DMD č. 9. pro 9. 4. 2023. Téma: Vrásky z lásky

Existuje vlastně nějaká příčinná souvislost mezi zvrásněním pokožky a stavem známým jako láska? A co je vlastně láska? Baby don't hurt me. A jestli je, způsobuje vrásky láska, nebo lásky nedostatek? A jak to jako funguje? Je to snad efekt bytí v láskyplném vztahu, co je podle interfernetu prospěšný zdraví fyzickému i psychickému, že by to jako prodlužovalo život do období přirozeně vrásčitého? A funguje to třeba i na vztah bez lásky, vztah pro bytí ve vztahu? A když se s někým vztáhnu čistě pro zdravotní výhody, bude to stejně fungovat? Snad jen dodám, a co na to Jan Tleskač?

„To je práce, to je práce, uhlídat je všechny, to je fakt kumšt! Jeden jde sem, druhý zase tam, ten pospíchá, ten se courá, mám jen dvě oči a z těch nesmím spustit ani jednoho, co kdyby se mi ztratili?
Šmankote, o čem přemýšlíš? Tohle fakt není dobrej člověk, tak co se s ním vybavuješ? Pojď pryč!
To je práce, to je práce, proč si prostě nedají říct? Ubylo by mi starostí.
Dělám, si starosti, protože je fakt miluju. Je to smečka nezvedená, ale moje.
Ještě že mám tak hustou srst, zakrývá mi vrásky,“ krabatí starostlivě čenich chundelatá černá pejska.

"Co to vyvádíš?" běsnil.

"Nic, jen jsem se chtěla proletět."

"Chceš snad ublížit dítěti? Víš, že jsi slabá."

"Ale dítěti to neublížilo, jsem v pořádku..."

Odporovala. To neměla dělat. To neměl rád.
Odstrčil ji.
Upadla. Na břicho. Porod začal.

Bolelo to. Moc. A měla strach. Bylo to moc brzo. Osmý měsíc.
Všechno ji to splývalo. Nic nevnímala. Ani to Obliviate neslyšela.
"Za ten porod můžeš ty. Spustilo to, že jsi byla hrát famfrpál."

Probrala se ráno. Dítě nikde.
"Umřel. Nedalo se nic dělat."

Nic jí nezbylo. Jen vrásky po těle. Vrásky z těhotenství. Z dítěte, na které se tak těšila.

Svatava kolébá synáčka a tichounce zpívá.
Zpívá o své lásce k malému pacholíčkovi, píseň, kterou slýchávala z úst své maminky, když chovala Svatavina malého bratříčka.
Spinkej, děťátko, zavři očka svoje…
Neseš jeho jméno, synáčku, máš stejná modrá očka a černé řasy, jako míval on, vzpomíná mladá matka. I on býval tak maličký jako teď ty… jemně hladí synáčkovu holou hlavičku.
Brouká melodii beze slov a vzpomíná.
Jen osm let života bylo Jakoubkovi dopřáno… A Adámkovi jen šest...
Spinkej, srdce moje, tvá maminka tě chrání… tvůj tatínek se stará…
Teď už vím, sklání hlavu, co vepsalo rýhy do tváře staré chůvy.

Skončila jsem s odloučení. Se slzami v očích jsme se dohodli, že už toho drama necháme. Je mi jedno jaké má nedostatky, nemá smysl být perfekcionistkou. Nedokonalost je přirozená lidská vlastnost a možná i díky ní mi přišel Taki tak lidský. Zahodila jsem jistou část naší minulosti, abychom se mohli opět ponořit do našeho láskyplného vztahu. Po setkání s jeho rodiči, které pro mne nebylo zdaleka tak traumatizující jako pro něho, jsme se rozhodli pro jiný převratný krok. Moje firma právě rušila svoji japonskou pobočku a já tak měla možnost více než po roce se vrátit domů s mojí láskou...

Dívat se, jak spí, bylo útěšné a děsivé zároveň. Obočí měl - jako ostatně pořád - preventivně svraštělé, ale jinak byl jeho výraz uvolněný. Vypadal... uspokojeně. Skoro až moc, na někoho, kdo se tu měl svíjet v nepříjemném dojezdu po první aplikaci
räwë.
Aöhrlëmëgehrl tiše obrátil oči v sloup.
Jak jen mohli provést takovou pitomost!? Kdy se to tak zvrtlo?
Couvl o další krok. Ode dveří ho dělil sotva půlmetr, když profesor otevřel oči.
"Víš, že odejít bez rozloučení je tady na Zemi TAKY neslušné?"
"Nečekáš, že ti na to ještě skočím, že ne?"
"Doufám!"
Smích.
A podezřelý nedostatek morální kocoviny.
Fascinující.

Bylo dobojováno, těla mrtvých posloužila jako zpestření jídelníčku žraloků a po kapitánovi už se zase slehla zem.
Izzy se pohyboval po palubě a chrlil rozkazy.
Jeho kulhání se zase zhoršilo, na čele se mu perlil pot a rukávem košile prosakovala krev.

Frenchie se díval. Izzy obešel každého muže. Jeho ústa se mračila, ale oči bedlivě zkoumaly a hledaly známky zranění. Kontrolovaly.

"A ty chceš kurva, co?" vyplivl Izzy, když se setkali pohledem.
"Tvoje ruka bude chtít zašít."
Vráska na Izzyho čele se prohloubila, když uviděl svůj rudý rukáv. Jako by si ho dosud nevšiml.
"To počká. Musím ještě zkontrolovat Edwarda."

Oni mě milují. Říkají, že právě ve mně je zakletý život. Že právě já jsem jejich budoucnost.
Neříkají to jen slovy. Vyčtu to z jejich očí, když na mně spočinou pohledem a sní o tom, co bude. Poznám to z jejich doteků. Dotýkají se mě opatrně, se zvláštní něhou, aby mi neublížili. Jsem jejich. A oni patří ke mně.
Navzájem si poskytujeme péči. Navzájem si projevujeme lásku. Jen občas láska bolí.
Železná radlice přetiná kořeny a převrací hlínu. Jednu vedle druhé do mne vyrývají vrásky.
Jsem jejich země a oni mě v potu tváře obdělávají, abych jim mohla darovat chléb.

Neberte mě špatně, miluju svoje děti nade všechno, ale kdybych před nimi věděla to, co vím po nich, respektive s nimi, možná, jen možná, bych si to rozmyslela. Což jsem ostatně u prvního porodu i řekla. Že jsem si to rozmyslela, žádné dítě nechci a jdu domů. (Trochu pozdě, ano)
S J. to mělo být úplně jinak, než s A., víme? A svým způsobem bylo, ač toho měli oba moji kluci hodně společného. S oběma jsem přibrala neskutečná kila. S oběma jsem jich většinu nechala v porodnici. A z porodnice jsem šla s oběma vizuálně minimálně o 10 let starší.

„Naše rodina je na dně,“ řekl jí dědeček po pohřbu jejího otce. Byla plodem chvilkové vášně a vůbec ho neznala. Najednou se stala jedinou dědičkou rodu, který se topil v dluzích a kterému neprodejná rodinná sídla padala na hlavu. „Je to na tobě, Zaro.“

Bylo jí sedmnáct, když umřel i dědeček. V devatenácti se vdávala poprvé. Její nastávající vtipkoval, že to láska mu přinesla všechny vrásky. Před svatební nocí naštěstí usnul a už se nikdy neprobudil. Jeho majetek zaplašil nejzuřivější věřitele, ale nebylo to dost. Zara Zabini, atraktivní mladá vdova, s tím tehdy neměla nic společného. Tehdy ještě opravdu ne.