DMD č. 23. pro 23. 4. 2022. Téma: Denní chléb

Veruna nakrájela denní dávku chleba pro zmoru, položila talířek na zápraží a šla se podívat na místo, kde včera viděla světlonoše.

V zemi po nočním dešti zůstaly otisky okovaných bot. Veruna si zamyšleně dřepla do mokré trávy.

Přízrak je nehmotný a těžko by po sobě nechal šlápoty. Takže ten chlap, co ho v noci viděla, musel být skutečný člověk z masa a kostí. Kdo to ale byl a hlavně, co tady dělal uprostřed noci, v tak hrozném nečase?

Vzpomněla si na povídačky o původních majitelích zdejších chalup, o Němcích, co slídí kolem, aby si odnesli schované cennosti. Nebo otrávili studnu.

Už po několikáté jsem si opakoval: Neměl jsem se vracet do Bradavic.

Na začátku školního roku nikoho nenapadlo, jak příšerná bude škola pod nadvládou Smrtijedů. Snape by ještě šel, ostatně Voldemort ho udělal ředitelem, takže se se žáky stýkal minimálně, ale Carrowovi byli zmetci. Mučení zakázanými kletbami považovali za normální školní trest.

Po měsíci smrtijedské nevýuky jsem toho měl dost a přesvědčil Lenku Láskorádovou, aby mi prozradila heslo do odboje Longbottoma.

Našel jsem ho ve studovně. Nenápadně jsem k němu přistoupil a spustil: „Denní chléb je můj boj.“
Neville se rozesmál, heslo ve skutečnosti znělo: Boj je můj denní chleba.

Seděla u jídelního stolu a pozorovala Rabastana s Robertem na zahradě. Za ty čtyři roky se neuvěřitelně sehráli, skutečný otec a syn. Chyběla jim? Věděla, že ano. Zvládli to bez ní a zvládli by to i dál? Přála by si, aby mohla z každodenní, už odnaučené, svírající role matky a manželky odejít navždycky?
„Roweno, zlato!“ Rabastan přiběhl k otevřenému oknu s širokým úsměvem, který jí sevřel u srdce. „Nad čím tady tak přemýšlíš?“
„Nad ničím důležitým,“ usmála se. „Vzpomínám, jaký měli ve Francii vynikající chleba.“
„Můžeme za ním někdy vyrazit,“ řekl a neviděl, že se mu manželství drolí mezi prsty.

Posvěcen každý okamžik, na každém nádechu a kroku záleží, hraješ a sázky jsou vysoké, nezapomeň, hraješ o vlastní život.
Posvěcen každý okamžik, v každém drobečku chleba kousek toho posledního, každá sklenka vína chutná krví.
Posvěcen každý okamžik, v křížku nad postelí tříska z minulosti, v krvavé ráně nádech stigmatu, ve džbánu vody kapka Jordánu.
Posvěcen každý okamžik, v hlíně zbytky prachu země, po které kdysi kráčel Bůh, dnes skrytý v tvářích nejslabších a ztracených.
Posvěcen každý okamžik, roky se prolínají, světlo, tma, světlo, tma, ale v každém plameni je jiskra naděje, neochvějná jistoty, že poslední slovo nepatří nám, ale Jemu.

Byl to už skoro pro ni denní chléb. Tak v 8 večer překontrolovat téma dne, vzít mobil k televizi... většinou u filmu nenapsat ani řádku... obstarat zvířat, zalít kytky, večerní hygiena, lehnout do postele s tím, že si na netu něco před spaním přečte... a uvědomit si, že už je jedenáct a pořád nic nenapsala. V tuto hodinu byla už inspirace celkem jedno. Šlo jen o to, ze sebe násilím něco vypotit. Párkrát ji Můza políbila už, to jo, to i třeba pak měla nárok na komentář, ale dnes večer to nějak nešlo.
Přidat obsah - Drabble 2022 - no tak piš...

Obtloustlý chlapík se na lavici zavrtěl. "Tak co dneska?"
"Nepotěším tě," zabručel kuchař, ale v práci neustával. "Zase slavičí jazýčky."
"Zase?"
"Slunce jasné si holt poručilo."
Než ale stihl tlouštík začít litanii, dveře se rozlétly a dovnitř vtrhl sloužící:
"Murate! Rychle sem, máš tu práci."
"Co? Vždyť tady kuchař ještě ani nemá doloupaný pomeranče na marinádu!"
"Tohle je speciální případ! Nevím, co to je, ale princezna Zubejda to chce sníst, tak to prubni."
Ochutnavač Murat přimhouřil oči na kus žvance, který mu sloužící strčil před nos, šťouchl do něj prstem a nakonec pokrčil rameny.
"No co, aspoň je to změna."

Když je denní chleba, je taky noční chleba? A teď mi v hlavě začala hrát Mala noční hudba. V jaké velikosti se dělá noční chleba? je třeba extra uzpůsobený k tomu, aby dobře ladil s kořistí z nočního nájezdu na ledničku? A kdo vymyslel sousloví "bílý sex?" A není to trochu rasistické? Vždyť v módě jsou dneska ledničky v barvě broušeného kovu. Takovou měl i můj předchozí notebook. Nevím přesně, co to bylo za kov, ale pot z mojí levé dlaně tu vrstvu dokázal naleptat. Jo a zítra si musím skočit pro novou klávesnici. Tak snad budou mít tu samou.

"Hmmm, what's our bread of choice today?" asked Will as he hugged Hannibal from behind.
"What are you doing here?" Hannibal sighed. "This was supposed to be a surprise. I didn't think you would be back so soon."
"A surprise?"
"Well, yes. For Valentine's day." Hannibal turned around to face Will. "There is a whole heart on the inside to show you, how I feel about you."
Will smiled. "You are always so thoughtful, love," he said softly and kissed him.
"Do you want to try it?"
"Let's do that later," Will smiled. He took his hand and Hannibal followed.

Marigoldovým denním chlebem bylo teď trpět Yennefeřiny nálady a Geraltovu zamlklost.
Oběma jim příliš záleželo na Ciri, než aby se na sebe čertili kvůli hloupostem, ale panovalo mezi nimi napětí, což Marigold špatně snášel.
Dlouhou cestu si alespoň snažil zpříjemnit skládáním veršů o dosavadních dobrodružstvích.

„Kam kikimora nohu strčí,
zaklínač se s mečem točí,
zachrání tak barda včas,
zaklínačtství není žádný špás.“

„Co se vlastně dělo, když jsem byla pryč?“ zbystřila po Marigoldových posledních verších Yennefer.
„Co by, nic zajímavého,“ odpověděl se básník. „Ale můžu ti o tom zazpívat na zlepšení nálady.“
Yennefer se zašklebila.
„To snad raději ani ne.“

Geralt se vrátil k Elzee, která stála uprostřed bojiště.
„Opravdu jsi v pořádku? Neublížil ti?”
Dívka znovu přikývla. „Nic se mi nestalo.”
Zaklínač zkontroloval všechna tři mrtvá těla, aby nedošlo k dalšímu překvapení, pak otřel krev z meče do pláště bezhlavého muže, sáhl do brašny, vytáhl jemný hadřík a začal meč řádně cídit.

Dívka podle přesných a účelných pohybů poznala, že to je jeho každodenní práce.
Vyčistit zbraně, opravit zbroj, doplnit zásoby. Obvyklá rutina, ke které se Geralt ihned vrátil, neřešíc mrtvá těla, vyteklou krev, následky boje.
Na to bude mít čas později. Teď se jen rychle vrátit do stavu pohotovosti.