání.
Jeho denní chleba.

Fanny a Miss Gwendylon se v podstatě srazily na prahu kuchyně. Rozbřesk byl za okny stěží patrný, ovšem obě už byly ustrojené k práci.
Jedna ze souznění s níže rozenými, druhá z pocitu vděčné návštěvy, obě chtěly přispět svou trochou k chodu domu.
"Slečny, vraťte se do pokojů," zastoupila jim kuchařka cestu, "není tu pro vás práce."
"Ale," nakukovaly jí obě přes rameno na mírnou spoušť pozůstalého nádobí na stole.
"Ostatně ani pro mě tu skoro žádná nezbyla!" hudrovala ta dobrá žena a upozornila na stolek, kde se vyjímaly tři bábovky, koláč a dva pecny chleba. "Někdo tu zase ponocoval!"

Natálie hodně spí. Hodně jí. Pije nechutné lektvary.
Třetí den může opustit ložnici, teď leží v obýváku, zachumlaná do přikrývek.
„Kde jsou všichni?“ zeptá se Františkova otce, který u velkého okna něco rýsuje.
„Jako každý jiný den – v práci. Ester pleje, sází, váže kytky, prodává a pokouší se proklít krtka. Talgat jí pomáhá. František je na spáleništi a snaží se zjistit, co se stalo. Já navrhuju lávku přes potok. A ty bys měla odpočívat.“
„Já bych mu měla pomáhat,“ vzlykne tiše Natálie, „ale nesmím.“
„Magicky ne,“ Smrtka senior se ušklíbne a hodí po ní notebook, „ale internet ti nikdo nezakázal.“